Dvořákův houslový koncert patří ke skvostům houslové literatury. Není sice tak líbivý a efektní, jako koncerty Mendelssohna či Čajkovského, má však silné a hluboké emocionální momenty a jeho instrumentální náročnost je jak pro sólistu, tak pro orchestr výzvou. Správné uchopení charakteru jednotlivých částí v kombinaci s jedinečnými tanečními prvky je velmi náročným úkolem, existuje celá řada interpretací i velkých houslistů, které právě díky nesplnění těchto parametrů není možné považovat za zdařilé.
Když na pódium přišel Jan Mráček, bylo evidentní, jak moc se na tento koncert těší. Ještě nezazněla ani nota a jeho optimismus musel nakazit všechny posluchače v sále, hráči v orchestru ihned dávali najevo spřízněnost a blízkost svému koncertnímu mistrovi. Je jejich součástí, je jedním z obdivovaných šperků v sestavě České filharmonie a všichni chtěli toto sepjetí ukázat. Nad mnoha pulty visely mikrofony, tak bylo jasné, že z těchto tří koncertů by mohla vzniknout skvělá nahrávka. Orchestr přistoupil ke své roli s obrovským nasazením, chutí a zároveň koncentrací a vůlí podpořit co nejlépe výkon sólisty.
Jan Mráček od prvních tónů nenechal nikoho na pochybách, proč stojí na pódiu jako sólista právě on. Jeho naprosto suverénní ovládání nástroje v kombinaci s jeho absolutní hráčskou jistotou byly parametry, kterých nebylo možné si nepovšimnout. Mráčkova intonační jistota je pro mě opravdu omračující. Kdyby nic více nepředvedl, už tak by to stačilo na velmi přesvědčivý výsledek. Jeho hra všech těch komplikovaných pasáží, dvojhmatů, oktáv, virtuózní smyky – to vše předváděl s odzbrojující lehkostí a suverenitou, jako kdyby se s houslemi v rukách narodil.
Zvuk jeho houslí je znělý, naléhavý a po celou dobu krásně svítil přes celý plně obsazený orchestr. Jeho vibrato dokáže být bytostně naléhavé a naproti tomu něžně jímavé. Energické partie předváděl s obrovským nasazením, perfektní metrickou dikcí a přesností, pohádková pianissima se nesla do prostoru Rudolfina s jemností a čistotou, naplněnou emocemi a hloubkou. Jestliže v první větě dokázal přesvědčivě vystavět tempový plán a splnit požadavky náročné formy, ve druhé větě si dopřál fantazijní uvolněnost a krásné tempové změny, jeho temperament a skvělé pochopení taneční metriky furiantu v kombinaci s neuvěřitelnou hudební gradací bylo famózním vyvrcholením celé interpretace. Jana Mráčka znám již od jeho mladých studentských let, vždy byl fantastickým houslistou, vyzrál však po umělecké stránce do parametrů jedinečných mistrů svého nástroje.
Na tomto úspěchu se nepochybně velkou měrou podílel výkon České filharmonie, bylo evidentní, že Dvořákův koncert všichni hudebníci mnohokráte hráli a znají jej dokonale. Po zvukové stránce předvedly všechny sekce vyvážený a tónově skvěle vybalancovaný zvuk, hudební uchopení Dvořákovy hudby bylo referenční. To, s jakou snahou a pozorností hráči reagovali na Mráčkovu hru a zároveň, jak často se sólista snažil udržovat s jednotlivými hráči vizuální kontakt, ukazovalo na mimořádné souznění obou stran. U jednotlivých hráčských sekcí pak bylo hmatatelné, jak spolu jednotliví hráči hudebně komunikují, od soustředěných pohledů, až po dávání nástupů určených pro hráče celého orchestru.
Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov ve svém věku ukázal fantastickou elasticitu rukou, pohybujících se v elegantních kroužcích. V kombinaci s jeho hudebním prožitkem se jednalo pro publikum o celkem příjemný estetický zážitek. Byčkov většinou nedával ani základní nutné nástupy, jako kdyby věřil tomu, že orchestr vše zvládne i bez jeho přispění. Způsob, jakým se s touto skutečností orchestr vyrovnal byl obdivuhodný!
Brahmsův První klavírní koncert patří k největším kolosům klavírní literatury vůbec, rozsahem i obsahem je zcela výjimečný. Mladé pianisty díky svým parametrům příliš nepřitahuje, je však obrovskou výzvou pro pianisty zralé a zkušené. A ve věku, kdy tuto hudbu umělec chápe dokonale, může být již pianisticky ve stavu, kdy nároky tohoto koncertu nebude moci plnohodnotně naplnit.
Emanuel Ax je pianistou velezkušeným, má za sebou obrovské množství koncertů jak sólových, tak komorních, Brahmsův Koncert d moll má na svém repertoáru již několik desítek let. Ve věku sedmdesáti šesti let je umělcem opravdu zralým, schopným umělecky splnit jakýkoli umělecký úkol na té nejvyšší úrovni.
Emanuel Ax přišel na pódium pomalým a rozvážným krokem. To bylo však jediné, kde se projevil adekvátně svému věku. Jestliže někdo očekával opatrnější, či fyzicky méně zdatnou hru, brzy poznal, že se mýlí. Ax působí u nástroje klidně, jeho pohyby jsou racionální, emocionální projev vychází nikoli z projevu vnějšího, ale z vnitřních parametrů hudby samotné. Po úvodní orchestrální expozici, kterou Byčkov dirigoval v šestičtvrťovém taktu na dvě doby a tedy ve výsledku relativně hbitě, sólista tempo zklidnil a pak již sám volil tempa, která mu nejvíce vyhovovala. Hrál bez větších tempových změn a evidentně se snažil udržet plynulý hudební proud překrásné hudby. Provedení první věty pojal v symfonicky širokém tempu, ve kterém mohl konkurovat hutné zvukové mase orchestru. Ax ukázal neuvěřitelnou metrickou vůli a zvukovou razanci, již zde bylo jasné, kdo je na pódiu králem. V repríze se vzorně vrátil do temp původních, udržel tak krásně obrovský formální oblouk, který vygradoval závěrečnou monumentální codou.
Ve druhé větě Emanuel Ax předvedl odzbrojující lyrický projev, jeho hra v pianissimech byla opět plná pokory a úcty k dílu. Hrál naprosto přirozeně a samozřejmě, jako by tato hudba nemohla být jiná, než jak jsme slyšeli. Klid, jaký umělec přenesl i na publikum byl, jedinečný a z mého pohledu se tak druhá část stala vrcholem celého díla.
Třetí věta je esencí neústupné energie, odhodlání, nesmlouvavého charakteru a zároveň brilantní pianistiky a hutného zvuku. To vše Ax tlumočil velmi přesvědčivě, nikde se svými silami nešetřil a přesto měl neustále pod kontrolou obrovské gradace v několika posledních minutách díla. Vše účelně gradoval i po tempové stránce. Celkový dojem byl absolutní. Přirozenost, poučenost, prožitek a zároveň však obrovská pokora byly ty základní parametry. V kombinaci se zvukovými a pianistickými kvalitami sólisty jde pak ve výsledku o těžko opakovatelný umělecký výkon. Emanuel Ax ukázal, proč je držitelem sedmi cen Grammy a jeho umění je uznáváno po celém světě.
Česká filharmonie hrála velmi přesvědčivě a kvalitně, po zvukové stránce krásně vycházel vyladěný zvuk vyšších a nižších smyčců. Samostatnou kapitolou by mohl být skvělý výkon všech sólistů v dechových sekcích, které zněly velmi barevně a kompaktně. Vyzdvihl bych i suverénní výkon tympánisty, který vše musel vzít jen sám na sebe, což se mu dařilo skvěle, přesně a přesvědčivě.
Dialog sólisty a hráčů orchestru byl příkladný, sám Emanuel Ax několikrát jako fantastický komorní hráč korigoval svá tempa ve prospěch souhry s orchestrem. Semjon Byčkov dirigoval se zvýšenou vnější emocionalitou, Brahmsova hudba je mu v této symfonické formě bližší než Dvořák. Jeho pohybové a mimické projevy dávaly zřetelně najevo osobní prožitek, který však hráčům v orchestru nikterak nepomohl. Ve druhé větě se podařilo konečně sjednotit všechny aktéry, Byčkov reagoval na subtilní zvukový projev sólisty a byl schopen ztlumit zvuk orchestru do těch nejnižších zvukových hladin, orchestr předvedl několik zřídkakdy slýchaných velmi barevných pianissim.
Ve finále předvedla Česká filharmonie svou obrovskou hráčskou a zejména muzikantskou potenci. Obávané fugato provedli hráči spolehlivě a soustředěně, místa, kde jednotlivé skupiny nebyly ideálně spolu přičítám opět nečitelnému gestu pana dirigenta, nikoli orchestru samotnému. Všichni hráči si zaslouží můj obrovský respekt a uznání za maximální koncentraci a samostatné napojení na sólistu.
Oba sólisté se nadšenému publiku odvděčili přídavky, Mráček v podobě Allemandy ze Čtvrté sonáty Eugène Ysaÿe, Ax v Lisztově mistrovské transkripci Schubertova „Zastaveníčka“. Že se jednalo v obou případech o provedení mistrovská, netřeba zdůrazňovat.
Česká filharmonie • Semjon Byčkov
8. dubna 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha
Program
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll, op. 15
Účinkující
Jan Mráček – housle
Emanuel Ax – klavír
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
