Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (10)

  1. 1
  2. 2

O Prokofjevovi (III)

5. Koncert
Prokofjev prošel s úsměvem sálem a stiskl mi ruku. Následoval rozhovor v zákulisí: „Možná by tenhle mladík byl ochoten hrát můj 5. koncert, který se nikde nelíbí a vždycky skončí fiaskem?! Kdoví, třeba když ho bude hrát on, bude se líbit?“

Ten koncert jsem neznal, ale návrh mě zaujal. Když se mi dostaly do ruky noty, nebyl jsem nijak nadšen. Neuhaus mi radil, abych raději hrál 3. koncert, k pátému byl dost skeptický. 5. koncert měl skutečně špatnou pověst. Prohlédl jsem si nejprve partituru třetího, který jsem už několikrát i slyšel, a existovala také nahrávka samotného skladatele. Byl považován za nejlepší z jeho klavírních koncertů, ale mě z nějakého důvodu nijak nelákal. Prohlédl jsem si ho ještě jednou a říkal jsem si: ale ne, budu hrát pátý. Kromě toho mě o to požádal Prokofjev sám, a to bylo osudové. V únoru 1941 jsem odjel do Oděsy a 5. koncert jsem měl s sebou.Za měsíc jsem byl zase v Moskvě a koncert jsem měl nastudován. Prokofjev mě chtěl slyšet. Sešli jsme se u Neuhause, kde jsem ho s Vedernikovovým doprovodem dvakrát přehrál. Prokofjev přišel i s manželkou a pokoj se naplnil silnou vůní francouzského parfému. Prokofjev začal zničeho nic vyprávět svým typickým humorným a věcným způsobem neuvěřitelné gangsterské historky ze Spojených států. Seděli jsme kolem malého stolku, kde jsme ani neměli kam schovat nohy, pili jsme čaj a uzobávali šunku, bez které to u Neuhausů nešlo. Pak jsme hráli. Prokofjev byl očividně spokojen. Postavil se před nás, obrácen k oběma křídlům, nechal nás vstát a současně vyndal z obou kapes dva kousky čokolády, které nám elegantním gestem předal.

Neprodleně byly domluveny termíny zkoušek. Už při první zkoušce mě přivedl ke klavíru, aby si na to orchestr zvykl. Prokofjevův způsob dirigování byl velmi precizní a hudebníci hráli naprosto korektně, i když tu hudbu ještě neznali. Prokofjev byl samozřejmě náročný. Měl tři zkoušky a všechny byly velmi dobře využity.

Den koncertu se blížil. Na programu byla suita z Poručíka Kiže, Skytská suita, 5. koncert, a na závěr Klasická symfonie, Prokofjev dirigoval celý koncert. Pořadí skladeb mi připadalo zvláštní, moc se mi to nelíbilo; představoval jsem si, že na konci  bude Skytská suita. Přišel jsem do Čajkovského sálu příliš brzy a poslouchal jsem v zákulisí. V hlavě se mi pletly dohromady nervozita, nedostatek jistoty a silný dojem, který jsem měl ze Skytské suity. Říkal jsem si: Teď půjdu já, to bude katastrofa… Měl jsem pocit, že nic nezahraju.

Hrál jsem dobře, ale pro samou trému si nevzpomínám, že bych z toho měl nějaký požitek. Po první větě nikdo netleskal, ačkoli to bývalo tehdy obvyklé. Zdálo se mi, že nikdo nic nepochopil (krátce jsem se podíval na posluchače v první řadě, vypadali rozmrzele). Nálada byla dost studená… a sál napůl prázdný. Krátce předtím jsem hrál Čajkovského koncert a to byl nabitý k prasknutí.

A přesto měl koncert velký úspěch. Museli jsme se stále chodit děkovat a Prokofjev volal: „Úžasné, vidíte to, má to úspěch! To bych si nepomyslel… hm, hm.“ A hned nato: „Ale já vím proč. Tleskají proto, abyste jim zahrál ještě nějaké Chopinovo Nokturno!“

Byl jsem šťastný. Ve dvaadvaceti letech jsem se rozhodl, že budu klavíristou, a v pětadvaceti hraju skladbu, kterou kromě autora ještě nikdo jiný nehrál. Zároveň jsem ale byl nespokojen a trpěl jsem dodatečně celou tou předchozí nervozitou (kdo si zkusí 5. koncert zahrát, tak to pochopí). A také jsem měl neurčité tušení, že si ho hned tak nezahraju – a opravdu, trvalo to skoro osmnáct let…7. Sonáta
Zanedlouho nato začala válka a mnohá spojení se přerušila. Prokofjeva jsem dlouho neviděl. Připravoval jsem se na svůj první recital v Moskvě, který byl ohlášen na 19. října. V celém městě visely plakáty. Při svém vzrušení jsem si nevšímal, co se děje kolem mne.

Hrál jsem tehdy už jeden Bachův koncert, koncert Schumannův, Brahmsův kvintet a s Anatolijem Vedernikovem Bachův Koncert pro dva klavíry C dur, ale vyhlídka na první moskevský recital mne pořádně rozechvívala. Koncert byl vzhledem k okolnostem odřeknut a přesunut na červenec 1942. Na programu byli Beethoven, Schubert, Prokofjev a Rachmaninov. Na svém prvním recitalu jsem tedy hrál Prokofjevovu 2. sonátu – a průměrně.

Zhruba v téže době měla premiéru opera Vojna a mír. Byla to výjimečná událost. Opera podle Tolstého, to se zdálo nemožné. Ale když se toho odvážil Prokofjev, muselo to jít.Hráli jsme operu s Vedernikovem zase před skupinou hudebníků, mezi nimiž byl i Šostakovič. Vím, že to bylo v zimě a byla brzy tma.

Na začátku roku 1943 jsem dostal noty k 7. sonátě. Byl jsem jí nadšen a naučil jsem se ji za čtyři dny. Připravoval se koncert se sovětskou hudbou a Prokofjev chtěl, abych tam jeho novou sonátu zahrál. Bydlel tehdy v hotelu. Šel jsem mu sonátu přehrát. Byl sám. V ložnici byl klavír, ale Prokofjev tvrdil, že mu nefunguje pedál. Řekl: „Ale dá se to spravit…“ Zalezli jsme pod klavír. Jak jsme tak ohýbali kousek kovu, srazili jsme se tak prudce hlavami, až jsme viděli hvězdičky. Když jsme si na to později vzpomněli, řekl Sergej Sergejevič: „Ale přece jen jsme ten zatracený pedál dokázali spravit!“ Bylo to pracovní setkání. Oba jsme se soustředili na sonátu a mluvili jen málo. Musím říci, že jsem s Prokofjevem nikdy nevedl vážnou debatu. Naše rozhovory se omezovaly na několik sporých precizních poznámek. Kromě tohoto případu se 7. sonátou jsme také nikdy nebyli spolu sami. A když u toho byl někdo třetí, tak mluvil on.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář