Studio ALTA sluší Libni

V kalendáři se píše středa 3. května, je krátce po jedné hodině odpoledne. Přicházím pomalými kroky k budově bývalého libeňského pivovaru, kde našlo své nové útočiště Studio ALTA. Zde právě dnes odbitím desáté hodiny dopolední (ranní) se otevřelo veřejnosti. Nabývám dojmu, že tohle místo je odtržené od zbytku Prahy, ve kterém panuje neklid a spěch. Vše kolem působí tak příjemně poklidně. Už z povzdáli vidím hloučky dětí a jejich rodičů.

Jako ve hře
Když dorazím před budovu, prostranství před ní připomíná zvětšeninu herního plánu deskové hry. Člení se totiž na různá stanoviště, kde ratolesti za asistence dospělých plní úkoly. Například zde stojí Třídička na ořechy, jinde zase leží Mrkvové pexeso anebo místo s názvem Hoď si mákem, ale nezapomnělo se ani na rodiče, mají tady totiž Pivoňkový záhon, ve kterém se můžou občerstvit chmelovým nápojem. To vše připravil Řev na hřišti & Studio Damúza, které interaktivní hřiště pojmenovalo trefným názvem Zahrátky.

Usednu na lavičku a vše nenápadně pozoruji. Hlídám si zároveň čas, protože ve 14:00 započne libeňská pouť Nejsme tu sami ~~~ procházka po kulturních místech na Palm Beach, na které nás budou provázet ředitelka Studia ALTA Lída Vacková, produkční Anežka Medová a kurátor Petr Dlouhý, zatímco děti se v prostorách ALTY vyřádí na pohybových hrách. Cílem procházky je především představit plány scény a její kooperaci s dalšími subjekty.

Hledání stop
Kolem Petra Dlouhého u info pointu se začíná vytvářet hlouček lidí, přicházím k němu. „Taky jdete na procházku?“ zeptá se mile. Pokývnu hlavou. Podává mi ruku a představí se. Úderem druhé hodiny vyrážíme od divadla. Jako první nás čeká Libeňský svět, do kterého nás provází pan Schwarz. Vyprávění o jednotlivých zastávkách má být prý i trochu subjektivní, takže se například dozvídáme o rivalitě mezi Libní a Holešovicemi, které Studio ALTA opustilo. Také se nezapomíná na místní ikony, jako byli spisovatelé Bohumil Hrabal, Arnošt Lustig nebo na historickou událost Antropoid, která se rovněž s Libní pojí. Pana Swarze doplňuje malíř Václav Špale, autor koláží vystavených v Libeňském světě. Poté následuje zastávka do galerie SVĚTOVÁ 1 podporující mladé začínající výtvarníky, právě zde má výstavu Denisa Štefanigová s názvem Ekstase. Autorka pojetí tohoto stavu konfrontuje se stejnojmenným filmem Gustava Machatého, z něhož zde na obrazovce umístěné ve středu síně běží dvouminutová ukázka. Všímám si, jak galerii ovládá světlo a těším se z toho, že kromě dobré nálady panuje na této procházce i příjemně slunné počasí.

A pak hurá téměř za rohem k Divadlu pod Palmovkou, kde nás už čeká tamní dramaturg Ladislav Stýblo a tisková mluvčí a PR a marketingová manažerka Marie Kobrlová. Ti především také upozorňují na génius loci Libně a Palm Off Fest. Divadlo střídá Libeňská synagoga, v níž právě probíhá výstava Eliáše Dolejšího Mizení. I zde se pozastavujeme a dozvídáme se něco o historii místa. Poslední zastávku pak představuje Velký mlýn sousedící s ALTOU, který si můžeme ve vší opatrnosti prohlédnout, protože je v rekonstrukci a má se z něj stát pobočka Městské knihovny. Stále mě dobývá pocit, že jsem se ocitla na místě mimo Prahu. Zároveň již v tento okamžik mi Studio ALTA připomíná velký statek, ve kterém se najde místo pro každého včetně galerie, divadla, synagogy nebo jedince, s nimiž bude ráda spolupracovat.

Pátrání v paměti místa
Když opouštím prostor Velkého mlýnu, vrhám se na objevování budovy samotné ALTY, ve které se už něco děje a ozývají se z ní různé zvuky. Kolem dokola poletují děti a zkouší si venkovní svět této scény všemi smysly a doslova s chutí. Na stěně po pravé straně od vchodu předvádí akrobatická čísla na laně Stéphanie Nyota N’Duhirahe a téměř vzhůru nohama pozoruje dění kolem divadla, zatímco děti, ale i dospělí na ni fascinovaně hledí. Jako by popírala gravitaci… Vcházím dovnitř, kde na nás návštěvníky čeká v jedné z místností video projekt této umělkyně s názvem Šrámy / la débattue – VideoZápisky libeňského Rmutování, jehož finální verze bude odkryta na konci sezóny 2023. Rekonstrukce. Proměna budovy pivovaru. Stavění velkého sálu. Detaily. Banálno všedního dne a jeho ruchy. Zdivo. Trámy, které sem tam svými akrobatickými čísly pokouší právě zmíněná tvůrkyně. Leitmotivem videa se stávají kaštany, které se objevují na různých místech. Zřejmě proto, že před vchodem do ALTY stojí urostlý kaštan, který je dominantou jejího pomyslného nádvoří. Šrámy / la débattue jako by byly básní o transformaci a oživení zdánlivě již mrtvého prostoru, z jehož zániku jej vyléčí divadlo. Stejně jako lidé i místa mají svou paměť, se kterou lze pracovat. Jak bude vypadat finální podoba projektu Stéphanie Nyota N’Duhirahe? Už teď jsem zvědavá.

Míjení se v témže prostoru
Hned ve vedlejší místnosti o dvou vchodech zaplněné zmuchlaným papírem probíhá rovněž videoinstalace, ale od Markéty Stránské a Jeana Gaudina s názvem Or to Be. Tvoří ji dvě souběžně promítaná videa, která jsou umístěna proti sobě a navzájem se konfrontují. Pojednávají totiž o jednom místě, ale dvou odlišných existencích, představovaných samotnými autory (taneční film vychází z jejich společné stejnojmenné inscenace). Každý zakouší prostor v samotě, bez vědomí o přítomnosti toho druhého, což chvílemi působí téměř schizofrenně, zvláště když se aktéři míjí. Oba prožívají tenzi, ale odlišně. Prodírají se mořem zmuchlaného bílého papíru a osahávají si místo, na kterém se ocitli. Jako by někoho hledali, ale nevědí koho. Váhám, kam dřív upřít svůj pohled. Sama cítím zmatek. Videi rezonuje křik a napětí sálající z obou performerů. Když prozatím opouštím budovu, na plácku již probíhá další performance, a to sousedské setkání od MANUS ART Collective, v níž dvě ženy a jeden muž společně stěhují několik cihel, při čemž je různě i na sebe pokládají. Jako by ožila nějaká budova, krok po kroku je blíž a blíž otevřeným dveřím ALTY, kde se ale na delší chvíli zastaví.