Světová operní divadla: Metropolitní opera New York (2)

Nová budova Metropolitní opery v New Yorku je součástí tzv. Lincoln Center for the Performing Arts. Autorem je Wallace Kirkman Harrison, který je autorem mnoha dalších budov nebo komplexů sloužících veřejným účelům v USA (mj. je autorem komplexu budov Spojených národů). Jeho architektonický styl je nazýván užitou modernou. Hladké plochy, zavěšené skleněné stěny, minimum zdobných prvků vystupujících mimo linie vnější fasády. Harrison na projektu nové budovy Metropolitní opery pracoval deset let, nákladem 45,7 milionů dolarů vznikla 150 metrů dlouhá, 78 metrů široká a 32 metrů vysoká budova s hledištěm, které pojme čtyři tisíce lidí. Zajímavé je, jakým způsobem Harrison dospěl k navržení proporcí jeviště a zákulisí: Za základ vzal rozměry jeviště staré budovy, protože náklady na úpravu dekorací pro 120 inscenací ze staré budovy by činily 2,5 milionu dolarů a na to nebyly v rozpočtu peníze. Další premisou byl předpoklad tržeb v nové budově – 3 miliony dolarů za sezónu. To pak určilo rozměry jeviště a proscénia a velikost či počet sedadel hlediště.



Průčelí tvoří pět velkorysých románských prosklených oblouků, obložených travertinem. Po bočních stěnách naopak stékají jen tenké pramínky skla, oddělené od sebe hladkou stěnou. Vstupní foyer je vyzdoben dvěma 10 x 13 metrů velkými plátny, které navrhl tehdy osmasedmdesátiletý Marc Chagall; nazval je Trimf hudby a Prameny hudby. Z vestibulu vede do pater bílé, spirálovitě vinuté schodiště. Hlediště má čtyři patra. Akustika obrovského sálu je výjimečná. Mnozí pěvci tvrdí, že se jim zde zpívá lehčeji, než v jiných velkých divadlech. Skvělé akustiky dosahováno zejména speciálním posazením lóží, jejich mírným svažováním k parketu a obkladem stěn mahagonovými deskami, které jsou kvůli rezonanci ještě podloženy lištami. Strop je složen z velkého počtu překrývajících se zlatých oblouků, proscéniový oblouk je sešikmen směrem k jevišti, aby se lépe spojovaly hlasy zpěváků a zvuk orchestru. Osvětlovací tělesa se podobají jiskřícím souhvězdím. Zajímavostí je, že světla jsou před začátkem představení vytahována synchronně nahoru, aby nerušila výhled divákům v prvním až čtvrtém pořadí. Jsou darem rakouské vlády a byla vyrobena z krystalů Swarowski.



Hlavní scéna má po obou stranách dvě vedlejší jeviště, na všech je možné stavbu provádět současně i během představení, neboť jsou zvukově izolovaná. Pod úrovní jeviště jsou dva velké zkušební sály a sklady, kde jsou uloženy veškeré dekorace pro právě probíhající sezónu. V jižním traktu budovy je ještě koncertní síň pro 150 posluchačů. Nová budova Met byla otevřena 16. září 1966 operou Antonius a Kleopatra, kterou právě pro tuto příležitost složil Samuel Barber.



Nová budouva Met už nezažila tak slavné období, jako její předchůdkyně. Přesto je stále metou mnoha pěvců i dirigentů. K probíhající ekonomické krizi se její současné vedení postavilo jako první čelem a realizovalo projekt přenosů ve vysokém rozlišení do kin po celém světě. Projekt je poměrně komerčně úspěšný, ale svůj hlavní cíl, kterým je naplnit hlediště Met a získat tak tržby, které jsou nezbytnou součástí rozpočtu, zatím úplně uspokojivě nesplnil. Návštěvnost divadla je od roku 2001 trvale nízká. Mnozí odborníci hovoří o fenoménu takzvaného amerického operního divadla kdy je při realizacích nových inscenací stále kladen důraz na klasickou režii a scénografii. Právě to bylo dlouhou dobu v USA sázkou na jistotu a pod vývěskou opulentních klasicky pojatých inscenací alla Zefirelli se tvrdilo, že to je to jediné správné pojetí, po kterém americký operní divák touží. Změny ve struktuře publika, ale především změna vnímání opery jako žánru, kdy divák vyžaduje na jevišti hereckou akci a v opeře hledá nejen krásu hudby a zpěvu, ale také divadelní ztvárnění a výklad příběhu, vedly k tomu, že evropské operní domy se dostaly ve scénografii a režii do popředí a jsou nyní hybnou silou moderního inscenačního pojetí opery ve světě. Mnichov, Paříž ale třeba i Barcelona často svými inscenacemi Metropolitní operu v očích mnoha fanoušků zastiňují. Změny v pojímání operních inscenačních postupů se v Met zkrátka dějí jen velmi opatrně a Met se jen malými krůčky přibližuje modernímu pojetí operního divadla. Zatím je někde v začátcích přerodu.

Přes vedoucí postavení Metropolitní opery vznikly v New Yorku i další operní společnosti. V roce 1906 Manhattan Opera Company, která působila v Manhattan Opera House. V roce 1942 vznikla také New York City Opera Company, dodnes druhá stálá newyorská operní scéna. Kromě opery je tato společnost i provozovatelem špičkového baletního souboru – New York City Ballet, u jehož zrodu stál George Balanchine. Instituce sídlí a hraje v budově sousedící s novou budovou Met. Přímá konkurence Met, která jí odebírá diváky, vedla management New York City Opera k nedávnému rozhodnutí opustit Lincolnovo centrum (psali jsme o tom zde), o kterém se v současné době bouřlivě diskutuje.

www.metopera.com

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Oba díly velmi zajímavé. Našinec zná jen "novou Met". To, že stará budova je umělecky a osobnostmi vlastně slavnější jsem si nemyslel.
Zajímavé.