Strhující večer Janáčkovy hudby v České Lípě

Hudební večer, jehož program by byl téměř celý složen z Janáčkových skladeb, v České Lípě nezažijete často. A kdo ví, zda to vlastně nyní díky festivalu Lípa Musica nebylo poprvé. Jistě však ne naposledy, neboť díky bravurní interpretaci se Janáčkova hudba zaskvěla v plné kráse, jako skvěle vybroušený drahokam, a nepochybně se zapsala do srdcí českolipských posluchačů.

Janáček mnohé konzervativnější posluchače děsí svou ježatostí, osobitostí výrazu. Jeho hudbu snadno rozpoznáte po zaznění pár taktů. To je však zároveň i cennou devizou, k níž se propracovával dlouhá léta. Janáček je zkrátka mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že tolik ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Znamenitě dramaturgicky vystavěný večer zahájil Martin Kasík výběrem třech klavírních miniatur z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Nejsilněji v publiku zarezonovala poslední miniatura s názvem Sýček neodletěl. Tento odraz Janáčkovy bolesti, s níž bezmocně stál u lože, na němž předčasně umírala jeho milovaná dcera Olga, a sýček – lidový symbol hlasatele smrti – nakonec přes všechny modlitby neodletěl, se v srdcích některých posluchačů spojil se vzpomínkou na Václava Havla, který by – nebýt sýčka – právě tento večer, 5. října 2019, oslavil 83. narozeniny…

Program pokračoval výběrem sedmi písní z cyklu Moravská lidová poezie v písních. K Martinu Kasíkovi u klavíru se přidaly Anna Trahová, Jana Kubicová a Petra Vondrová a zazpívaly každá dvě písně. V sedmé písni – Muzikanti – pak každá sloka připadla jedné z nich, ve čtvrté sloce překvapivě zahlaholil Martin Kasík od klavíru a všichni muzikanti v závěru zapěli společně. Na Janáčkovu folkloristickou činnost se často zapomíná, třebaže se sbírání lidových písní věnoval dlouhou dobu. Ve sbírce Moravská lidová poezie v písních nechává nápěvy zaznít v čistém tvaru a s citem restaurátora vzácného obrazu pouze dotváří kongeniální klavírní doprovod. Melodie a text písně jako by ke klavírnímu průvodu patřily odjakživa.

Program pokračoval uvedením Slovenských dvojzpěvů soudobé skladatelky Sylvie Bodorové. Jedná se o cyklus devíti skladeb pro dva ženské hlasy a klavír. Na rozdíl od Janáčka, jenž moravské nápěvy ponechával v autentické podobě a snažil se „pouze“ objevit doprovod, který písně skrytě v sobě obsahují, Sylvie Bodorová v tomto cyklu používá z lidových písní jenom texty – a v některých případech dokonce jen textové parafráze –, na něž pak skládá osobitou hudbu. Vydala se tedy spíše podobnou cestou jako Antonín Dvořák, jenž ve svých slavných Moravských dvojzpěvech také přímo necituje folklorní materiál, ale při jeho důkladné znalosti spoléhá na vlastní invenci. A přestože Slovenské dvojzpěvy vznikly o století později než Janáčkovy písně, působily vlastně tradičnějším dojmem. Z trojice zpěvaček vždy jedna odpočívala a postupně se tak v interpretaci dvojzpěvů vystřídaly všechny tři hlasové kombinace.

Po tomto intermezzu následoval vrchol večera: Janáčkův Zápisník zmizelého. Vzpomeňme Michelangela – v každém kameni je ukryta socha, je potřeba jen odstranit, co ji zakrývá. A právě v tomto otesávání až na dřeň výrazu je Janáček nedostižný. Úsečné nápěvky přesně sledují citový prožitek, projasněná klavírní sazba kreslí celkovou náladu. Přesto, anebo právě proto, je interpretace Janáčkových skladeb tak těžká. Nestačí jen pěkně zazpívat či zahrát každý tón. Je třeba vše opravdu prožít. A to se hlavním hvězdám večera – tenoristovi Jaroslavu Březinovi a klavíristovi Martinu Kasíkovi – skvěle podařilo. Březina mistrně rozehrál drama spalující lásky, jež boří společenské konvence. V nevelkém prostoru Biberovy kaple citlivě pracoval s dynamikou, bylo mu rozumět každé slovo a každé slovo také mělo svůj smysl, žádné jalově nezapadlo. Bohaté divadelní zkušenosti zúročil Březina v decentní herecké akci, jež publiku zpřítomnila vnitřní boj hlavní postavy příběhu.

Když se Janíček v polovině příběhu setkal se svým osudem, cigánkou Zefkou, jejíhož partu se se ctí zhostila Eliška Weissová, dostala scénická akce další impulz. Zefka se vynořila zpoza publika, pomalu, ale neodvratně dospěla až k Janíčkovi, očarovala ho pohledem a se znalostí mužské nátury opanovala situaci: „Co tak tady stojíš, bez krve, bez hnutí, či snad sa mne bojíš?“ Janáček, komponující ve snaze o pravdivost svým způsobem bezohledně vůči interpretům i vůči běžné provozní praxi, v tento moment překvapí triem ženských hlasů, jež zpovzdálí komentují situaci. Efekt je to znamenitý, běžné provádění tohoto intimního komorního dramatu však jistě značně komplikující. Poté, co setkání Zefky s Janíčkem dopadne, jak muselo, nechá Janáček vyniknout sólovému klavíru, který dopoví, co nebylo explicitně řečeno. Třetí díl skladby patří opět pouze Janíčkovi a jeho postupnému odhodlávání k opuštění rodného statku: „Co jsem to udělal?“ … „Co komu súzeno, tomu neuteče.“ … „Oh Bože, rozbože, jak jsem sa proměnil…“ … „S Bohem, rodný kraju, s Bohem, má dědino!“ A drtivá gradace spěje až k závěrečnému zvolání: „Zefka na mne čeká, se synem v náručí!“

Janáčkův Zápisník zmizelého je pro interprety extrémně náročným dílem, proto ho neslýcháme často. Tento večer zazněl v mimořádně přesvědčivém provedení a jistě se zapsal do duší přítomných posluchačů, kteří odcházeli pohnuti, zasaženi silou lásky a krásou hudby.

Psáno z koncertu 5. 10. 2019, Česká Lípa, Biberova kaple

Jaroslav Březina – tenor
Eliška Weissová – mezzosoprán
Anna Trahová, Jana Kubicová, Petra Vondrová – trio ženských hlasů
Martin Kasík – klavír

Program:
Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku /výběr/
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních /výběr/
Sylvie Bodorová: Slovenské dvojzpěvy