Stylově s Radimem Otépkou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s ředitelem PKF – Prague Philharmonia na prahu 21. sezony 


Váš orchestr stojí na startu výroční sezony. Slovo, které jste s ní spojili, je slovo „stylová“ nebo „stylově“. Co všechno by to mělo zahrnovat? Co všechno se pod tím skrývá, co všechno si od toho slibujete?

To je dobrá otázka. Dvacet let stylově je projektem, který jsme připravili u příležitosti dvaceti let trvání PKF – Prague Philharmonia, existence orchestru. Ale to „stylově“ není soustředěné jenom na jednu sezonu. Je to slovo, o kterém se domníváme, že vystihuje charakteristiku PKF – Prague Philharmonia v celé její historii, to znamená, že my jsme celou dobu, co PKF existuje, se snažili počínat si stylově jak po stránce umělecké, tak v podstatě i po stránce financování – protože systém vícezdrojového financování, který od začátku náš orchestr má, tak to byl systém, který tady v devadesátých letech neexistoval. A až PKF jej začala aplikovat, nechci říkat jako první, ale jako jedna z prvních organizací, a to velmi důsledně. Rozpočet se skládá z několika složek, a to zejména v případě, když dotyčný subjekt nemá svého zřizovatele. A pokud vezmeme uměleckou stránku věci, tak PKF již od začátku svého vzniku chtěla – a bylo to její doménou – působit svěže, mladistvě. A na rozdíl od jiných orchestrů, které v té době existovaly, chtěla přinést něco nového, co rozčeří vlny toho pražského kulturního života. Vymýšlela projekty ať už crossoverové, tak edukační, nebo projekty ve své vlastní dramaturgické režii tak, aby stylová byla. A připomeňme i to, že pro nás v devadesátých letech bylo hodně důležité vzezření orchestru, kdy PKF začala vystupovat nejen ve fracích, ale kdy ženy měly oblečení ušité přímo na míru – byly to sukně, které měnily barvu v záři reflektorů. Vypadalo to velmi hezky na pódiu, a měly černé, přiléhavé trikoty. Takže i tímto jsme se chtěli odlišovat a být styloví.

Dívejme se ještě chvíli zpátky, dozadu: Když se vás někdo zeptá na ty začátky, u kterých jste i vy před těmi dvaceti lety byl, co prvního se vám vybaví?

Jsou to především začátky PKF na Pohořelci, pokud mám zabrousit do těch úplných začátků. Zkušebna na Pohořelci, tedy zkušebna ministerstva obrany, bývalého Armádního uměleckého souboru, a první zkoušky s Jiřím Bělohlávkem v roli šéfdirigenta PKF a vlastně duchovního otce toho celého projektu…

Byly ty začátky hodně těžké?

Ne, ty začátky byly velmi krásné… Ty nebyly náročné, protože jsme do toho šli s tím, že máme garanci ministerstva obrany na pět let, která nám zaručovala finanční pokrytí provozu, ekonomické jistoty, právní jistoty, logistické prostory… Takže bych řekl, že ty začátky byly velmi radostné a že všichni s velkým napětím očekávali, co se bude dít dál…Když postoupíme dál, do dalších let dvacetileté historie PKF – Prague Philharmonia, tak vy, pokud se dobře pamatuji, jste v brožuře k letošní jubilejní sezoně v úvodním slově napsal, že se vám ne vždy hrálo lehce. Která to byla léta?

Díky tomu, že jsem dělal inspektora v orchestru, tak jsem měl velmi blízko k managementu a znal jsem problémy, se kterými se management potýkal víc než ostatní hráči. Byla to ta období, kdy jsem věděl, že jsme najednou ztratili podporu ministerstva obrany, a kdy garance, které Jiří Bělohlávek dostal, byly zrušeny, a najednou jsme se ze dne na den ocitli na ulici. Nebyly peníze na platy, nebyly peníze na provoz, potýkali jsme s prostorovými problémy, neměli jsme kde zkoušet… Takže to byly časy, kdy se mně moc dobře nehrálo a kdy jsem vlastně přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal dobře, že jsem z relativně klidného a poměrně slušně zajištěného místa v Brně odešel do Prahy…

Byly během těch dvaceti let i takové okamžiky, kdy jste přemýšlel o tom, jestli vůbec se orchestr udrží?

Bezpochyby. Těch chvil byla strašná spousta. Ať už to bylo v roli hráče, nebo v roli ředitele, kdy jsem si říkal: No tohle už není možné ustát… Nakonec se ale vždy objevila nějaká cesta, po které jsme se vydali, a zatím naštěstí – a to musím zaklepat – se ukázalo, že ta cesta byla vždy správná a vyvedla nás z krize nebo z nějakých nepříjemných, složitých situací.

Deus ex machina, nebo jste onu cestu museli tvrdě hledat sami?

Museli jsme tvrdě hledat cestu sami… Vždy jsme zvažovali všechny možnosti, hledali jsme příležitosti… Pokud máte za zády padesátičlenný orchestr plus osm devět lidí v managementu, kdy jsou na tom všem vlastně závislé i jejich rodinné životy, protože pro mnohé z těch hráčů je příjem z  PKF – Prague Philharmonia jediným příjmem, tak v této situaci musíte cesty neustále aktivně vyhledávat. Možnosti, jak jít dál, jak vytvářet nové příležitosti, které můžou pro vás být – aniž byste to v danou chvíli tušil – v budoucnu zcela zásadní…

Kolik vás z té původní sestavy orchestru zůstalo do dneška?

Musím přiznat, že jsem poměrně překvapený, protože těch lidí je velká spousta. Nikdy jsem to ale přesně nepočítal, teď jste mě navedl k tomu, abych to udělal… Myslím ale, že to je takových sedmdesát až osmdesát procent. Právě teď jsme dávali dohromady seznam hráčů, které bychom rádi pozvali na náš letošní zahajovací koncert. Zaprvé mě mile překvapily jejich reakce a za druhé jsem byl překvapený, že jich není víc. Myslel jsem si, že jich za těch dvacet let bude daleko víc, ale převážná část orchestru zůstala. A i když hráč odejde do jiného orchestru, tak pořád chce nějakým způsobem ve spojení s  PKF – Prague Philharmonia zůstat, ať už formou třeba nějakého pravidelného, byť minimálního úvazku, anebo formou pravidelnější externí spolupráce.

Každý šéf své lidi aspoň navenek chválí. Nicméně i přes to se vás zeptám: V jaké kondici si myslíte, že PKF – Prague Philharmonia v současné době je?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat