Svatopluk Sem: Mám rád hluboké příběhy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Svatopluk Sem nastudoval role velmi odlišného charakteru. Rossiniho Figara, Janáčkova Revírníka či Pruse, Mozartova Dona Giovanniho a Foersterova Mánka, Smetanova Kalinu nebo Gounodova Valentina. Jedno ale jeho postavy mají vždy společné – eleganci a noblesu, která zůstává „mezi řádky“ ať je jevištní koncepce jakákoliv. Přesvědčivost postav. A především podmanivý, nosný baryton.

Svatopluk Sem (zdroj archiv respondenta)

Je až s podivem, že cesta Svatopluka Sema ke studiu konzervatoře nebyla právě jednoduchá. A že mít jen o něco méně vytrvalosti a cílevědomosti, na divadelních prknech by nikdy nestál. Místo aplausu by možná sbíral michelinské hvězdičky.

Se Svatoplukem Semem jsme se setkali v poměrně hektické době, kdy trávil dny střídavě na zkouškách v pražském Národním divadle a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A bylo pár dní po zahajovacím koncertě ve Státní opeře, na němž zpíval barytonové sólo v České rapsodii Bohuslava Martinů. Horké zářijové odpoledne odkazovalo spíš k létu skutečnému, než tomu babímu, ale k prázdninovému rázu mělo naše povídání daleko, i když jsme odbočili i k tématům s hudbou a divadlem nesouvisejícím.

Co vás přivedlo k hudbě?
Od dětství jsem navštěvoval taneční folklórní kroužek a od sedmé třídy ZŠ jsem začal chodit do cimbálové muziky. Tam jsem zpíval asi čtyři roky. Takže mne zpěv a tanec provázel celé mé dětství. Maminka mě vedla ke zpěvu už od útlého věku, ale do hudební školy jsem nikdy nechodil. Později, když jsem se dostal na konzervatoř, mě to tak trochu mrzelo. O to těžší to pro mne bylo.

Kde tedy vznikl ten impuls a přání jít na konzervatoř?
Kamarádka, která byla studentkou pražské konzervatoře a věděla, že rád zpívám, mě pobídla, jestli nechci zkusit konzervatoř. Tak jsem to zkusil a bohužel mě nevzali. Jedním z důvodů byly mé slabé znalosti intonace a také intonační diktát, se kterým jsem se vůbec poprvé setkal až zde. Své znalosti jsem si během roku doplnil a přijímačky zkusil znovu. Napodruhé jsem podal přihlášku nejen do Prahy, ale i do Českých Budějovic. Praha opět nevyšla, ale v Budějovicích mě naštěstí vzali. Dodnes jsem za to rád a myslím si, že to byla osudová volba.

Svatopluk Sem (zdroj archiv respondenta)

To jste byl vytrvalý!
Když už jsem s tou myšlenkou, že by ze mě mohl být zpěvák, začal, tak jsem to nevzdal. Potíž právě byla v nedostatečnosti mého hudebního vzdělání, neuměl jsem samozřejmě nic z toho, co umí žáci základních uměleckých škol z hudební nauky a o to byly začátky studia pro mne náročnější. To jsem se musel učit všechno od začátku a to v 17 letech. Jsem rád, že se mi ta vytrvalost vyplatila.

Zpíváte ještě moravské lidovky?
Moravské lidovky miluji, jelikož texty a příběhy v nich jsou ze života. Teď právě pracuji s cimbálovou muzikou Lália na novém CD. Když bylo na jaře všechno stopnuté kvůli koronaviru, byl jsem hodně na Moravě a tak byl čas udělat něco, na co by v běžném operním kolotoči nebyl čas. Ten nápad už tu byl delší dobu, základy už jsme tedy měli a teď jsme se mohli pustit do nahrávání. Už máme natočenu zhruba třetinu, takže práce je ještě dost.

Nechybí vám v Praze cimbálovka?
Ne, je to sice moje srdcová záležitost, vyrůstal jsem s touhle hudbou, ale na Moravu jezdím často, takže ochuzen nejsem. A když k tomu všemu ještě nahráváme CD, jsem spokojený.

Máte ke klasické hudbě blíž díky znalosti té lidové? Je autor, který by vám byl skrze názvuky lidové hudby blízký?
Ze základů, které mám z lidových písní, čerpám dodnes. Je pro mne přirozené srozumitelně deklamovat a prožívat text. Jeden z klasických autorů, který se zabýval právě moravskou dikcí, byl Leoš Janáček, kterého jsem si možná i díky jeho vnímání moravských nápěvů a zkoumání mluvené intonace velmi oblíbil.

Dopoledne zkoušíte v Plzni Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos, odpoledne v Praze Carmen. Jak se „přestupuje mezi tak odlišnými tituly?
Nevnímám to jako zásadní pěvecký rozkol či problém. Jedná se o zkoušky, je třeba se jen zkoncentrovat. Ač je to někdy velmi únavné, tak to beru jako práci a musím se s tím vždy nějak vyrovnat.

L. Janáček: Liška Bystrouška – Svatopluk Sem – Teatro Regio di Torino 2016 (zdroj archiv respondenta)

V dílech Leoše Janáčka jste účinkoval vícekrát. V provedení Věci Makropulos jste vystoupil na festivalu BBC Proms v Londýně, na Arts festivalu v Hong Kongu a v Shanghaji. V Itálii v Teatro Regio di Torino jste ztvárnil Revírníka z Lišky Bystroušky. Jaký je váš vztah k tomuto autorovi a jaký k Věci Makropulos?
Janáčka mám velmi rád, i když není snadný. Věc Makropulos byla prvním Janáčkovým titulem, v němž jsem účinkoval. Dalo mi tehdy velkou práci, abych jej rozklíčoval a našel si k němu i Janáčkovi cestu. Hudební postupy v Janáčkových dílech jsou podobné, jde o to pochopit je, proniknout do jeho stylu. A jakmile tohle dokážete, už je všechno jednodušší. V zásadě je to podobné jako u Wagnera – také si musíte zvyknout na styl jeho komponování, zorientovat se v postupech.

Ale zpátky k Věci Makropulos a Janáčkovi – relativně dlouho mi trvalo, než jsem do typu hudby pronikl. Nepatřila k těm, které bych si oblíbil na první poslech. Až při studiu role Pruse jsem se s ní ztotožnil. A pak mě opravdu dostala. Janáčkova hudba je nádherná a Věc Makropulos je úžasná opera. I při samotném představení na mě zvláštně účinkuje, ačkoliv jako interpret musím být vždycky nad věcí a zachovat si odstup a nadhled, abych dokázal perfektně ovládat hlas. Měl jsem ale takové zvláštní okamžiky – když na konci Emilia Marty chce dát Kristýnce testament s návodem na elixír života a přichází replika „neber!“, měl jsem úplně husí kůži… Čapkovo drama je úžasně silné téma. Libreto v opeře tu sílu zachovává. Otázka života a smrti – člověka už nebaví žít tři sta let, pořád prožívat všechno znovu a znovu.

Časová omezenost našich životů nás nutí k aktivitě…
Přesně tak – kdybychom žili tři sta let, řekneme si, že na všechno máme plno času, budeme věci odkládat, nebudeme chtít nic vytvářet, nebudeme chtít ani číst. Řekl bych, že při tak dlouhém životě bychom neudělali víc věcí, než nyní, jen bychom je rozložili do delšího časového úseku. Věc Makropulos je nesmírně nadčasové drama a nadčasová je i opera.

L. Janáček: Liška Bystrouška – Svatopluk Sem – Národní divadlo Praha (zdroj archiv respondenta)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments