Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (19)

Mé festivaly ve Francii a Moskvě byly příležitostmi k uvádění výjimečné hudby a na místech, která byla inspirativní jak pro publikum, tak pro účinkující. Po dlouhá léta byl jednou z radostí mého života hudební festival v Touraine. Během jednoho turné po Francii na začátku šedesátých let jsem si do Touraine odskočil, abych na vlastní oči viděl slavné zámky. Nadchly mě tak, že jsem si usmyslel tam zorganizovat koncerty. Špatná akustika prostor, které mi tam ukázali, můj sen znemožnila, ale jen do toho dne, kdy mi architekt Pierre Boille vyprávěl o jakési stodole ze 13. století, která by mohla mým požadavkům odpovídat. Bylo to v Grange de Meslay. Když jsem tam přijel, byla plná sena a všude pobíhala drůbež, ale já jsem se do ní na první pohled zamiloval. Poprosil jsem, aby se provedly nezbytné akustické úpravy a pustili jsme se do práce. Koncipoval jsem festival – Fêtes musicales Touraine – jako skutečné slavnosti, při nichž by byla hudba středem dalších slavnostních příležitostí. Každý by zatoužil setkat se s někým dalším, mělo to být něco, co by odpovídalo prosté atmosféře místa. Pozval jsem tam mladé hudebníky, kteří na mě velmi zapůsobili, byli mezi nimi jeden z největších pianistických talentů naší doby Zoltán Kocsis, Líza Leonskaja, se kterou hrát je vždycky štěstí, nesrovnatelná schumannovská interpretka Eliso Virsaladze a četní proslulí umělci, také největší pěvec našeho století – alespoň pro mne – Dietrich Fischer-Dieskau, a rovněž David Oistrach; v Grange de Meslay jsme poprvé vystoupili společně. Nejsem si úplně jistý, zda si tamní obyvatelé byli vždycky vědomi, že jim byly předkládány luxusní programy, ale každopádně se pověst Fêtes musicales rozšířila brzy za hranice a dospěla až do Ruska.Jednoho dne mě vyzvala ředitelka Puškinova muzea Irina Alexandrovna Antonova, abych zorganizoval něco podobného na ruské půdě. Poskytla mi krásný Bílý sál muzea a tak se zrodily Prosincové hudební večery. Měsíc prosinec má pochopitelně v Moskvě symbolický význam a já měl za to, že bude pro festival, který jsme měli v plánu, vhodný. Mně osobně se to moc nehodilo, protože nenávidím ruskou zimu, celou ji vždycky prostonám, ale to nehrálo roli. Zorganizovali jsme tématické večery. Mohl jsem sestavovat programy a zvát koho jsem chtěl. Zůstal mi v paměti jeden zvlášť zdařilý večer, věnovaný Chopinovi, Schubertovi a Schumannovi. Pódium bylo zvláštně uspořádáno, v pozadí bylo veliké okno, za nímž se dal tušit sníh. A na pódiu seděli „hosté“ ve večerních toaletách kolem klavíru a bavili se. Připomínalo to romantické hudební salony, schubertiádu nebo večer v Nohantu u George Sand. Zkoušeli jsme a mezitím přicházelo publikum a snažilo se zaslechnout, o čem se na pódiu mluví. „Kdy to začne?“ šeptalo hlediště. Pak někdo přinesl krásné kytice a postavil je na kraj pódia, a já se posadil ke klavíru a zahrál jsem Chopinovy Balady, a Květinové skladby a Toccatu od Schumanna. Neříkal jsem, co budu hrát, všechno to vypadalo improvizovaně, jako při domácím muzicírování přátel.

Rozhodující bylo, a to je třeba říci, že se dobře hrálo, ne ta inscenace kolem. Ale určitý divadelní prvek musí být při poslechu hudby zachován. Podle mého soudu něco takového formálnímu pojetí koncertního sálu strašlivě chybí.Když poslouchám, nemám rád v ruce noty. Nemám dílo hodnotit, ale těšit se z něj. Připadá mi téměř urážlivé, že bych měl dopředu vědět, kde má nasadit flétna nebo hoboj. Je mi to nepříjemné, protože tak věci ztrácejí svůj půvab a tajemství – tajemství, které nechci znát předem – pak je to školometské. Jsem také proti různým analýzám. Nikdy nestuduju orchestrální partitury koncertů, které hraji. Nečtu je, ale poslouchám je. Tak je pro mne všechno překvapením, tak dostanu celé dílo do hlavy a mohu popustit uzdu fantazii.

Interpret je ve skutečnosti tlumočník, vykonavatel skladatelovy vůle. Nedělá nic jiného, než co už je v díle obsaženo. Je-li nadaný, nechá promlouvat pravdu díla, která je geniální sama o sobě a zrcadlí se v něm. Interpret nemůže hudbě dominovat, musí se v ní rozpustit. Nemyslím, že se způsob, jakým hraju, dále rozvíjel. A kdyby tomu tak bylo, nevšiml bych si toho. Možná jen hraji svobodněji, protože stále víc ignoruju tlak existence, odkládám všechno zbytečné, co odvádí od toho podstatného. Když jsem se tohohle zbavil, nalezl jsem svobodu.

Nemohl jsem si být jist, zda se mi podaří hrát to, co jsem slyšel v duchu, ale od začátku jsem si byl jist, že se to má hrát tak a ne jinak. Proč? Je to docela jednoduché: protože jsem si pozorně všímal, co stojí v notách. Mám-li zrcadlit to, co obsahují, nepotřebuju nic jiného.

Kurt Sanderling o mě jednou řekl: „Neumí jen dobře hrát, umí taky číst noty.“

To nebylo špatně řečeno.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová