Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (2)

Světlo světa jsem spatřil v Žitomiru. Dnes je to Ukrajina, ale když jsem se roku 1915 narodil, tak to bylo „Malorusko“. Můj dědeček z otcovy strany byl Němec z dnešní západní Ukrajiny, ale tehdy to bylo Polsko. Následoval příkladu mnoha Němců, kteří hledali štěstí v Rusku, a usadil se v polovině minulého století v Žitomiru jako stavitel klavírů. Tam se narodil můj otec. V mnoha ruských městech, v Moskvě, Oděse, ale také v malém městečku Žitomiru byla čtvrť s německým obyvatelstvem, které mělo své školy, své kostely. Můj otec se už narodil na Ukrajině, ale byl Němec, nejen kvůli rodinným kořenům, ale také výchovou. Ve věku, kdy měl věk k vojenskému odvodu, Žitomir opustil a odešel do Vídně studovat klavír a kompozici. Na vysoké škole uzavřel přátelství s Franzem Schrekerem; byli spolužáci. Schreker byl velký skladatel, dnes je skoro zapomenut. Jeho opera Vzdálený hlas se mi tak vryla do duše, že z ní ještě dnes znám každou notu, sedmdesát let poté, co jsem si ji hrál jako dospívající z listu.

Ve Vídni se můj otec seznámil také s Griegem, ale se Schrekerem byli opravdu blízcí přátelé. Později mi vyprávěl mnoho historek z vídeňské opery, a hlavně mluvil o Wagnerovi. Jeho vyprávění probudilo můj zájem do té míry, že Wagnerovy opery byly první noty, které jsem začal číst. Ale vyprávěl mi také hodně o samotném městě, takže když jsem tam roku 1961 poprvé jel, nemusel jsem se ani nikoho ptát na cestu, znal jsem v něm důvěrně i ten nejmenší koutek. Po skončení studií zůstal otec ve Vídni, na celých dvaadvacet let, i když na léto jezdil pravidelně do Žitomiru. Roku 1912 se tu seznámil s mou matkou a ta se stala jeho žačkou.

Moje maminka se jmenovala Anna Pavlovna Moskaljová a byla Ruska. Její otec měl vzdálené polské, německé, švédské a tatarské předky, byl to statkář a dlouho odpíral souhlas ke svatbě, protože můj otec byl městský člověk. Ale nakonec se přece vzali, to už bylo otci čtyřicet dva. Jak to bylo tenkrát obvyklé, jeli na svatební cestu; kam jinam, než do Vídně. Když se jednoho dne vrátili z projížďky, bylo to roku 1914, visely po městě černé prapory. Atentát v Sarajevu vyvolal pozdvižení v celé Evropě. Rodiče se okamžitě vrátili do Ruska.

Krátce po mém narození dostal otec nabídku na místo profesora na konzervatoři v Oděse a tak jsme se stěhovali. Dva roky jsme žili mezi Oděsou a Žitomirem, kde jsme trávili léto. Pak nastal chaos, jak se to mezi mocnostmi mlelo. Koncem léta 1918 jsem onemocněl tyfem. Maminka už předtím odjela za otcem do Oděsy. A najednou tam uvízla, uvězněná mezi bílými a rudými. Mohla si pro mne přijet teprve za čtyři roky. Ty jsem strávil u tety Mary, maminčiny sestry Tamary Pavlovny Moskaljové, kterou jsem něžně miloval. Maminka mě vezla do asi čtyři sta kilometrů vzdálené Oděsy v nákladním vlaku. Cesta trvala týden. Všude byl neklid, by to těžká doba, ale pro mě to bylo vzrušující. V Oděse jsme bydleli v německé čtvrti. Otec tu hrál na varhany v kostele a vyučoval klavír na konzervatoři. Doma jsme mluvili víc rusky než německy, hodiny němčiny mi dávala naše podnájemnice, která pocházela z Litvy.

Vždycky jsem hodně četl. Asi od svého desátého roku jsem knihy přímo hltal. Maminka mi vyčítala, že nemám rád Tolstého, a byla to pravda, toho jsem nečetl. Ale miloval jsem Gogola, do kterého jsem se pustil velmi brzy, a také Dickense. Fascinoval mě Maeterlinck, Pelléas a Mélisanda, a pochopitelně také Princezna Maleina. Poezie mě oslovila až později. Vždy se mi líbili Racine, Rimbaud, Shakespeare, Puškin a Pasternak, ale poezie je pro mne vyjadřovací způsob, který mi nejde do hlavy. Verše si nepamatuju, ale vzpomenu si na všecko, co jsem četl z prózy. Každopádně jsem četl tolik, že jednoho dne řekl varhaník a skladatel Alexandr Gedike se svým drnčivým německým „r“: „Tomu Rrrichterovi se musí rrrozhodně říci, že číst při chůzi po ulici je nebezpečné!“ Někde jsem ho v Moskvě potkal, ale byl jsem tak zaujat četbou (četl jsem právě Goethovo Báseň a pravda), že jsem ho nepozdravil.

Když mi bylo devět, „spáchal“ jsem malé drama. Jmenovalo se Dora, mělo osm dějství v patnácti obrazech a hrálo v něm třináct osob. Sehráli jsme to při jednom soirée, která mí rodiče doma pořádali. To byl krásný a dobrý čas. Až do jedenácti let jsem měl šťastné dětství. Pak ale nastala nejstrašnější léta mého života – začal jsem chodit do školy. Tu jsem nenáviděl, ještě dnes se při vzpomínce na ni otřesu. Všechno se mi tam hnusilo, ze všeho nejvíc skutečnost, že byla povinná. Ačkoli jsem chodil do německé školy, která měla dobrou pověst, s dětmi se v ní jednalo jako s „bandity“. Naše třídní učitelka byla příšerně přísná.

Byl opravdu hezká, měla něco z Mony Lisy a zdálo se, že to u ní mám docela dobré, až jednoho dne zakřičela – německy, a to znělo hrozně: „Všichni jste lenoši líní, všichni! Ale ten Richter, ten leností přímo smrdí!“ Je pravda, že jsem nic nedělal, a líným jsem také zůstal. Pasivita je mi vrozená. Jednoho dne jsem odešel jakoby do školy, ale nedošel jsem tam a toulal jsem se po Oděse. Dobrodružství trvalo deset dní. Chtěl jsem objevovat svět na vlastní pěst, a ne aby mi někdo něco vnucoval. Naučil jsem se víc při svém záškoláctví než v německé škole. Ovšem v patnácti nebo šestnácti s tím byl konec. Horko těžko jsem složil zkoušky. Z matematiky jsem nechápal nic. Byl jsem příliš zaujat hudbou, kterou jsem objevil v osmi letech, když jsem se pokoušel hrát na klavír.

Můj otec byl skutečně vynikající klavírista. Když měl čas, cvičil večer dvě až tři hodiny a já jsem přirozeně vždycky poslouchal. Velmi mě ovlivnily dojmy, které jsem si z jeho hry odnášel. Ale když jsem si sedl je klavíru já, děsil se toho, co jsem prováděl. Ještě dneska ho slyším: „To je přece hrůza, co tam ten malý dělá!“ Nejdřív jsem cvičil pod jeho dohledem, brzy to však vzdal, protože jsem si z něj nic nedělal. Byl to velmi jemný, tichý muž. Měl jednu milou žačku, českou harfistku, která se později odstěhovala do San Franciska a stala se tam první harfistkou opery. Za pár hodin u ní jsem se rychle naučil, co jsem potřeboval a co se tak obvykle děti na začátku učí, prostě to, co bylo třeba, abych se mohl věnoval tomu jedinému, co mě zajímalo – hraní z listu. Pak už jsem její hodiny nepotřeboval.

Otec při své německé povaze zjevně nebyl s touto metodou srozuměn, či spíše s nedostatky této metody. Maminka mu však vždycky oponovala, a měla pravdu. Tušila, že potřebuju svobodu. Říkala: „Když nechce hrát stupnice, tak je nebude potřebovat.“ Stupnice jsem nikdy nehrál. Nikdy. Ani jiná prstová cvičení. Ani žádného Czerného. První skladba, kterou jsem hrál, bylo první Chopinovo Nokturno, potom přišla Etuda e moll op. 25 č. 5. Pak jsem se pokusil o Beethovenovy sonáty, hlavně Sonátu d moll. Protože jsem tatínka často slýchal hrát Wagnera, začal jsem se o něj zajímat a číst si v klavírních výtazích Tannhäusera a Lohengrina. Moje interpretace musela být hrozná!  Ale hrál jsem si to, co jsem chtěl, Wagnera a Verdiho, Mascagniho a Pucciniho.

Také jsem komponoval. Nejdřív zapisoval mé skladbičky tatínek, později jsem to dělal sám. Byly to strašně nepovedné věci, samozřejmě všechny pro klavír. Mé první vážné „dílo“ byla opera, Bela podle Lermontova. Jenom neměla text, napsal jsem pouze hudbu. Taky jsem složil Sonátu-Fantazii a Foxtrott na židovská témata (obojí pro klavír) a pohádkovou operu Ariadna a Modrovous. Také jsem napodoboval Franze Schrekera, jehož opera se mi tak líbila. Protože tatínek pracoval v opeře, byl jsem tam skoro pořád. Chtěl jsem znát všechno – Aidu, Rigoletta…

To mě zajímalo, ale klavír vůbec. Dá se říci, že základem mého vzdělání byla opera.

Překlad Vlasta Reittererová
(Pokračování)