Supraphon vydává komplet nahrávek Ars Tria a klavíristy Martina Ballýho
![Ars Trio (zdroj archiv Ars Tria)](https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2023/05/ArsTrio_photo-archiv-622x450.jpg)
Ars Trio koncertovalo v 80. letech minulého století ve většině států Evropy a pořídilo řadu nahrávek nejen pro rozhlas a televizi, ale i pro zahraniční společnosti, z nichž zmiňme zejména soubornou nahrávku klavírních trií Antonína Dvořáka pro francouzskou společnost BNL. Jako sólový hráč se Martin Ballý vždy vyznačoval vzácně neotřelou a vynalézavou dramaturgií, která byla ve velké míře soustředěna na českou soudobou klavírní tvorbu, z níž řadu děl uváděl v premiéře.
Martin Ballý přiznává, jak cenné zkušenosti získal při nahrávání od hudebních režisérů (mimo jiné od legendárního Eduarda Herzoga) a jak sám umělecky dozrával i se svými žáky (například s klavíristy Janem Bartošem a Miroslavem Sekerou či s dirigenty Markem Šedivým nebo Jiřím Rožněm). Na Josefa Páleníčka, který se zasloužil o nadstavbu jeho uměleckého zrání, vzpomíná jako na „starostlivého otce“ kamarádské povahy, na osobnost, která prošla od etapy bouřliváctví až k takové míře moudrosti, jež se nedala ničím oklamat a šla až k samotnému nervu věci. Jako na osobnost, která mu otevřela svět Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Nedávno objevené nahrávky v rozhlasovém archivu, které tvoří hlavní obsah trojalba, zahrnují poklady české triové literatury (Dvořák, Novák, Martinů) a dvě pozoruhodné kreace ze světového repertoáru (Šostakovič, Mozart). Většina nahrávek z let 1980–1992 pochází z archivu Českého rozhlasu a vychází nyní na CD poprvé.
![Ars Trio (zdroj archiv Ars Tria)](https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2023/05/ArsTrio_foto-archiv-660x447.jpg)
MARTIN BALLÝ: Pódium mi chybí, ale „pámbu“ mi poslal výborné žáky
Martin Ballý, klavírista a pedagog, je pozoruhodnou osobností. Špičkoví čeští pianisté Jan Bartoš a Miroslav Sekera často zmiňují, jak jejich umělecké zrání ovlivnil právě on. A nesmíme zapomenout ani na dirigenty Jiřího Rožně a Marka Šedivého, také oni u Martina Ballýho studovali. Ballý však za sebou zanechal výraznou stopu i na poli interpretačního umění. Předtím, než mu poranění ruky a nevhodně zvolená léčba znemožnily aktivně vystupovat, byl vyhledávaným interpretem zejména hudby 20. století a členem komorního souboru Ars trio, které hrálo ve složení Dana Vlachová (housle), Jan Páleníček (violoncello) a Martin Ballý (klavír). Nedávno objevené nahrávky právě vycházejí na trojalbu Supraphonu, které zachycuje jak výkony Ars tria, tak uměleckou výpověď Martina Ballýho jako sólisty. Nahrávky byly pořízeny mezi lety 1980 a 1992.
Nahrávky na trojalbu vznikly již před desítkami let. Jak se stalo, že až teď vycházejí v kompletu na CD?
Přišel za mnou klavírista Jan Bartoš, můj bývalý žák, a nabídl mi, že budeme poslouchat nahrávky, které našel v archivech. Ze začátku jsem z toho nápadu nebyl vůbec nadšený, protože jsem měl za ta léta dojem, že jsem toho zase tak moc a v takové kvalitě neuhrál. Ale jak tak posloucháme, dostavil se menší šok. Ono to nebylo špatné! Ale padl na mě také smutek. Uvědomil jsem si, že hraní a vzrušení z živého vystupování mi chybí.
Komplet obsahuje opravdové skvosty komorní i sólové literatury. Zastavme se u pár z nich. Začněme Kabeláčovými Osmi preludií pro klavír op. 30 z roku 1956.
Kabeláče považuji společně s Bohuslavem Martinů za našeho největšího poválečného skladatele. Žil ovšem v totální izolaci, opuštěný a režimem zakázaný, přesto ve světě slavný… Mé profesorce Erně Grünfeldové to ale bylo fuk, řekla: „Nastuduješ jeho Preludia a pojedeme mu to zahrát.“ Byl jsem mladý a myslel jsem si, že mu z toho udělám ještě „lepší“ hudbu. Tu jeho hudební eruptivnost jsem chtěl podpořit. A najednou slyším, jak mě stroze napomíná: „Prosím vás, držte se toho textu. Není třeba nic přidávat.“ To byla pro mě velká lekce, později jsem to ocenil.
![Martin Ballý (foto Jiří Skupien)](https://operaplus.cz/wp-content/uploads/2023/05/2023-05-22-1-e1684763460430-596x450.png)
Proč byl pro vás tak důležitý váš učitel Josef Páleníček?
Na Páleníčka nedám dopustit. Byla to osobnost, která v nás, jeho žácích, podporovala hudebnost. Na začátku hodiny se někdy zmínil: „Člověče, neměli my bychom vlastně platit za to, že smíme hrát?“ Ale pak mi v lecčem ten čumáček vymáchal. Páleníček mi například objevil tajemství prstokladu. Vybavuji si, jak stál u okna a říkal: „Já bych tam ten druhý nehrál, dej si tam palec.“ Podivoval jsem se, jak to může vědět. Až pak mi došlo, že palec je důležitý pro zvuk a harmonii. Páleníček byl naprosto oddaný hudbě. Když jsem odcházel z jeho hodin, tančil jsem po nábřeží.
Díky Daně Vlachové, člence Ars tria, jste chodili i na konzultaci k jejímu otci, legendárnímu Josefu Vlachovi. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
Vzpomínám si, jak jsme Českému triu hráli Dvořákovy Dumky (obsahuje je i aktuální trojalbum). Dohráli jsme a Páleníček se obrátil k Josefu Vlachovi: „Tak co, Josefe? Ty naše děti!“ A Josef Vlach, který byl věřící, odpověděl: „Já si myslím, Jožko, že by mohly někdy zajít do kostela.“ A dost. Slovo, které tam mělo být! Do smrti na to nezapomenu. A víte, že jsem měl z Josefa Vlacha strach? Ne, že by byl tak přísný, ale působil velmi aristokraticky. Vždyť se mu také říkalo „něžný uzurpátor“. Byl velmi důsledný. Co nám řekl, to chtěl slyšet v provedení. A to bylo občas vyčerpávající. Na albu je i Mozart a Vítězslav Novák – to jsou naše nejlepší nahrávky, z nichž je slyšet Vlachův vliv.
Kdy jste s Ars triem vystoupili naposledy?
Na bruselském koncertu v roce 1992. Ars trio, to byli kolegové do nepohody.
Jak jste se jako výborný klavírista vyrovnával s faktem, že po úrazu už nebude hrát?
„Pámbu“ mi poslal výborné žáky.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]