Svatováclavský hudební festival zahájilo Válečné rekviem. Posluchačům běhal mráz po zádech

Monumentální úvod v ostravském kostele

Letošní ročník Svatováclavského hudebního festivalu v Ostravě, v pořadí již dvaadvacátý, byl zahájen 2. září 2025 Válečným rekviem Benjamina Brittena, které zaznělo ve zcela zaplněném kostele Panny Marie Královny. Pod vedením dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka vystoupili v sólových partech německá sopranistka Susanne Bernhard, americký tenorista Kyle van Schoonhoven a islandský barytonista Jóhann Kristinsson, dále Pražský filharmonický sbor, dětský sbor Radost Praha (sbormistr Jan Pirner), za orchestrálního partnerství Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Zahájení festivalu i provedení Brittenova rekviem uvedly krátké proslovy zástupců města, Moravskoslezského kraje a církve. Letošní ročník Svatováclavského festivalu nabídne posluchačům dvacet koncertů bohaté žánrové palety. Akce jsou pořádány v zajímavých prostorách města Ostravy i v okolních regionech.

Rozložité vokálně-instrumentální dílo Válečné rekviem pro sóla, smíšený a dětský sbor a symfonický orchestr Benjamina Brittena (1913–1976) bylo dokončeno v roce 1961, premiérováno pak v katedrále v Coventry v následujícím roce u příležitosti její stavební obnovy a vysvěcení po druhé světové válce. Brittenův opus patří sice mezi díla v duchovní formě, ale svým obsahem zasahuje věřící i bezvěrce. Vyzařuje odporem k jakémukoliv válečnému masakru. Svoje aktuální poselství na zahajovacím ostravském festivalovém koncertě beze zbytku předal. Jak by také ne, když už se nás nedaleké běsnění bytostně dotýká. Organizátoři festivalu poskytli publiku nemalou pomoc pro pochopení obsahu provedené skladby, neboť do programového letáku vložili kompletní překlad díla. Kdo si text přečetl, byl obohacen o všechny odstíny výrazu, které skladatel i interpreti do kompozice vložili. Do kanonizovaného latinského textu církevního rekviem, jenž v českém překladu dopadá na člověka svými nekompromisními moralismy, vložil totiž Britten básně Wilfreda Owena, důstojníka britské armády tvořícího své protiválečné verše přímo v zákopech první světové války. Je hrůznou hrou osudu, že padl 4. listopadu 1918 v posledních dnech světového válečného konfliktu. Naturalistické verše o válečném utrpení Wilfreda Owena jsou silně emotivní, ve spojení s latinským mešním standardem probudí navíc mnoho otázek. Mezi jinými také polemiku, kolik se toho za dobu několikatisícileté existence podařilo člověku ve snaze o zamezení válek. Nic, války probíhají dál. V tomto pesimistickém pohledu se také jeví Brittenův pacifismus v jiném světle – jako pochopitelné stanovisko. Pomůckou pro to, abychom akceptovali autorův negativní vztah k jakémukoliv násilí, nám mohou být evokace představ rozřezaných lidských těl, poháněné každodenními kriminálkami americké provenience na komerčních televizních kanálech.

V partituře Válečného rekviem je nositelem mešního textu především sbor a sopránové sólo. Owenovy verše tlumočí sóla mužská – barytonová a tenorová. Biblické texty andělů zpívá dětský sbor. Role jsou sice takto dramaturgicky přehledně rozdány, ve skladbě však nejsou výrazově trvale odlišeny. Britten totiž zařazuje do díla i takové Owenovy básně, které tematiku mešního a profánního rázu vzájemně přibližují tím, že společně pracují s biblickými postavami. Snaha o vzájemné prolínání literárních předloh je tak silná, že v závěrečné Owenově umělecké zpovědi již není pochyb o tom, že mešní text je romantickým básníkem interpretován v duchu atmosféry první světové války. Přesto dílo končí zhudebněním latinského textu spjatého obvykle s uzavřením mše za zemřelé.

Benjamin Britten byl umělcem s velmi silným humanistickým cítěním. Hlavním hrdinou jeho vokálních děl se stává často zbídačený člověk. Myšlenky na jeho utrpení skladatel neopouští ani v dětské opeře Kominíček. Umělecké zpodobnění humanistického poselství autor nikdy nevytváří jednoduchými technickými prostředky. V míře náročnosti provedení stojí Válečné rekviem na vrcholu autorova tvůrčího odkazu. Intonační dovednosti sborů i sólistů jsou využívány permanentně pod zatěžkávací zkouškou odolnosti vůči matoucím přeznívajícím půltónům v orchestru, které „lákají“ k unisonu, ale vokalista se nesmí nechat svést k chybnému tónu. Ve složité doprovodné sazbě spolupracuje též dětský sbor. V partituře často zní v dlouhých hodnotách zvětšená kvarta „diabolus in musica“. Co je zde ďábelské, je nasnadě. Výmluvným se stal též fakt, že partitura Válečného rekviem často deformuje čisté znění harmonií až do bolestných bezvýchodných kumulací disonantních složek.

Ambiciózní interpretační čin Lukáše Vasilka

Dirigent a sbormistr Lukáš Vasilek přistoupil na ostravském koncertě k realizaci velkého oratorního díla se zkušenostmi, kterých nabyl z pražských provedení v roce 2023. Udržel kontinuitu skladby, ve které bylo mnoho velebnosti i emocí. Dílo zahajuje ve zvukovém oparu, kde z moderních orchestrálních pasáží jen probleskuje sborové „Requiem aeternam“, aby se sbor postupně v následném vývoji dynamicky emancipoval. Po uplynutí celého osmdesátiminutového kolosu, po závěrečném „Amen“ dirigent pak nechává dlouze dílo doznít. Dochází k jevu, kdy se zvuk uměleckého tělesa již vytratil, ale v duších posluchačů ještě dlouho trvá.

Vasilkova koncepce Válečného rekviem přináší ambiciózní interpretační čin. Dirigent nechává intenzivně promluvit všechny složky. Pražský filharmonický sbor ohnivě proklamuje Dies irae, společně se sopránem a orchestrem pak vytvářejí dynamický vrchol díla. Sborové pasáže dále na mnoha místech partitury podněcují duchovní kontemplaci, ztišení v závěru díla pak předznamenalo velké ovace publika. Andělský zpěv dětského sboru Radost Praha s nezadržitelnou silou promlouvá v části Offertorium. Dětský sbor je též naléhavým přímluvcem o „odpočinutí věčné“ v samém závěru. Do průběhu díla vtělil Lukáš Vasilek přirozeným způsobem pěvecká sóla. Nastupují bez zbytečné pompy. Vybraní pěvci svým hlasem zapadli do barevného rámce struktury skladby. Sopranistka Susanne Bernhard vynikala souhrou se sborovými pasážemi, příkladem může být část Liber scriptus proferetur.

Hlavní podíl na obsahovém sdělení nesou v Brittenově Válečném rekviem sólové mužské hlasy. Barytonista Jóhann Kristinsson i tenorista Kyle van Schoonhoven podnítili svým civilním projevem emotivní naladění skladby. V průběhu ostravského koncertu jsem se postupně na zhudebněné Owenovy básně v pojetí obou pěvců těšil čím dál tím víc. V zajetí závěrečné Owenovy tryzny za zemřelé Zvláštní setkání jsem ocenil vzájemnou kompatibilitu obou hlasů, které se na tomto místě střídaly. Poslední setkání s Owenovou poezií proběhlo nad statickými akordy jakoby v duchu dlouhého recitativu. Došlo tak k mimořádně efektnímu kontrastu, jenž hudební dění výrazně okysličil, a připravil tak nástup závěru rekviem.

Kostel Panny Marie Královny v ostravských Mariánských Horách poskytl provedení díla s tak početným obsazením důstojné útočiště. Kostelní dozvuk výsledný akustický efekt deformoval přijatelnou měrou. Publikum odcházelo tedy obohaceno o velké hudební zážitky, po poslechu skladby, jejíž mimohudební sdělení je stále živé.

Svatováclavský hudební festival: Zahajovací koncert
2. září 2025, 18:00 hodin
Kostel Panny Marie Královny, Ostrava – Mariánské Hory

Program
Benjamin Britten: Válečné rekviem, op. 66

Účinkující
Susanne Bernhard – soprán
Kyle van Schoonhoven – tenor
Jóhann Kristinsson – baryton

Radost Praha
Jan Pirner – sbormistr

Pražský filharmonický sbor
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Lukáš Vasilek – dirigent, sbormistr