Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (13)

Za hranice

Mezi koncerty, které jsem měl doma, a těmi v zahraničí jsem nikdy nedělal rozdíl. Mou cestovatelskou vášeň naplňovala dostatečně turné po Rusku. Často jsem hrával v malých vesničkách, hlavně když jsem nemusel dlouho jezdit křížem krážem po Sibiři. Zajímalo mě všechno nové a poctivě řečeno, nejradši bych procestoval celý svět, jen abych byl ušetřen toho, muset navštívit některé místo dvakrát.Za mého moskevského mládí byl tamní kulturní život dostatečně bohatý, hlavně v oblasti divadla. Když jsem tam přijel, bylo Umělecké divadlo na vrcholu, hrála se nezapomenutelná představení v režii Stanislavského a Němiroviče-Dančenka. Viděl jsem tam skoro celého Shakespeara a hry Gorkého, k jehož ctitelům ale nepatřím a považuji jej za poměrně slabého autora. Ale když se jeho kusy uváděly tam, bralo to dech. Některé vysloveně špatné sovětské hry byly inscenovány tak dobře, že se dokonce zdály bůhvíjak skvělé.

U Neuhause jsem se setkával se spisovateli, mezi nimi také s Borisem Pasternakem, který se oženil s Neuhausovou první ženou a příležitostně předčítal ze svého překladu Hamleta nebo vlastních děl.

Léto roku 1949 jsme strávili v Koktebelu na Krymu, na břehu Černého moře v chatě Olgy Leonardovny Knipper-Čechovové, vdově po Čechovovi; byla to (všemu navzdory) dobrá herečka a já k ní měl blízko. Čechov jí koupil tenhle nádherný dům na skále, ve kterém prý kdysi trávíval prázdniny Puškin.Vzpomínám si, že než jsem odjel na Krym, pokud vím 27. června, hrál jsem blízko Rigy u Baltského moře Čajkovského koncert. Hrál jsem tehdy skutečně dobře. Po koncertě jsem k sobě nikoho nepustil do šatny – to dělám ostatně vždycky – a utekl jsem postranním východem. Dobře kilometr jsem běžel, na pláži jsem shodil frak a vrhl se do moře. Byla skoro půlnoc a vlny byly úžasné. Byl to opravdu zdařilý koncert.

Zkrátka, když pominu můj zájem o nové poznatky, nikdy jsem zvlášť netoužil překročit hranice. Taková myšlenka mi připadala prostě absurdní.

Prvním zahraničním městem, které jsem navštívil, byla Praha. Spolu s Benátkami, Paříží a Vídní patří k mým nejoblíbenějším. Na jaře byla Praha velmi půvabná se svými kvetoucími kaštany, ale pocit štěstí se nakonec rozplynul a vystřídala jej nevole. Poprvé jsem tehdy slyšel Václava Talicha, jednoho z největších dirigentů, s jakými jsem kdy hrál, i když naše nahrávka Bachova Koncertu d moll bohužel není dobrá.Nebyl jsem sám, ale v delegaci s violoncellistou Daniilem Šafranem, velkou mezzosopranistkou Zarou Dolouchanovou a dirigentem Kirilem Kondrašinem. Doprovázel nás strašlivý chlap, nějaký Kalošin. Byl to vedoucí naší skupiny, náš průvodce, ale bylo jasné, že má za úkol nás hlídat. Jednoho dne jsem se od skupiny odloučil a s překladatelkou jsem se jel samostatně podívat na Hrad. Když jsme se vrátili, udělal Kalošin skandál a hrozil mi čertvíjakými represálemi. Kdyby ho někdo slyšel, musel by si myslet, že jsem zběhl od praporu. Všechno to bylo velmi neradostné. Jsem dost citlivý, ačkoliv si to o mně mnozí nemyslí, a cítil jsem se pod neustálým tlakem. Většinou však nepříjemnosti života ingoruji a říkám si, že ty lapálie bohudík brzy skončí a že nestojí za to si jich všímat a trpět tím. Když jsem se stáhl do sebe, dokázal jsem ten odpor překonat. Ten člověk mě obtěžoval, ale já věděl, že ho na tu práci najali, protože něco takového může dělat jen takový idiot jako je on. Dokonce mě obvinil, že jsem si chtěl naši překladatelku namluvit! Takový nevzdělanec… První recitál byl v Plzni. Neměl ovšem vůbec úspěch, určitě proto, že jsem přijel z Ruska. Kromě toho jsem musel hrát v nějaké továrně. V sále byly rozvěšeny rudé transparenty s hesly, která velebila československo-sovětské přátelství a podobné pošetilosti. Když jsem přišel na koncert a viděl ten nesmysl, nemohl jsem se odhodlat v takové dekoraci hrát a ptal jsem se: „Co to je? To máte stranickou schůzi, nebo co?“
Zodpovědní činovníci se tvářili jako vyplašení vrabčáci. Trval jsem na svém:
„Proč jste sem navěsili ty hadry?“
„Přece k vaší poctě!“
„Ale já neřídím schůzi!“
Tak to sundali.

O něco později jsem hrál v Praze za Kondrašinovova řízení Mozartův Koncert d moll, Schumannův Koncertní kus a Brahmsův 2. koncert. Uspořádali nám ovace. Ale ten idiot Kalošin to prospal.Když jsem se vrátil z turné po Československu zase do Moskvy, začal jsem kreslit pastelem. Přivezl jsem si s sebou optické dojmy. Jednou jsem cvičil u Anny Ivanovny Trojanovské. Byla to bývalá žačka Sěrova, Pasternaka a Matisse. Dala mi krabici s barvami a řekla: „Až vás cvičení přestane bavit, zkuste to s tímhle.“ Tak mě toho večera odvedla od mé práce. Tři dny jsem nepřetržitě maloval zpaměti krajinky, které na mě udělaly dojem. Bylo to zaměstnání, které mě drželo víc než deset let. Dokud jsem nejezdil do zahraničí a často se vracel do Moskvy, mohl jsem vždycky najít na malování trochu času a pokoušel se osvojit si nějakou techniku. Malířství mě vždycky velmi zajímalo. Později, když jsem získal dostatečně velký byt, organizoval jsem doma kromě plesů a hudebních večírků také výstavy. Tak také došlo na jednu, kterou jsem nazval „Hudebníkova malířská setkávání“. Nebyly to jen moje práce, měly však ke mně vztah; buď jsem se osobně znal s malířem nebo s osobou, kterou portrétoval. Byl tam Magalašviliho portrét Neuhause, z něhož měl člověk pocit, že ho slyší hrát Brahmsovo Intermezzo, Uljanovův portrét paní Knipper-Čechovové, portrét Joliota-Curieho, který mi daroval Picasso, když jsem ho navštívil v Mouginu, můj portrét od Kokoschky (bylo to v Lucernu, pil k tomu tenkrát whisky a já cvičil Beethovenovu Sonátu op. 106, a velmi dobře vystihl moje napětí), a velkolepý Šostakovičův portrét od Kustodjeva.Výstava, věnovaná roku 1957 Robertu Falkovi, trvala půldruhého měsíce. Uspořádal jsem ji u sebe doma, protože malíř nesměl veřejně vystavovat. Robert Falk byl v Rusku velmi proslulý, ale za hranicemi téměř neznámý, i když žil dlouho v Paříži. Obdivoval jsem jeho obrazy, mezi kterými byl také můj portrét jako mladíka, ale měl jsem ještě jiné důvody být mu vděčný. Občas jsem chodil malovat k němu. Při jedné z takových příležitostí mi řekl něco, co jsem si okamžitě převedl na problém klavírní hry: „Víte, co je na malířství nejtěžší? Nakreslit přesný kruh. Každopádně je to lehčí, použijete-li obě ruce a kreslíte dva kruhy současně.“ Na klavíru je to přesně totéž, jde o symetrii, všechno musí být symetrické. Potom mi ještě řekl, že když člověk hodně pracuje, přijde okamžik, kdy „se začne vařit voda“, a to je ten rozhodující okamžik.

Vraťme se však zpátky k mým cestám. Mé turné do Československa zůstalo ojedinělým případem. Až do roku 1953 jsem do zahraničí nevyjel. Ale přišel rok 1953, Stalin byl mrtev… a hurá do světa!

V následujících letech jsem často hrál v Polsku, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku. Tam jsem se začal seznamovat s Bartókovou hudbou. Bartók je skladatel, kterého bezmezně obdivuji a přesto mi dodnes zůstal poměrně cizí. Nerozumím mu o nic víc než maďarštině. Ale když jsem slyšel jeho 2. koncert, zalíbil se mi tak, že jsem se ho rozhodl nastudovat. Nestálo mě to mnoho času. Na Dvořákův koncert jsem potřeboval přes dva roky, než jsem si ho nacpal do hlavy, Bartóka jsem si osvojil za dva měsíce. A k tomu za ideálních podmínek, musím dodat. Bylo to v létě v malém dřevěném domku, který jsme si nechali postavit na břehu řeky Oky. Dalo se tam dojít jen pěšky po mnohakilometrovém pochodu lesem nebo po řece a měl tu výhodu, že v něm nebyl vodovod a elektrika. Přesto jsem si tam nechal dopravit klavír, přivezli ho po vodě. Krajina byla jedna z nejkrásnějších, jakou v Rusku vůbec znám. Mohl jsem tam pracovat lépe než kdekoli jinde.

Hrál jsem tedy v Budapešti Bartókův 2. koncert za řízení vynikajícího Jánose Ferencsika. Existuje z toho koncertu nahrávka. Bohužel ji není možné vydat, protože trubka udělala po velmi rychlé pasáži druhé věty, kdy končí na vysokém c, příšerný kiks. Když mi tu nahrávku poslali, zjistil jsem, že sice sestříhali a smíchali ze zkoušek a koncertu všechno možné, ale tu ohavnou chybu trumpetisty tam nechali, takže jsem snímek neautorizoval.

Nahrávky pro mne vždycky představovaly problém a nemám je rád, především svoje vlastní. Vždycky když je slyším, jsem zklamán, protože pokaždé slyším přesně to, co očekávám. Nenacházím v tom osvěžení něčím neočekávaným, něčím, co by mne překvapilo. Existují však výjimky jako Fantazie na uherské lidové melodie od Liszta, také s Ferencsikem. Našel se ale přece jen opravdu idiotský kritik – bylo to ve Francii nebo v Anglii, kde mimo jiné také nemají rádi Dvořákův koncert – který o tom napsal nevýslovné hlouposti, které jistě považoval za poklonu, totiž že „konec už nebyl od Liszta, ale upomínal na Chačaturjanův Šavlový tanec.“ Pane na nebi! Neznám odpudivější skladbu než tenhle „tanec“. Listztova Uherská fantazie je jistě spíše lehčího rázu, ale co to má co dělat se Šavlovým tancem, s tím morem? (Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová