Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (13)

Za hranice

Mezi koncerty, které jsem měl doma, a těmi v zahraničí jsem nikdy nedělal rozdíl. Mou cestovatelskou vášeň naplňovala dostatečně turné po Rusku. Často jsem hrával v malých vesničkách, hlavně když jsem nemusel dlouho jezdit křížem krážem po Sibiři. Zajímalo mě všechno nové a poctivě řečeno, nejradši bych procestoval celý svět, jen abych byl ušetřen toho, muset navštívit některé místo dvakrát.Za mého moskevského mládí byl tamní kulturní život dostatečně bohatý, hlavně v oblasti divadla. Když jsem tam přijel, bylo Umělecké divadlo na vrcholu, hrála se nezapomenutelná představení v režii Stanislavského a Němiroviče-Dančenka. Viděl jsem tam skoro celého Shakespeara a hry Gorkého, k jehož ctitelům ale nepatřím a považuji jej za poměrně slabého autora. Ale když se jeho kusy uváděly tam, bralo to dech. Některé vysloveně špatné sovětské hry byly inscenovány tak dobře, že se dokonce zdály bůhvíjak skvělé.

U Neuhause jsem se setkával se spisovateli, mezi nimi také s Borisem Pasternakem, který se oženil s Neuhausovou první ženou a příležitostně předčítal ze svého překladu Hamleta nebo vlastních děl.

Léto roku 1949 jsme strávili v Koktebelu na Krymu, na břehu Černého moře v chatě Olgy Leonardovny Knipper-Čechovové, vdově po Čechovovi; byla to (všemu navzdory) dobrá herečka a já k ní měl blízko. Čechov jí koupil tenhle nádherný dům na skále, ve kterém prý kdysi trávíval prázdniny Puškin.Vzpomínám si, že než jsem odjel na Krym, pokud vím 27. června, hrál jsem blízko Rigy u Baltského moře Čajkovského koncert. Hrál jsem tehdy skutečně dobře. Po koncertě jsem k sobě nikoho nepustil do šatny – to dělám ostatně vždycky – a utekl jsem postranním východem. Dobře kilometr jsem běžel, na pláži jsem shodil frak a vrhl se do moře. Byla skoro půlnoc a vlny byly úžasné. Byl to opravdu zdařilý koncert.

Zkrátka, když pominu můj zájem o nové poznatky, nikdy jsem zvlášť netoužil překročit hranice. Taková myšlenka mi připadala prostě absurdní.

Prvním zahraničním městem, které jsem navštívil, byla Praha. Spolu s Benátkami, Paříží a Vídní patří k mým nejoblíbenějším. Na jaře byla Praha velmi půvabná se svými kvetoucími kaštany, ale pocit štěstí se nakonec rozplynul a vystřídala jej nevole. Poprvé jsem tehdy slyšel Václava Talicha, jednoho z největších dirigentů, s jakými jsem kdy hrál, i když naše nahrávka Bachova Koncertu d moll bohužel není dobrá.Nebyl jsem sám, ale v delegaci s violoncellistou Daniilem Šafranem, velkou mezzosopranistkou Zarou Dolouchanovou a dirigentem Kirilem Kondrašinem. Doprovázel nás strašlivý chlap, nějaký Kalošin. Byl to vedoucí naší skupiny, náš průvodce, ale bylo jasné, že má za úkol nás hlídat. Jednoho dne jsem se od skupiny odloučil a s překladatelkou jsem se jel samostatně podívat na Hrad. Když jsme se vrátili, udělal Kalošin skandál a hrozil mi čertvíjakými represálemi. Kdyby ho někdo slyšel, musel by si myslet, že jsem zběhl od praporu. Všechno to bylo velmi neradostné. Jsem dost citlivý, ačkoliv si to o mně mnozí nemyslí, a cítil jsem se pod neustálým tlakem. Většinou však nepříjemnosti života ingoruji a říkám si, že ty lapálie bohudík brzy skončí a že nestojí za to si jich všímat a trpět tím. Když jsem se stáhl do sebe, dokázal jsem ten odpor překonat. Ten člověk mě obtěžoval, ale já věděl, že ho na tu práci najali, protože něco takového může dělat jen takový idiot jako je on. Dokonce mě obvinil, že jsem si chtěl naši překladatelku namluvit! Takový nevzdělanec… První recitál byl v Plzni. Neměl ovšem vůbec úspěch, určitě proto, že jsem přijel z Ruska. Kromě toho jsem musel hrát v nějaké továrně. V sále byly rozvěšeny rudé transparenty s hesly, která velebila československo-sovětské přátelství a podobné pošetilosti. Když jsem přišel na koncert a viděl ten nesmysl, nemohl jsem se odhodlat v takové dekoraci hrát a ptal jsem se: „Co to je? To máte stranickou schůzi, nebo co?“
Zodpovědní činovníci se tvářili jako vyplašení vrabčáci. Trval jsem na svém:
„Proč jste sem navěsili ty hadry?“
„Přece k vaší poctě!“
„Ale já neřídím schůzi!“
Tak to sundali.