Z tradice komorních cyklů velkých symfonických orchestrů má jen hrstka tak dlouhou historii jako Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Počátky jeho stálé řady nesoucí název Světová klavírní tvorba sahají až do poloviny 20. století a pravidelně pražskému publiku přinášejí esenci sólových klavírních skladeb z různých interpretačních a konceptuálních úhlů pohledu.
Přesně do tohoto dramaturgického rámce zapadá i sólový recitál Jana Bartoše – recitál, který nestaví ani na neznámém repertoáru, ani na kanonických dílech, ani na efektnosti či přehnané subtilnosti. Jádrem celého večera tedy nebyl lesk zvolených skladeb, ale koncentrovaná forma jejich prezentace. Jan Bartoš není typem interpreta, který by vystavoval na odiv technickou okázalost nebo nezadržitelné vzedmutí citů, jeho způsob vyjadřování je vnitřní, nesmírně introvertní a jakoby uzavřený ve formě samotné.
Bylo by však chybou myslet si, že nedokáže přenést emoci – ba naopak. Síla interpretace je v tomto případě vystavěna zevnitř, rozepnuta do foremného rámce, čímž vytváří napětí a toto napětí je základním kamenem samotného uměleckého přednesu. Navíc repertoáru přelomu 18. a 19. století tento přístup nesmírně sluší.
Spojení Jana Bartoše s Beethovenem je především rozumné. Beethoven vtiskl do svých klavírních děl velice propracovanou vnitřní logiku, která nepotřebuje hřmotnou prezentaci, ale spíše vnitřní pochopení souvislostí. Mnohem lépe se tento princip dá sledovat na sonátovém repertoáru, který měl být koneckonců původně předmětem tohoto recitálu, ale i na drobnější formě (jako například bagatela) ho lze vyčíst, jen trochu jiným způsobem.
Recitál nabídl v první polovině oba cykly bagatel, které svým většinou klidným tempem přinesly všechny kvality dynamického a zároveň umírněného výkonu. Barva tónu jemně cinkala nad křehce deklarovanou melodickou linkou, technické pasáže a běhy byly striktní a až „hodinářsky“ přesné a vyrovnané. Výběrem repertoáru navíc celá úvodní část koncertu svižně plynula.
Začátek druhé poloviny recitálu se stále nesl v duchu Beethovenovy hudby. 32 variací na vlastní téma vneslo do sálu zase trochu jiný náboj. Už o poznání svižnější a dynamičtější hudební materiál rozšířil dosavadní průběh koncertu o oživující prvek. Variační forma je sama o sobě velice posluchačsky atraktivní, zvláště, pokud se propojí s vysokou řemeslnou dovedností, ať už skladatelskou nebo interpretační.
Závěrečným dílem se diváci mohli posunout stylově blíže k romantismu. Schubertova Sonáta a moll nabídla zase jiný pohled na hudbu více méně stejného období. Zatímco Beethoven navazuje na odkaz perfekcionisticky vystavěné klasicistní formy, o třináct let mladší Schubert přináší hudbu novou, zcela v duchu moderních „romantických“ idejí.
Samozřejmě Schubert formu neopustil, ale její funkce a způsob použití se už výrazně liší. Dramaturgicky je vlastně hezkým nápadem postavit vedle sebe tyto dva autory a jejich hudební světy, navíc vzhledem k tomu, že oba zemřeli krátce po sobě, takže i jejich hudební cesta se uzavřela ve víceméně stejnou dobu. Dalším zajímavým aspektem je, že oba skladatelé, Schubert celou svou tvorbu a Beethoven její větší část, psali pro starší typ klavíru, bez moderní nově vzniklé dvojité repetiční mechaniky, která skýtala úplně jiné technické možnosti, zvláště co se virtuozity hry na nástroj týče. Jedná se tedy o díla, kde technická náročnost více podléhá možnostem nástroje, aniž by byla umenšena, a do popředí se staví výrazová stránka hry.
A jak se Janu Bartošovi povedlo přenést všechny tyto jevy do Schubertovy Sonáty a moll? V přímém srovnání s předešlým repertoárem večera začal Schubert velkoryse a monumentálně. Tam, kde se Beethoven držel při zemi, Schubert rozepíná dynamickou škálu od pianissima až po silné forte. Bartoš disponuje velice precizní technikou úhozu, při níž se jakoby noří do klaviatury, téměř s ní splývá. I ve velice interpretačně vzrušivých momentech působí až nebývale klidně a pasivně, byť nástroj sám hovoří o opaku. Tento kontrast umocňuje dojem z celé produkce, protože pohled na interpreta neodvádí pozornost od hudby samotné. Navíc má provedení skladby pečlivě promyšlené a kvalitně v něm hospodaří s časem.
Kdybychom to shrnuli, Schubertova Sonáta a moll přinesla tu emotivní rovinu, která ve zbytku večera „jen“ vykukovala zpod formy. Další pozornosti hodnou stránkou Bartošova výkonu byla nesmírně pečlivá práce s pedály. V průběhu celého večera si k hlubším pianissimům dopomáhal levým pedálem, který pouštěl jen zřídka, ale plynule. Divák, který se mu nedíval na nohy možná ani nepostřehl, že s ním pracuje díky citlivým přechodům. A pravý pedál, oblíbená past na klavíristy, byl naprosto vkusně užitý a precizní. Neulehčoval si jím ani vteřinu práci, s rozmyslem jej užíval k dobarvení jednotlivých akordů, tónů nebo harmonicky jednotných pasáží – a i to jen střídmě, jinak nechal vyniknout ticho všude tam, kde má být. Díky tomu hudba dýchala, neslívala se do nepřirozených ploch. Opět, kdo se alespoň chvíli soustředil na práci nohou, mohl si všimnout velice krátkých, precizně načasovaných sešlápnutí pedálu.
Na závěr ještě musíme zmínit, jak osvěžujícím dojmem, po takto koncentrovaném a vlastně i na pozornost docela náročném večeru, působily přídavky. Jan Bartoš beze slova zasedl za klavír a předvedl své jiné já: dramatické, excentrické, temné a nesmírně hlasité. V Kabeláčově Preludiu impetuoso popřel celý dosavadní program, styl a interpretační střídmost – logicky, jiná doba, jiný mrav, nebo lépe jiný styl hraní.
Závěrečná Bachova Suita E dur pak už jen skrze klidné precizní stylové zdobení uzavřela večerní recitál. Nutno dodat, že závěrečný dlouhý potlesk ve stoje byl opravdu plně zasloužený a nebýt toho, že publikum (stále tleskajíc) začalo předčasně opouštět sál, mohl být i mnohem delší.
Josef Bartoš – klavírní recitál
7. února 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha 1
Program
Ludwig van Beethoven: Sedm bagatel op. 33
Ludwig van Beethoven: Šest bagatel op. 126
Ludwig van Beethoven: 32 variací na vlastní téma c moll WoO 80
Franz Schubert: Sonáta a moll D 784
Přídavky
Miroslav Kabeláč: Osm preludií pro klavír op. 30 – č. 8 Preludio impetuoso
Johann Sebastian Bach: Francouzská suita č. 6 E dur BWV 817
Účinkující:
Jan Bartoš – klavír
