Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (11)

  1. 1
  2. 2


O Prokofjevovi (IV)

8. sonáta
Další setkání s Prokofjevem se uskutečnilo u příležitosti premiéry jeho 8. sonáty roku 1944. (Prokofjev ji hrál v Domě skladatelů, ale veřejně ji provedl poprvé Emil Gilels.) Prokofjev ji hrál dvakrát za sebou. První poslech stačil k uvědomění, že se jedná o mimořádné dílo, ale kdyby se mě někdo zeptal, zda mám v úmyslu je sám hrát, byla by má odpověď rozpačitá.

Sergej Sergejevič měl tehdy již při hře problémy, nebyl už si tak jistý jako dřív a ruce ho vždycky neposlouchaly. Když jsem ji slyšel podruhé, rozhodl jsem se, že se ji naučím. Někdo si dělal legraci z jedné drobné melodie: „To je přece strašně staromódní hudba. Vážně to chcete hrát!?“

Ze všech Prokofjevových sonát je tato nejrozměrnější, má velmi komplexní, hluboký a kontrastní vnitřní život. Občas si člověk myslí, že ochabuje, jako by byla ponechána neúprosnému běhu času. Na mnoha místech je těžko přístupná, ale to je její mnohotvárností, je jako strom, který se ohýbá pod tíhou ovoce. Spolu se čtvrtou a devátou sonátou zůstává jednou z mých nejoblíbenějších skladeb.

Pak se konala národní klavírní soutěž, a dokonce nejbližší přátelé mě přes můj odpor nutili, abych se jí zúčastnil. Dal jsem si na program 8. sonátu. Neměl jsem tehdy byt a bydlel jsem u Vedernikova na okraji Moskvy. Měl jsem hrát jako poslední, spletl jsem si ale čas a objevil jsem se s velkým zpožděním. Už bylo po všem. Prokofjev dlouho čekal; mnozí už opustili sál, vrátili se ale, když slyšeli, že se bude pokračovat. Vrátil se i Sergej Sergejevič. On byl vždycky velmi přesný a v podobných případech reagoval nesmlouvavě, tentokrát však jen řekl: „Nooo… o hodinu později… no konečně… tak si tu sonátu poslechněme.“ Určitě chtěl svou skladbu slyšet.Mezi námi – dochvilným Prokofjevem a mnou – se odehrála ještě jedna veselá historka. Bylo to roku 1946. Měl jsem v odborovém sále „Říjen“ v rámci abonentního koncertu, který byl Prokofjevovi věnován, hrát jeho šestou, sedmou a osmou sonátu. Právě jsme se s Ninou Dorliacovou vrátili z Tbilisi, kde začínaly koncerty v devět hodin večer. V Moskvě začínaly v 19.30. V osm hodin nám zatelefonovali a ptali se, co se stalo a proč jsme ještě nepřišli. Bylo to 9. května, ve výroční den vítězství nad fašismem. Veřejná doprava nejezdila a ulice byly plné lidí. Bydleli jsme v Arbatu a já se dostal na místo teprve ve čtvrt na deset. Sergej Sergejevič čekal, jako všichni. Někdo vyšel na pódium a ohlásil, že koncert začne 6. sonátou. V tom okamžiku se zvedl nějaký starší muž, vyhlížející jako intelektuál a zvolal: „To je skandál! To je nepřijatelné!“ a odešel. Počítal s tím, že bude koncert odložen.

Sergej Sergejevič byl rád, že se koncert konal. Nějakou tu poznámku k mému zpoždění sice utrousil, ale ne zlou.

Tehdy se velmi změnil. Byl mnohem jemnější, zamyšlenější. Musím říci, že na pracovní schůzky s ním jsem nikdy pozdě nepřišel. To by byl zlostí bez sebe. Když jsme si domlouvali setkání, vždycky se optal: „A čas, vyhovuje?“ Čímž chtěl říci, že se samozřejmě očekává, že přijdu včas.

Sonáta pro flétnu. Písně na Achmatovovou
Po 7. klavírní sonátě napsal Prokofjev Sonátu pro flétnu, kterou později upravil pro housle, protože neměl žádný flétnista chuť ji uvést. Všichni houslisté ji dnes hrají. Je považována za jeho 2. sonátu pro housle, ale nesrovnatelně lepší je její původní flétnová verze.

Její první provedení se nekonalo veřejně, nýbrž v rámci přehrávky, kterou uspořádala soutěžní porota v Beethovenově sále Velkého divadla. Hrál jsem ji s Charkovským, ale cenu nedostala. Pak jsme ji mnohokrát s velkým úspěchem hráli na koncertech. Roku 1945 byla uvedena na koncertě, který byl celý věnován Prokofjevovi. Bylo to také mé první veřejné vystoupení s Ninou Dorliacovou, která zpívala cyklus Písní na Annu Achmatovovou. Program večera byl velmi bohatý: Melniková zpívala nádherně Ruské písně, Zomik hrál Baladu pro violoncello a já jsem uzavíral 6. sonátou. Tehdy se Prokofjev hrál pořád a moskevský hudební život byl bez něj prakticky nepředstavitelný. Prokofjev nepřetržitě pracoval a soustavně tak obohacoval poklad soudobé klasické hudby.
Nikolina gora

Prokofjev mě pozval k oslavě svých narozenin na chatu v Nikolině goře. „Mám něco, co vás bude zajímat,“ řekl mi hned, a ukázal mi skici k 9. sonátě. „To bude vaše sonáta… Nemyslete si, že bude nějak efektní… Není to z těch děl, při kterých by se velký sál konzervatoře zbořil.“ Na první pohled se mi skutečně zdála skoro banální, dokonce jsem byl trochu zklamán.

O tom významném a zajímavém dni kupodivu nemám co říci. Bylo to poprvé, co jsem se s Prokofjevem setkal soukromě, u něj doma, za přítomnosti jeho přátel, a nepodařilo se mi zbavit se ostychu a vnitřního zmatku. Všechno se to odehrávalo jaksi mimo mě, vně reality.

Vzpomínám si ale na hovory o Vojně a míru a o Kamenném kvítku a jak doufal, že se jednoho dne dočká jejich uvedení. Pamatuju se na ten začátek jara, na silnici vedoucí do Nikoliny gory, na cestu přes řeku Moskvu na voru (tehdy ještě nebyl postaven most), na Sergeje Sergejeviče, který mě přivítal v zahradě, na výborný oběd, poprvé toho roku v blahodárném čerstvém vzduchu na terase, na vůni jara…

Ještě jedno setkání
Začal rok 1948. Nechápal jsem, jak se tehdy vůči Prokofjevově hudbě chovali. Na 28. ledna byl ohlášen můj koncert s Ninou Dorliacovou (na programu byli Rimskij-Korsakov a Prokofjev). Byl to velmi úspěšný koncert jak dramaturgicky, tak provedením. Hlavně pro Sergeje Segejeviče to byl obrovský úspěch. Dovolili mu přijít na pódium. S úsměvem poděkoval Nine Dorliacové a řekl: „Děkuji, že jste probudili moje mrtvoly!“

Nemoc
Pak si vzpomínám na nemocného Sergeje Sergejeviče. Byl v kremelské nemocnici. Spolu s jeho ženou Mirou Alexandrovnou jsem ho navštívil na pokoji. Vypadal velmi špatně a jeho hlas zněl rozhořčeně: „Ani mě nenechají psát… Doktoři mi to nedovolí.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na