Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (18)

  1. 1
  2. 2

Člověk nemůže dělat všechno, všechno přečíst, všechno vidět. Existuje nekonečné množství mistrovských skladeb, a já jsem ve své podstatě líný a pasivní. Pokouším se jen přispět trochu k osvěžení tím, že místo toho, co hrají všichni, zahraji něco neočekávaného. Trochu počtů: Můj repertoár obsahuje bez komorní hudby asi osmdesát různých porgramů. Jsem všežravec a mám velký apetit. Pokoušel jsem se nasytit a až do šedesátých let jsem sbíral samé nové skladby, abych si vytvořil základ, na němž své programy neustále obměňuji. Jestliže nějaké dílo odmítnu, pak je to proto, že nejsem spokojen s tím, co jsem z něj na koncertě udělal. Interpretova cesta není přímá, podle mě je to spirála. Mohu být trpělivý a dokud není všechno k mé spokojenosti, skladbu cvičím a hraju stále znova. Moje rozhodnutí na začátku sedmdesátých let, že už nebudu hrát zpaměti, mi dovolilo repertoár ještě rozšířit, i když už narůstal pomaleji. Mezi skladbami, které uvádím téměř jako jediný, však není žádná, kterou bych neměl opravdu rád. Například Koncert Rimského-Korsakova, jedna z prvních skladeb, které jsem natočil s orchestrem; je to skromné dílo, ale velmi zdařilé. Hrál jsem ho z nezměrného obdivu ke skladateli. Nestavím Rimského nad Čajkovského, který je nepochybně významnější, ale Rimskij je víc podle mého vkusu a mám ho šíleně rád. Španělské capriccio! Velký Bože! Jaké je to dílo, jak vás opanuje, jak je orchestrováno! Vezmeme-li na pomoc malířství, pak to není olejomalba, ale pastel nebo akvarel. Rimskij napsal devět oper, první z nich, Ivan Hrozný (Pskoviťanka) je báječná. To je skutečně hudba své doby. Žil pohromadě s Musorgským a psali u stejného stolu, na jedné straně Boris Godunov, na druhé Ivan Hrozný. A Sněhurka? A Příběh noci vánoční? Nebo Legenda o neviditelném městě Kitěži, tenhle ruský Parsifal? A co Zlatý kohoutek nebo Pohádka o caru Saltánovi – všechno je to fantastické. Méně mám rád Carskou nevěstu, která je z jeho oper hrána nejčastěji. Mám dojem, že je její hudba neupřímná, protože se pokouší napodobovat Čajkovského. Je dobrá, ale není to on. A Kostěj nesmrtelný? To je pohádka už skoro jako od Stravinského. Všichni jím byli ovlivněni, Debussy, Ravel, Prokofjev i Stravinskij.

Mám v repertoáru dva ruské skladatele, kteří jsou dnes téměř zapomenuti, Glazunova a Mjaskovského. Glazunov byl vynikající skladatel, hudebník všeuměl s velkým vlivem na ruský hudební život, i když zemřel v Paříži. Setkal jsem se s ním v Oděse, kam příležitostně zajížděl dirigovat své skladby, kompozičně dokonalé a velmi elegantní symfonie a balety. Hrál jsem jeho koncert, dílo s velmi komplexně propracovanou kontrapunktikou. Musel jsem se ho naučit za pět dní, protože jsem tehdy byl ponořený do Bacha a pořád jsem měl málo času.

Mjaskovskij byl naopak ze staré školy, vážný a uzavřený. Psal hudbu ve smíšeném stylu Čajkovského a Skrjabina, ale byl přítelem Prokofjevovým. Napsal třicítku symfonií; některé z nich, například čtvrtá, pátá, šestá a jednadvacátá (hráli jsme je v našem studentském kroužku) jsou pozoruhodné. Hrál jsem jeho Třetí sonátu, cituplnou skladbu, ne nabubřelou, ale zdravě mnohotvárnou. Kladu ji na roveň skladbám Aarona Coplanda (jehož Klavírní kvartet jsem také hrál), i když Coplandův jazyk je pochopitelně mnohem současnější.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář