Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (18)

Člověk nemůže dělat všechno, všechno přečíst, všechno vidět. Existuje nekonečné množství mistrovských skladeb, a já jsem ve své podstatě líný a pasivní. Pokouším se jen přispět trochu k osvěžení tím, že místo toho, co hrají všichni, zahraji něco neočekávaného. Trochu počtů: Můj repertoár obsahuje bez komorní hudby asi osmdesát různých porgramů. Jsem všežravec a mám velký apetit. Pokoušel jsem se nasytit a až do šedesátých let jsem sbíral samé nové skladby, abych si vytvořil základ, na němž své programy neustále obměňuji. Jestliže nějaké dílo odmítnu, pak je to proto, že nejsem spokojen s tím, co jsem z něj na koncertě udělal. Interpretova cesta není přímá, podle mě je to spirála. Mohu být trpělivý a dokud není všechno k mé spokojenosti, skladbu cvičím a hraju stále znova. Moje rozhodnutí na začátku sedmdesátých let, že už nebudu hrát zpaměti, mi dovolilo repertoár ještě rozšířit, i když už narůstal pomaleji. Mezi skladbami, které uvádím téměř jako jediný, však není žádná, kterou bych neměl opravdu rád. Například Koncert Rimského-Korsakova, jedna z prvních skladeb, které jsem natočil s orchestrem; je to skromné dílo, ale velmi zdařilé. Hrál jsem ho z nezměrného obdivu ke skladateli. Nestavím Rimského nad Čajkovského, který je nepochybně významnější, ale Rimskij je víc podle mého vkusu a mám ho šíleně rád. Španělské capriccio! Velký Bože! Jaké je to dílo, jak vás opanuje, jak je orchestrováno! Vezmeme-li na pomoc malířství, pak to není olejomalba, ale pastel nebo akvarel. Rimskij napsal devět oper, první z nich, Ivan Hrozný (Pskoviťanka) je báječná. To je skutečně hudba své doby. Žil pohromadě s Musorgským a psali u stejného stolu, na jedné straně Boris Godunov, na druhé Ivan Hrozný. A Sněhurka? A Příběh noci vánoční? Nebo Legenda o neviditelném městě Kitěži, tenhle ruský Parsifal? A co Zlatý kohoutek nebo Pohádka o caru Saltánovi – všechno je to fantastické. Méně mám rád Carskou nevěstu, která je z jeho oper hrána nejčastěji. Mám dojem, že je její hudba neupřímná, protože se pokouší napodobovat Čajkovského. Je dobrá, ale není to on. A Kostěj nesmrtelný? To je pohádka už skoro jako od Stravinského. Všichni jím byli ovlivněni, Debussy, Ravel, Prokofjev i Stravinskij.

Mám v repertoáru dva ruské skladatele, kteří jsou dnes téměř zapomenuti, Glazunova a Mjaskovského. Glazunov byl vynikající skladatel, hudebník všeuměl s velkým vlivem na ruský hudební život, i když zemřel v Paříži. Setkal jsem se s ním v Oděse, kam příležitostně zajížděl dirigovat své skladby, kompozičně dokonalé a velmi elegantní symfonie a balety. Hrál jsem jeho koncert, dílo s velmi komplexně propracovanou kontrapunktikou. Musel jsem se ho naučit za pět dní, protože jsem tehdy byl ponořený do Bacha a pořád jsem měl málo času.

Mjaskovskij byl naopak ze staré školy, vážný a uzavřený. Psal hudbu ve smíšeném stylu Čajkovského a Skrjabina, ale byl přítelem Prokofjevovým. Napsal třicítku symfonií; některé z nich, například čtvrtá, pátá, šestá a jednadvacátá (hráli jsme je v našem studentském kroužku) jsou pozoruhodné. Hrál jsem jeho Třetí sonátu, cituplnou skladbu, ne nabubřelou, ale zdravě mnohotvárnou. Kladu ji na roveň skladbám Aarona Coplanda (jehož Klavírní kvartet jsem také hrál), i když Coplandův jazyk je pochopitelně mnohem současnější.

Ze soudobých neruských skladatelů jsem se zabýval nejvíce Brittenem, Hindemithem, Stravinským, Bergem a Webernem. Od Brittena jsem jako první hrál Violoncellovou sonátu, nejdřív s Rostropovičem, později s vynikající Natalií Gutmanovou, jedním z těch lidí, s nimiž hrát mi přináší skutečně radost. Následoval Klavírní koncert, rané dílo, psané pod vlivem Ravela a Prokofjeva, možná trochu nezralé, ale velmi po anglicku sympatické. Nahrál jsem ho se skladatelem jako dirigentem, ale tehdy už byl nemocen a na konci sil a závěru schází vzlet. Já jsem se také necítil v nejlepší formě a nahrávka se skutečně nepovedla. Čtyřručně jsme spolu hráli Mozarta a Schuberta a na dva klavíry jeho Rondo alla burlesca. Při prosincových večírcích v Puškinově muzeu jsem inscenoval dvě jeho opery, Alberta Herringa a Utahování šroubu. Mladý Lorin Maazel mi už dávno navrhoval uvést Wagnerův Prsten. To mě pochopitelně lákalo a už jsem si představoval točnu se skalami v pozadí, na nichž se tyčí gigantické stromy, skalisko, které se bude nepřetržitě točit, aleje stromů, koně a na nich nehybné zpěvačky, zatímco se bude pohybovat všechno kolem nich – honící se mraky a ohýbající se stromy, které bude možno zahlédnout jen v záblescích světla, jako v bouři. Efekt toho pohybu by odpovídal vzedmutím v hudbě. Ale nedošlo na to. Inscenace Brittenových oper však vidím ještě velmi dobře před sebou, to byly okamžiky velkého nadšení.Jsem přesvědčen, že Britten je jedním z nejvýznamnějších skladatelů našeho století, právě tak jako Hindemith, který byl možná posledním velkým mistrem „německé“ hudby. Mám rád také Maxe Regera, dalšího ze zřídka uváděných skladatelů, od nějž jsem hrál s mladým Andreasem Lucewiczem grandiózní Variace a fugu na Beethovenovo téma pro dva klavíry. Potřebovali jsme měsíce zkoušek, abychom se s nimi vyrovnali. A na Hindemitha musím stále myslet. Oba byli mistry kompozice, ale u Hindemitha je ještě navíc skrytý humor. Hrál jsem od něj deset věcí: čtyři houslové sonáty s Olegem Kaganem – první trochu připomíná Richarda Strausse, ty ostatní jsou už osobitý Hindemith – a cellovou sonátu s Jurijem Bašmetem. Mistrovskými díly jsou však pro mě Suita 1922, ta má titánskou sílu, a Hra s tóny (Ludus tonalis) – abych ji hrál mi poradila Nadia Boulangerová v Paříži. To je úžasná hudba. Sám si ji ilustroval znameními zvířetníku pro každý hlas, nevkusně, ale brilantně. Já ty kresby nemám rád, vůbec se mi karikatury protiví, ale jeho nápad, když nakreslí lva ležícího na zádech pro převrácený kontrapunkt, je neodolatelný. A co mám říci o jeho skandálních operách? Novinky dne nebo Vrah, naděje žen, co napsal s Oskarem Kokoschkou, nebo Svatá Zuzana! Hindemith byl seriózní skladatel, ale jeho díla mají tuto druhou, zcela neočekávanou stránku, v níž se jeví jako člověk nespoutaného veselí s nepochybně geniálním mozkem.

Humor jistě nepatřil k dominantním znakům bytosti Antona Weberna. Jeho hudba je vzdor své rozmanitosti tak průzračná, že podobně jako u Mozarta okamžitě postřehneme, když schází jediná nota. A Berg! Potřeboval jsem skoro rok na to, abych se naučil jeho Komorní koncert. Určitě jsem ho zkoušel aspoň stokrát, a byla to pro překonání obrovských obtíží tohoto jediného díla naprosto nezbytná doba. Jinak bych ho nemohl hrát. Bylo to se studentským orchestrem konzervatoře a dirigentem Jurijem Nikolajevským, neznámým, ale precizním dirigentem, s nímž jsem ještě hrál Stravinského Movements. Nikdy jsem se nesetkal s takovým pracovním nadšením jako u těchto mladých hudebníků. Když dirigent řekl: „Pro dnešek to stačí,“ protestovali: „Ne, ještě jednou!“ U profesionálních orchestrů se něco takového nestane. I z nich se ale později stali profesionálové a jejich chuť pracovat ochabla. Zkoušky se konaly u mne a to asi k jejich entuziasmu také přispělo: dal jsem jim totiž najíst.

Slyšel jsem slavné nahrávky Komorního koncertu, mezi nimi Boulezovu a Barenboimovu, které byly možná natočeny po šesti sedačkách. Znám tu hudbu, ale tady jsem nic nechápal. Naše byla natočena živě v Théâtre de l’Athénée v Paříži. Zvukový inženýr skladbu neznal a zvedal zvukovou hladinu tam, kde ji měl tlumit. Až na tuto chybu je to jedna z nahrávek, na které jsem pyšný.V průzkumu soudobé hudby jsem dál nepronikl, i když mě fascinovaly také mnohé skladby Beriovy, Stockhausenovy, Boulezovy a Xenakise. U Ravela a Debussyho se mi vždycky zdálo, že lépe zastupují španělskou hudbu a propůjčují jí větší význam než vlastní skladatelé této země. Ale do téhle oblasti už jsem se neodvažoval, jen jsem Ninu Dorliacovou doprovázel v písních Manuela de Fally. A je ještě jeden skladatel, u nějž jsem se nedokázal rozhodnout, zda jej zahrnout do repertoáru – Olivier Messiaen. Je zajímavý, zejména když ho hraje Yvonne Loriodová. Skladby, které jsem od něj slyšel, začínají často úžasně mnohoslibně, pak ale vrcholí slaďákem, a to nemohu vystát. Skvělé nápady, a pak najednou Gershwin – zkrátka cukrkandl. Aby nedošlo k omylu, Gershwina mám velmi rád, ve svém žánru je vynikající a mnohem méně sentimentální než Messiaen.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová