Střet jedince a společnosti. Kuře melancholik v České filharmonii

Pražský rodák Jan Ryant Dřízal je výrazný mladý skladatel. Nejprve studoval skladbu na Pražské konzervatoři u Otomara Kvěcha, současně také obor Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Následovalo studium skladby na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze u Hanuše Bartoně, během něhož absolvoval půlroční studijní stáže na Estonské hudební akademii v Tallinnu a na Royal College of Music v Londýně. V loňském roce vyhrál skladatelskou soutěž České filharmonie se skladbou Kuře melancholik, která bude v premiéře provedena Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v pražském Rudolfinu právě dnes, a pak ještě ve čtvrtek a v pátek, při opakování koncertu.

Při prvním kontaktu s vaším jménem vytane na mysli asi každému dotaz na vaše prostřední jméno – Ryant. Můžete čtenářům Opery Plus vysvětlit původ tohoto jména?

Prostřední jméno Ryant je rodné příjmení po mé matce, které jsem začal používat bezprostředně po rozvodu svých rodičů. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl nosit toto příjmení, je fakt, že by rod Ryantů vymřel po přeslici, neboť má matka je jedináček. Tím, že jsem toto jméno připojil ke svému rodnému příjmení, jsem se snažil vyjádřit rovnocennou spřízněnost s oběma rodovými liniemi. Narážím ale často na nesprávnou výslovnost a komolení. Moderní pravopis bohužel neumožňuje obě příjmení spojit pomlčkou, proto se asi spousta lidí domnívá, že se jedná o přezdívku či umělecký pseudonym. Přestože je původ tohoto jména francouzský („riant“ – usměvavý, rodinná legenda vypráví o francouzském vojákovi zatoulaném do Čech), dnešní podoba už je počeštěná, a tak se vyslovuje tuzemsky tvrdě.

Přejděme k aktuální události, ke světové premiéře vaší skladby Kuře melancholik, která bude provedena Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka ve středu 7. října v pražském Rudolfinu a která zvítězila ve skladatelské soutěži České filharmonie. Můžete nám říci něco o této skladbě i o samotné soutěži?

Domnívám se, že každá skladba by měla mít sílu promlouvat sama za sebe bez dodatečných komentářů, prozradím však, že se jedná o hudební alegorii, symbolizující střet jedince a společnosti. Soutěž byla podmíněna instrumentálním obsazením skladby, maximální délkou patnáct minut a věkem autora do pětatřiceti let. Vyhodnocování partitur odbornou porotou probíhalo v několika kolech za účasti pana šéfdirigenta Bělohlávka. Cením si zvláště toho, že Česká filharmonie nevyžadovala za účast v soutěži žádný poplatek, čímž dala najevo skutečnou podporu nového umění. Rád bych vyjádřil velké poděkování za to, že se orchestr rozhodl takovýmto způsobem podpořit mladou českou hudbu a „vtáhnout ji do hry“. Přál bych si, aby se podobných počinů odvážily i další orchestry a daly tak šanci talentovaným tuzemským skladatelům.Úspěšně jste absolvoval více skladatelských soutěží. Jaký máte vůbec názor na soutěžní klání v uměleckých disciplínách? Podle jakých kritérií vlastně hodnotí porota dané skladby?

Nejsem zcela přesvědčen o tom, že soutěžní úspěchy nutně zároveň vždy vypovídají i o kvalitě vítězných skladeb, neboť motivace jejich výběru bývají různé. Pro mladého umělce je však dnes nanejvýš užitečné obohatit svůj životopis o nejrůznější stáže, kurzy a ocenění. I když mohou být tyto věci iluzorní, pomáhají zadavatelům zakázek, orchestrům či mecenášům orientovat se v obrovském množství talentovaných lidí; mně mimo jiné cena dopomohla ke studiu skladby v Londýně, které bych si jinak nemohl dovolit. Vážím si výsledku této soutěže o to víc, když vím, že předseda poroty Miroslav Srnka trval na zvolení partitury, která přináší určitou vizi do budoucnosti, nikoliv pouze zvládnuté řemeslo. Dobře si však uvědomuji, že kdyby v den rozhodování svítilo slunce trochu jinak, výsledek by mohl být jiný. Tak to v soutěžích chodí.

Ve svém životopisu uvádíte, že od roku 2013 rozvíjíte vlastní kompoziční koncept, který volně nazýváte „organická hudba“. Co je podstatou tohoto konceptu?

Organická hudba v mé interpretaci není jen souborem skladatelských technik či estetických názorů, je to celostní pohled na kompozici jako na živý organismus, zvukový objekt, pohybující se v čase. Přemýšlím o své hudbě jako o rozpohybované, homogenní architektuře, která není funkcionalisticky hranatá, ale spíše organicky biomorfní. Například taková Kaplického Chobotnice by mohla sloužit jako velice zajímavý půdorys pro organickou skladbu. Nejedná se však pouze o převod přírodních křivek do hudební kompozice, organická hudba postupem času získává i svou sémantickou, emocionální a spirituální rovinu.

Jaká je podle vás budoucnost oboru skladba? Myslíte si, že se v současné době může absolvent skladby například z HAMU uživit jako skladatel?

V této otázce shledávám určitý rozpor, neboť rozeznávám dvě rozdílné polohy, totiž „hudbou se živit“ a „svobodně tvořit“. Pokud se kompozicí chcete pouze živit, nutně se vlivem nedostatku času umělecky rozmělňujete, ztrácíte koncentraci, brzy nemáte co říct a stává se z vás pouhý „dělník umění“. Oproti tomu existuje svobodná tvorba sama pro sebe, je motivovaná pocitem vnitřní nutnosti, nikoliv finanční potřebou. Aby druhá z variant přinesla své plody, je zapotřebí nezištné podpory a kvalitních podmínek. Záleží ovšem na každém skladateli, jak se rozhodne, kam až je ochoten zajít v kompromisu, nakolik bude konformní, a nakolik ustoupí ze svých uměleckých předsevzetí, má-li nějaká. To je etika skladby – umění.

A budoucnost skladby jako oboru? O tu bych se nebál, neboť dokud tu budou kreativní lidé toužící po poznání, obdivující mistrovská díla minulosti, lidé, které neuspokojí pouze komerční balast v médiích, dotud tu bude i skladba jakožto nezastupitelný společenský fenomén.
V rámci studia na pražské Hudební akademii múzických umění jste absolvoval studijní pobyt v Tallinnu a estonskou hudbou se zabýváte dlouhodobě. Čím vás tato hudba zaujala?

Například jedinečnou a spontánní reflexí přírody a její morfologie, prací s hudebním časem a odvahou být lapidární.

Nemůžu se nezeptat na nejslavnějšího současného představitele estonské hudby Arvo Pärta. Poznal jste ho osobně? Jaký je to podle vás člověk a jak je jeho hudba vnímaná v Estonsku?

S Pärtem jsem se setkal celkem třikrát a měl jsem dokonce i tu čest, že jsem s ním a s jeho ženou Norou povečeřel v prostorách Estonské hudební akademie. Arvo Pärt znovuobjevil pro moderní hudbu krásu čistého tónu a citlivé zacházení s ním. Jeho hudební filozofie je mystická a jeho celoživotní tvůrčí hledání naplněné. Toho si všimnete v jeho tváři, která je tváří pokorného a šťastného muže. Ve svém šedivém pršiplášti připomíná potulného estonského mnicha, který se umí radovat z maličkostí.

Během svého studia jste byl žákem českých i zahraničních skladatelů. Dá se porovnat přístup jednotlivých pedagogů či obecněji pojmout charakteristické rysy národních škol? Která pedagogická osobnost vás ovlivnila nejvíce?

Během svých studií jsem byl žákem mnoha osobností a každá z nich mě obohatila svým nezaměnitelným způsobem. Otomar Kvěch mě zasvětil do tradičních disciplín a usměrňoval mé rebelské sklony, Hanuš Bartoň zase pečlivě analyzuje mou práci a klade důležité otázky. Estonský skladatel Tõnu Kõrvits kladl důraz na intuici, zatímco Dai Fujikura vyvíjí tlak na technickou preciznost. Mým neoficiálním učitelem byl a je i Ondřej Štochl, jehož mimořádný vhled do kompoziční problematiky rozvíjí především duchovní rozměr skladby. Obecně bych řekl, že co mistr, to jiná dílna i řemeslo. Obtížné na tom je si postupně vytvořit vlastní názory a umět si je i obhájit. Jestli mě však dokázal někdo nevědomky během hodinového rozhovoru nasměrovat určitým směrem, byl to Erkki-Sven Tüür.

Jak hodnotíte postavení soudobé hudby v naší společnosti? Myslíte si, že je festivalů a koncertů zaměřených na soudobou hudbu nadbytek, nebo nedostatek? Může soudobá hudba oslovit i širší veřejnost?

Myslím si, že stále ještě dost dobře nechápeme, že současná hudba není jakýmsi extravagantním strašákem, ale je to především přirozená součást naší kultury, je to hodnota, která vzniká teď, a proto bychom jí měli věnovat pozornost. Není správné vydělovat takzvanou „soudobou vážnou hudbu“ jako speciální kategorii pro intelektuály, neboť pro ni neexistují žánrové hranice ani jednotná charakteristika. Škatulkování bohužel nahrává častá repertoárová segregace, která chrlí stereotypní festivaly buď pouze soudobé hudby, anebo naopak té „antikvární“. Jako by nemohla stát současnost bok po boku minulosti, jako je to například v urbanistickém řešení všech moderních měst.

Soudobá hudba je především jen a jen hudba. Tím mám na mysli, že se nutně nejedná o zvukový konstrukt, ke kterému potřebujete mít manuál. Jediné, co je třeba, je pozorně naslouchat, být otevřený všemu, co v podobě zvuku přichází, a dávat si tyto zkušenosti do souvislostí. Domnívám se, že právě v té apriorní neochotě naslouchat – v širokém slova smyslu – tkví mimo jiné i jádro hluboké krize naší společnosti.

Jaké máte plány do budoucna, na čem momentálně pracujete? Stíháte se věnovat i něčemu jinému než hudbě?

Momentálně řeším ve svých skladbách estetický problém krásy a ošklivosti. Pokud bych Kuře melancholika označil jako skladbu reprezentující temnou stránku duše, potom Strom života – můj houslový koncert – je reprezentantem světla. Nyní se snažím nacházet krásu v míšení těchto dvou poloh. Nová skladba, na které v Londýně pracuji s Daiem Fujikurou, ponese tedy název Zběsilost v srdci. Hudba a její svět pohltí drtivou většinu mého dne. Na to, abych stejně intenzivně rozvíjel další aktivity, se mi zdá život příliš krátký.

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Jan Ryant Dřízal se narodil v roce 1986 v Praze. Po maturitě na gymnáziu s hudebním zaměřením nastoupil do kompoziční třídy MgA. Otomara Kvěcha na Pražské konzervatoři a zároveň na obor Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium obou oborů úspěšně zakončil v roce 2012 a byl přijat do kompoziční třídy docenta Hanuše Bartoně na pražské Hudební akademii múzických umění. Zúčastnil se několika mistrovských skladatelských kurzů, kde se k jeho pracím vyjadřovali významní tuzemští i zahraniční skladatelé (Trstěnice 2010, Postfest 2012, 2013, 2014, Soozvuk 2010). V roce 2013 absolvoval půlroční studijní stáž na Estonské hudební akademii v Tallinnu, kde studoval kompozici a orchestraci u Tõnu Kõrvitse. V září 2014 podnikl cestu zpět do Tallinnu, aby shromáždil materiály k odborné práci o současné estonské hudbě. Na ostrově Hiiumaa navštívil v soukromém studiu skladatele Erkki-Svena Tüüra, natočil s ním interview a konzultoval své kompozice. V roce 2015 se zúčastnil mezinárodního sympozia pro současnou hudbu na Lisztově akademii v Budapešti a stal se rezidenčním skladatelem orchestru Berg na Hudebním institutu Krzysztofa Pendereckého v Polsku. Ve stejném roce byl přijat na půlroční studijní stáž na Royal College of Music v Londýně, kde v současné době navštěvuje kompoziční hodiny Daie Fujikury. Používá příjmení po obou rodičích.
Od roku 2013 rozvíjí vlastní kompoziční koncept, který volně nazývá „organická hudba“.

Kompozici se věnuje od dětství a zároveň systematicky prohlubuje svůj zájem o současné umění. V letech 1998–2001 byl členem koncertního chlapeckého sboru Pueri Gaudentes. Je aktivním hráčem na kontrabas, se kterým vystupoval v mnoha českých hudebních tělesech (Pražský filmový orchestr, Quattro, Smetanova filharmonie Praha, Chorus Carolinus, Camerata „Archi Allegri 1222“, Ve3vnoci a tak dále). V roce 2010 působil jako klavírní korepetitor hereckého oddělení na Pražské konzervatoři a na Divadelní akademii múzických umění. Věnuje se též organizaci hudebního života: realizace projektu Konzerva goes contemporary music v Muzeu české hudby (2009), Orient-Occident: konfrontace západní hudby s židovským odkazem (2010), koordinace festivalu Movieng Music 2012 a členství v projektu Sounds of Chernobyl zone, který zprostředkovává bezprostřední dojmy z návštěvy radioaktivní černobylské zóny cestou elektroakustických kompozic, fotografií a dokumentačních textů (vítězný projekt výběrového řízení Akademie múzických umění, samostatné výstavy: radnice Prahy 9, GAMU a F7 v Bratislavě). Působí též pedagogicky a příležitostně recenzuje vybrané kulturní akce (HIS Voice, Rémy Martin).

Svou tvorbu dělí na autonomní a scénickou, kam zahrnuje i hudbu filmovou a účelové kompozice. Jeho skladby jsou pravidelně uváděny na tuzemské scéně i v zahraničí (mimo jiné Českou televizí, Českým i Slovenským rozhlasem). Leviathan – studie pro kontrabas se stala finální skladbou na bratislavském festivalu Soozvuk 2010. Za kompozici Na křídlech vážky získal třetí cenu v mezinárodní skladatelské soutěži Generace 2013 a skladba byla v témže roce uvedena Markem Šedivým a Jakubem Fišerem i v rámci abonentních koncertů Pražského jara. V Generaci 2014 byl taktéž oceněn čestným uznáním za Šepoty a výkřiky pro amplifikovanou violu. Kantáta pro sbor a smíšený ansámbl Pět sefardských písní premiérově zazněla na Žižkovském nekonvenčním podzimu 2010 pod záštitou Jiřího Hoška. V roce 2014 získal první cenu ve skladatelské soutěži České filharmonie za symfonickou partituru Kuře melancholik a právo na její provedení Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v koncertní sezoně 2015. Zkomponoval živou hudbu pro absolventské představení Peer Gynt v režii Adama Ruta (divadlo DISK 2010). Tato inscenace byla uvedena i v rámci festivalu Tvoj Šanc v Moskvě (2011). Jako autor scénické hudby spolupracoval s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích či Divadlem J. K. Tyla v Plzni. Vytvořil žánrové soundtracky Tree of Desire a On the Trail, které vyšly na audio nosičích k mediálním účelům (např. dokumentární snímek S. Dymákové Šmejdi). V roce 2011 získal od nadace Českého hudebního fondu finanční stipendium na dokončení baletu Alenka v říši divů a melodramu Zázrak v Benátkách na text Jana Koseka. Symfonická partitura Alenky v říši divů byla úspěšně provedena a natočena Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ve Dvořákově síni Rudolfina na jaře 2013. Jan Ryant Dřízal je taktéž autorem mnoha aranží, pracoval např. pro švýcarské vydavatelství EMR (Editions Marc Reift). Spolu s Peterem Gyorim je spoluautorem symfonické aranže pro koncert Světlo porozumění 2014, která spojuje hudebníky, jako jsou Iva Bittová, Clarinet Factory, Vertigo a další. Jeho díla zastupuje Ochranný svaz autorský a agentura Dilia.
(Zdroj: www.jan-ryant-drizal.eu)

Foto archiv Jana Ryanta Dřízala