Světelný klavír zastínily rozpaky aneb úvod Moravského podzimu

V propagačních materiálech je ono motto formulováno jako „Zvěstovatelé, aneb Paralelní dějiny hudby“. Paralelním vývojem k evropským tvůrcům procházel právě první autor večera, český rodák Anthony Philip (Antonín Filip) Heinrich (1781–1861), který většinu svého života prožil ve Spojených státech, kde bývá označován za prvního amerického profesionálního skladatele, a jemuž dobová kritika přiřkla přídomek „americký Beethoven“. Nedělní koncert začal českou premiérou jeho symfonického díla s názvem Zpěv ducha divokého lesa aneb Záblesky Yankee Doodle a podtitulem „velká národní hrdinská fantasie pro velký orchestr ve 44 částech“ (sic).

Ačkoliv se Heinrichovi nedá upřít určitá míra invence, absence formálního hudebního vzdělání se na tomto díle bohužel podepsala. Skladba byla postavena z krátkých epizodických fragmentů zdánlivě nahodile seřazených za sebe bez nějakého většího evolučního vývoje nebo jasné pevnější struktury. Co nezvládl kvalitou, pokusil se Heinrich zachránit kvantitou, tedy přehlušit naivní imitaci evropské hudby rozšířenou bicí i dechovou sekcí a varhanami (varhanního partu se s gustem zhostil Denny Wilke, škoda jen rušivého přeznívání jeho akordů do generál pauz). Dílo je to jistě originální, avšak na otázku, jestli stojí za to, aby se mu věnoval čas a pozornost, si musí každý posluchač odpovědět sám.

Celkovému rozpačitému dojmu nepomohla ani interpretace orchestru, který nepůsobil příliš sehraně. Jako by se skladbou nebyl vůbec sžit, chyběla energie, větší práce s dynamikou a modelací. Možná, že ani instrumentalisti, ani šéfdirigent Dennis Russell Davies nebyli zcela přesvědčeni o hodnotě díla, možná jenom nevěnovali dostatek času zkoušení.

Jako „nedozkoušená“ vyznívala i druhá skladba první poloviny koncertu, Chorální fantasie c moll, op. 80 Ludwiga van Beethovena. Toto zvláštní dílo pro klavír, orchestr, sóla a sbor koncipoval Beethoven jako finální číslo svého legendárního čtyřhodinového koncertu, který se konal 22. prosince 1808 a kde mimo jiné zazněly premiéry jeho Páté a Šesté symfonie a Čtvrtého klavírního koncertu. Pro takovou příležitost se samozřejmě hodí stavebně prostá a snadno srozumitelná skladba, která však nyní ve srovnání s Heinrichem vyznívala jako mimořádně komplexní dílo.

Za klavír usedla a úvodní sólovou kadenci přednesla Polina Osetinskaja. Quasi-improvizační charakter introdukce byl trochu narušen faktem, že klavíristka hrála z not (které jí na pult donesl a během hry otáčel varhaník Wilke). To je nicméně pochopitelné, když uvážíme, že nejspíš neměla dostatek času na cvičení, čemuž nasvědčovala nejedna pasáž. Nejistota v některých místech mohla být také způsobena trémou. Všechny nedostatky se Osetinskaja snažila zamaskovat extenzivní pedalizací a dynamickou škálou sahající od burácivého fortissima až po éterické a sotva slyšitelné pianissimo; tím se však stylovostí blížila spíše Skrjabinovi než Beethovenovi.

S nástupem orchestru přišla série variací na prosté zpěvné téma. Stejně jako u Heinricha i zde převládala opatrnost, nejistota a statičnost, Davies opět neměl otěže pevně v rukách. Na působivosti trochu ubrala i některá nezvykle volná tempa, která ovšem mohla mít za účel pomoci sólistce v technicky náročných místech. Krátké pauzy mezi oběma skladbami mohl také orchestr využít na rychlé přeladění.

V samém závěru Fantasie se pak ke klavíru a orchestru přidal Slovenský filharmonický sbor, který připravil jeho nový sbormistr Jan Rozehnal. Nejprve šest sólistů (Zuzana Weiserová, Katarína Ďurdinová, Dominika Krčištová, Pavol Oravec, Mykola Erdyk a Eugen Gaál), na něž se bohužel i přes očividnou snahu přenesla část orchestrální ležérnosti. Než se stihli po dlouhém sezení pořádně rozezpívat, přidal se i zbytek sboru a všichni zúčastnění skladbu rychle dovedli do velkolepého závěru, kterému i přes dynamickou sílu chyběla potřebná strhující energie.

Obsazení klavíru, orchestru a sboru zůstalo stejné i pro zbylé dvě skladby ve druhé polovině koncertu. Po potřebném přestávkovém osvěžení se posluchači vrátili do hlediště sálu, aby vyslechli Credo od Arvo Pärta, jednoho z nejpopulárnějších žijících skladatelů. Jeho obliba do velké míry vychází s posluchačské přístupnosti, díky čemuž může Pärt svými často duchovními náměty a myšlenkami oslovit široké obecenstvo. O tom se mohli přesvědčit i nedělní posluchači.

Skladatelovo Credo je postaveno na fragmentech Bachova Preludia C dur z Dobře temperovaného klavíru, s čímž kontrastují postupem času čím dál více disonantní akordy orchestru; nad tím vším sbor deklamuje modlitbu a verše z Matoušova evangelia. Úvod skladby navázal na nedobrou úroveň produkce před přestávkou – sbor byl intonačně velmi nejednotný, vlivem toho, že musel bez přípravy nasadit čistý C dur akord. Během prvních minut naštěstí ztracenou jistotu znovu nalezl a zbytek skladby pak provedl bez větších problémů, se všemi skladatelem požadovanými expresivními prvky.

Orchestrálního klavíru se tentokrát ujal Radim Pančocha, častý host Filharmonie Brno. Jeho part sestával vesměs z výše zmíněných bachovských fragmentů a z různých clusterů ve fortissimových pasážích, neskýtal tedy tolik technických úskalí jako klavír v Beethovenovi. Díky tomu si klavírista mohl pohrát s každým tónem a svůj part přednést citlivě a oduševněle. Ve faktuře oscilující mezi naivní prostotou a brutálními disonancemi se evidentně cítil dobře i orchestr a dirigent, na němž bylo vidět, že k interpretaci moderní a soudobé hudby má přeci jen blíže než ke klasickým nebo romantickým autorům.

Koncert uzavřelo hlavní lákadlo programu – poslední symfonie Alexandra Skrjabina nazvaná Prométheus neboli Poéma ohně. Opět se na pódiu sešel klavír, orchestr a sbor, tentokrát byl však doplněn tzv. světelným klavírem, Skrjabinovým vynálezem, který měl pomocí barev doplnit synestetický přesah, který skladatel ve své hudbě vnímal. O světelnou realizaci ovládanou přímo z pódia, která spočívala v barevných reflektorech osvětlujících část jeviště a strop hlediště, se postaral Cori O’Lan ve spolupráci s technikem Radkem Odehnalem. Hra barev zdůrazněná přítmím nad orchestrem tak doprovázela Skrjabinovu jednovětou symfonii.

Ta byla centrem programu nejen vzhledem k propagaci těžící ze slibu ojedinělého audiovizuálního zážitku, ale také zřejmě z pohledu samotných interpretů, kteří evidentně věnovali jejímu nastudování více času a energie než zbylým číslům. Za klavír se vrátila Osetinskaja (která si tentokrát noty přinesla i otáčela sama) a rozehrála paletu zvukových barev i odstínů; ona i orchestr s Daviesovým vedením konečně působili jednotně a sebejistě a společně se sborem vygradovali skladbu do velkolepého finále.

Světelná složka mohla ve výsledku působit možná až nadbytečně, nicméně dozajista oslovila ty diváky, kteří vnímají hudbu synesteticky jako Skrjabin, případně posluchače, které by samotná skladatelova náročná hudba nebavila. Zcela jednoznačně však šlo o nejzdařilejší číslo večera. Obecenstvo se ovšem nakonec nenechalo opít rohlíkem a nezapomnělo na první část koncertu, takže si nakonec odpustilo i dnes takřka všudypřítomné ovace ve stoje.

Moravský podzim – Zahajovací koncert
1. října 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Program
Anthony Philip Heinrich: The Wildwood Spiritʼs Chant or, Scintillations of Yankeedoodle (Zpěv ducha divokého lesa), velká národní hrdinská fantazie pro velký orchestr ve 44 částech, česká premiéra
Ludwig van Beethoven: Fantazie c moll pro klavír, sbor a orchestr op. 80
Arvo Pärt: Credo pro sbor a orchestr, česká premiéra
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Prometheus (Symfonie č. 5 „Poema ohně“) pro klavír, sbor a orchestr op. 60

Účinkující
Polina Osetinskaja – klavír
Radim Pančocha – klavír
Denny Wilke – varhany

Zuzana Weiserová – soprán
Katarína Ďurdinová – soprán
Dominika Krčištová – alt
Pavol Oravec – tenor
Mykola Erdyk – tenor
Eugen Gaál – bas

Slovenský filharmonický sbor
Jan Rozehnal – sbormistr

Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent

Cori O’Lan – světelný design