styriarte 2015: Lazebník štýrskohradecký a chasidská Missa solemnis

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ačkoliv se Boysenovo režijní vedení povětšinou omezilo jen na náznak scénické akce a nelze v tomto směru hovořit o plnohodnotném režijním ztvárnění díla, publiku bylo dostatečně zřejmé, že Boysenův Lazebník není goldoniovskou komedií nebo operní hříčkou, ale spíše společenskou satirou s absencí jediné sympatické figury: narcistický Figaro ochotně poslouží tomu, kdo zacinká zlaťáky, impotentní Bartolo má spadeno spíše na Rosinino věno než tajemství řasených sukní, Marcellina (notorická konzumentka šňupacího tabáku – klišé, ale budiž) má daleko do diskrétní služebné, Basilio je práskač a Rosina chce za každou cenu z domu, takže Almaviva je jen mužem ve správnou dobu na správném místě… V posledku se vše točilo kolem peněz, jimiž Almaviva uplácí hudebníky, Figara i notáře Fiorilla (Ludwig Mittelhammer). Vzpomněl jsem si matně na Roccův recitativ a árii z Beethovenova Fidelia, Lazebníkova vrstevníka: „Ale to není vše, co patří k dobré domácnosti – zlato, zlato, zlato…“

Pěvecké týmy operních produkcí styriarte obvykle patří do stáje Formule 1 a v podstatě nejinak tomu bylo i letos: role učitele zpěvu byla svěřena basistovi Josefu Wagnerovi, který mi hlasovým projevem i jevištním zjevem tolik připomínal nejlepší léta Martina Gurbaľa – vysoký ramenatý chlap pevného a rovného hlasu. Ideální řešení. Spokojen jsem byl v podstatě i s mladším Bartolem Stefana Sevenicha z berlínské Komické opery, jehož hlas bez manýr úspěšně vzdoroval stereotypním nástrahám role. Jeho menší volumen charakterově korespondoval s hlasy ostatních účinkujících, občas jsem si však přál, aby přece jen zaburácel jako jeho slavní předchůdci. Miljenko Turk v roli Figara disponuje disciplinovaným, technicky vytříbeným hlasem, postrádám v něm ovšem osobitost, a že vedení festivalu na webových stránkách umístilo odkaz na německou verzi slavné vstupní árie v podání Hermanna Preye, bylo spíše negativní reklamou. Turk mě bezezbytku nepřesvědčil ani jevištně, ale léta zkušeností s touto rolí mohou ze stále mladého pěvce se salcburskými zkušenostmi učinit Figara budoucnosti. Ve Štýrském Hradci nejsou zrovna posedlí politickou korektností, s níž si na dnes neakceptovatelné imigrační téma zahrával režisér Philipp Harnoncourt v Rytíři Modrovousovi (scéna s Cikány), a tak se nebránili obsazení role služebné Marcelliny černošskou sopranistkou Bibianou Nwobilo, beztoho vyrostlou v Korutanech. Připadla jí poněkud nevděčná role zbytečného úvodního představení jednotlivých účinkujících a jejich rolí a úkol prosedět celé představení v rozložitém křesle pána domu. Půvaby Smetanovy Esmeraldy tentokrát neměla šanci rozvinout ani herecky, ani pěvecky, setkání s jejím hlasem jsou však vždy potěšením.Almaviva Daniela Johannsena byl prubířským kamenem tolerance festivalového publika – Johannsen patří k nejpřednějším evangelistům současnosti, k rossiniovskému lesku mu však chybí jiskra v hlase, lehkost i komediální talent. Jeho výkon však byl soustředěný, dokonale připravený, technicky bezchybný, takže to byla až na skromnější volumen jen otázka vkusu, zda jej publikum přijme, či nikoliv. Publikum jej na rozdíl od autora recenze přijalo s nadšením. Podobně jako německou sopranistku Marie Friederike Schöder, opět známou především příznivcům staré hudby. Její Rosina upozadila všechny herecky – to jsou pořád nářky na německý operní režisérizmus, ale kdo umí v Evropě tak přesvědčivě hrát, jako činoherně cepovaní němečtí operní pěvci? – a také pěvecky. Vládne lehkým koloraturním sopránem s bezproblémovými výškami a s rossiniovským parlandem neměla nejmenší problémy. Radost pohledět, radost naslouchat, zvláště když měla německá plavovláska vizuálně daleko k jižanským Rosinám, s nimiž však nositelka lipské Bachovy ceny sdílela temperament pyrenejských teenagerů.

Důležitá role v Hofstetterově nastudování připadla Festivalovému orchestru styriarte, konstituovanému poprvé v loňském roce pro inscenaci Weberova Čarostřelce a provedení Beethovenovy Pastorální symfonie. Až na dřevěné dechové nástroje – Nikolaus Harnoncourt by z moderních fagotů a fléten radost neměl – byl použit dobový instrumentář, tedy smyčce se střevovými strunami, přirozené lesní rohy a trubky a kůží potažené tympány. Největšího účinku dosáhl orchestr ve zvukových souřadnicích malého obsazení smyčcových nástrojů s použitím vídeňského hoboje (Barbara Ritter). Dobový instrumentář pak doplňovala kytara (Armin Egger) a kladívkový klavír (Johannes Bogner). Ostatně na kladívkovém klavíru se sám doprovázel Daniel Johannsen, absolvent studia chrámové hudby. Žádné markýrování, ale suverénní výkon ve scéně Almavivy, vydávajícího se za Basiliova eléva. (Na substituční árii ze Straussova Netopýra místo Rossiniho zkomponovaného „nového kusu“ reagovalo publikum s pobavením.) Festivalový orchestr se tedy stal dalším suverénním aktérem štýrskohradeckého Lazebníka – škoda jen té nepříliš diferencované dynamiky, padající na vrub dirigentův, který se nechával unášet opojným ušlechtilým hlukem, než aby usiloval o nejjemnější dynamické nuance. Ve světě staré hudby velmi dobře známým koncertním mistrům Rüdigeru Lotterovi (koncertní mistr), Florianu Deuterovi (viola) a Balászi Matému (violoncello) nezbylo než respektovat dirigentovy požadavky. Jinak však bylo rossiniovské matiné o cyrilometodějské neděli ve Štýrském Hradci zábavným výletem za Alpy do Rossiniho hudební domoviny.

Hodnocení autora recenze: 85 %
***

Chasidská Missa solemnis
Kdo by to byl řekl, že na humor a úsměvy nakonec dojde i v jediném, skutečně vážném díle letošního styriarte, Beethovenově Slavnostní mši D dur op. 123 (1819–1822), přislíbené původně k intronizaci olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburského, nakonec však od petrohradské premiéry v roce 1824 letící kosmem „od srdce k srdci“, jak si Beethoven přál. Nastudováním Beethovenova více paraliturgického než liturgického monumentu za hranicemi vší provozovatelné liturgické hudby splnil Nikolaus Harnoncourt zase jednou velké přání sobě, hráčům souboru dobových nástrojů Concentus Musicus Wien a festivalovému publiku, pro něž byla mladší z dvojice Beethovenových mešních kompozic v provedení dobového instrumentáře velkým překvapením a atraktivním dramaturgickým tahákem (recenzuji prostřední z trojice provedení v neděli 5. července 2015). Přitažlivosti večera si byla vědoma i média, která ve zpožděném přímém přenosu večer zprostředkovala nejprve rakouským televizním divákům (4. července 2015 ORF III) a o den později i německému televiznímu obecenstvu (5. července 2015 3sat). Že by se Harnoncourtovými projekty mohli pravidelně těšit i televizní diváci v českých zemích, lze si zatím jen přát. Nebo se vypravit do Štýrska, v němž na desítkách míst vyrostly improvizované koncertní sály pod širým nebem, v nichž při simultánní projekci Missu solemnis sledovaly tisíce diváků na nejroztodivnějších místech štýrských měst a venkova včetně pivnic a zámeckých nádvoří.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat