Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (22)

Deníky o hudbě (3)


8. října 1971 Moskva
Mozart: Variace g moll pro housle a klavír, Stravinskij: Koncertantní duo pro housle a klavír.
Oleg Kagan a Lisa Leonskaja
Dnes nás jako duo přijeli obšťastnit Oleg a Lisa. Je zajímavé slyšet díla, která člověk nezná, v dobré a poctivé interpretaci. Tu jejich vítám, umějí dobře číst noty. Citát Kurta Sanderlinga o mně: „Neumí jen dobře hrát, umí taky číst noty…“ Poslední dobou se s těmito mladými hudebníky vídám často a je mi v jejich společnosti dobře. Jednou si možná s Olegem Kaganem zahraju, ale budeme muset nejdřív hodně pracovat (zavazuje mě spolupráce s Davidem Oistrachem…). Mozartovy variace jsou klasicky autentické. Stravinského skladba je jako vždycky dokonalá a křišťálově čistá.

24. října. Nahrávka
Bach: Anglická suita č. 3 g moll. S. R.
Velmi stará nahrávka, technicky jistě překonaná; já však takovým věcem vůbec nerozumím a jsou mi úplně lhostejné. Je-li nějaké dílo korektně zahráno, nemůže stav nahrávací techniky vadit. Dnes se však zdá, že mnozí posluchači  přikládají technické kvalitě velkou důležitost. Myslím, že je to proto, že jí rozumí lépe než hudbě. Nejsou prostě schopni vnímat skutečný obsah nějaké interpretace. Zrcadlem tohoto století je stroj a technika. Lidé se ještě více vzdálili přírodě a skutečným lidským pocitům… a sami se postupně stávají stroji. (Jak brilantně a humorně to ukázal Prokofjev ve své 6. sonátě!) Podle mého není tahle nahrávka Anglické suity špatná. Vzpomínám si na ohromné nadšení, s jakým jsem se ji učil.

Ve stejné době jsem hrál také Italský koncert, Capriccio na odjezd milovaného bratra, 4. a 5. sonátu. Zabýval jsem se tehdy velmi vážně „galantním“ Bachem, který pro mě byl na hraní mnohem obtížnější než „vážný“ (Dobře temperovaný klavír). Možná by nebylo špatné tohoto skladatele zase trochu cvičit. Je koneckonců „alfou i omegou“ vší hudby (mezi námi, s tou „omegou“ nejsem zcela srozuměn). Anglická suita g moll je nepřekonatelná svou vyvážeností a krásou.

24. prosince, Paříž, Notre Dame
Bach: Preludium a fuga Es dur, Marcel Dupré: ? Pierre Cochereau – varhany
Vánoční večer s Ninočkou v pařížské Notre Dame. Moc jsme se na to těšili, a pak?… Bylo to strašlivé zklamání. Pařížané používají svou katedrálu k promenování. Při této vzácné příležitosti se hlasitě bavili, běhali s rámusem kolem, chovali se naprosto nevhodně, nebrali ani nejmenší ohled na ty, kteří přišli proto, aby slyšeli chrámový koncert. Byli jsme hluboce zklamáni a rozhněváni na chování Francouzů, kteří jsou přece považováni za vzdělaný a inteligentní národ. Sledovat hudbu vůbec nebylo možné; nebyla zkrátka slyšet. A to v tomto městě, v této nádherné katedrále, v této zemi umění! Taková ostuda!!! Šli jsme pryč. Slavnostní nálada se v noční Paříži nedostavila.1. ledna 1972, Nový rok. Moskva
Bach: Toccata, adagio a fuga C dur. Helmut Walcha – varhany
Je to podruhé, co slyším tohle absolutně geniální dílo, teď na začátku roku 1972. Už je to poměrně staré dílo. Kéž není nikdy zapomenuto (to říkám všem, nejen varhaníkům).

8. a 9. Ledna
Bach: Vánoční oratorium (6 částí)
Nikdo z těch, kdo byli pozváni na tyto dva večery, na ně nezapomene, jak doufám, především na hudbu, kterou jsme už při oslavě vánoc tolikrát slyšeli. Není to nádhera, ta tónina D dur?

7. ledna. Velký sál konzervatoře.
Mahler: 4. symfonie. Dirigent Kiril Kondrašin, Galina Pisarenko – soprán
Je to dílo komponované s vybraným vkusem, a kolik původního do něj Mahler vložil! Panteismus 3. věty, jeho humanismus bez arogance, humor, naivní a zbožný text. Všechno se to k sobě hodí.

13. ledna. Nahrávka
Brahms: Krásná Magelona (15 romancí). D. Fischer-Dieskau a S. R.
Vzpomínám si na všechnu tu práci, jakou jsme s tímto cyklem měli; nebylo to jednoduché. Dietrich trval na každém vokálu a na každé konsonantě, často to vadilo volnému toku hudby a já si na to nemohl zvyknout. Ta nahrávka je velmi úspěšná, ale já ji nijak zvlášť rád nemám, ostatně ani… dílo. Benjamin Britten prý nemá k Brahmsovi žádný vztah, ani k Beethovenovi. To je příliš!

27. ledna. Velký sál konzervatoře
Leningradští filharmonikové
Šostakovič: 6. symfonie, Stravinskij: Apollon Musagète, Čajkovskij: Francesca da Rimini. Dirigent Jevgenij Mravinskij
Dlouho jsme čekali, než přijede do Moskvy Jevgenij Alexandrovič se svým orchestrem. Jevgenij Mravinskij je nepochybně náš nejlepší dirigent; bylo to jasné hned po dirigentské soutěži, která se konala v Moskvě koncem třicátých let. Vzpomínám si na jeho provedení Lisztových Preludií, všichni konkurenti tehdy vedle něj vybledli (mezi jiným Rachlin, který ze sebe vydal to nejlepší, i Ivanov, který měl jediný skutečný úspěch s předehrou Romeo a Julie). Mravinskij a Šostakovič jsou pro sebe jako stvořeni (tak jako R. Strauss a Hofmannsthal). Je radost zase slyšet 6. symfonii v této nesrovnatelné a ohromující interpretaci! Potom Stravinského Apollon, provedený se vzácnou elegancí a klasickou přísností. Čajkovskij (kterého jsem už slyšel z desky) nebyl vůbec dobrý. Orchestr hřmotil, ale hudbu nepochopil; dojem zklamal. Je to ovšem dílo krásy, která mate… (myslím, že za to Jurij Alexandrovič nemohl). Mravinskij vypadá unavený a velmi zestárl… Ani on neměl snadný život.6. února. Nahrávka
Bartók: Hudba pro smyčce, bicí a celestu, Podivuhodný mandarín
V těchto dvou skladbách je Bartók v celé své velikosti. Jsou svým způsobem jedinečná. Nedá se to vyložit. Jinak je mi Bartók celkem cizí (právě tak jako maďarština), tady ale skládám zbraně a díky sedmému smyslu mu rozumím: donutí jednoho, aby se podrobil jeho hudbě.

10. února. Nahrávka
Mozart: Kvintet Es dur KV 452 pro klavír a dechy. Filadelfský dechový soubor a Rudolf Serkin
Je to nádherný kvintet, a američtí hudebníci ho hrají bezvadně, živě a skutečně mozartovsky.

20. února. Bělehrad
Britten: Zneuctění Lukrécie
Tuhle operu jsem neznal. Slyšel jsem ji teď poprvé. Myslím, že to bylo výtečné provedení, jak hudebně, tak režijně. Lukrécii zpívala hvězda jugoslávské opery (bohužel jsem si nepoznamenal jméno) velmi inteligentně a měla velmi dobrý hlas; také dobře hrála a byla hezká. Co však na mě udělalo největší dojem, byly prolog a epilog opery, přednášené dvěma zpěváky (mužem a ženou). Podle mě je to nejlepší část opery. Námět je mi přísně vzato proti mysli a dokonce se mi zdá dost banální, to je něco, co bych nechtěl s Brittenem uvádět do souvislosti. V téhle opeře se předvádí slušná porce verismu, plně se projeví v posledním sólu Lukrécie před sebevraždou. Scéna znásilnění je doprovázena poněkud rozčilující hudbou, která mě málo nadchla. Řekněme, že dávám ostatním Brittenovým operám přednost, ale… možná že to bylo ne úplně autentickou interpretací jugoslávského souboru? Není to vyloučeno… V tomhle případě nemá můj soud žádnou hodnotu.

7. dubna. Moskva. Nahrávka
Debussy: Moře. Dirigent Roger Désormière
Zase jednou Moře; jestlipak mě někdy jeho poslech omrzí, jestlipak je přestanu obdivovat, vdechovat jeho vzduch? A pokaždé je to jako poprvé! Záhada, zázrak reprodukce přírody, ne, ještě víc, čarování!

Nahrávka
Richard Strauss: Alpská symfonie. Dirigent Rudolf Kempe
Dřív jsem znal hory dobře (Kavkaz) a sám jsem zažíval dobrodružství výstupů až na vrcholky. Když slyším tuhle skladbu, napadá mě (ale určitě to nevím), že se i Strauss pohyboval v takových výškách a své dojmy přenesl do téhle symfonie. A jak přesně!15. dubna. Nahrávka
Stravinskij: Petruška. Dirigent Seiji Ozawa
Nejsem moc šťastný z toho, jak Ozawa dělá toto tak evidentně ruské dílo. Je jistě velmi nadaný, ale jeho nadání je spíše imitací a substance tohoto druhu hudby mu není vlastní. Vyvolávat efekty, to on umí. Úspěch je zaručen.

19. dubna. Nahrávka
Mozart: Houslový koncert G dur, Houslový koncert A dur. Oleg Kagan, dirigent David Oistrach
Nahrávky potvrzují nadřazenost ruské houslové školy. Skutečnost, že David Oistrach doprovází svého nadaného žáka, vypovídá o výjimečném taktu a demokratickém charakteru tohoto velkého umělce. Oleg Kagan má pro Mozarta přirozené pochopení a myslím, že se jistě v budoucnu pokusím se s ním o zázrak této hudby podělit. (Nevyvolají mé záměry u Davida Fjodoroviče trochu závist? Každopádně ohlásil, že bude hrát cyklus Mozartových sonát s klavíristou Badurou-Skodou). Vyplatí se slyšet tuto nahrávku obou koncertů vícekrát. O to víc se pak líbí a vyvolává skutečné potěšení.

20. dubna. Nahrávky
Beethoven: Kvartet F dur op. 18, Kvarteto Gewandhausu. Kvintet Es dur op. 16 pro klavír a dechy, Rudolf Serkin a Filadelfský soubor
Beethovenův génius se projevuje od jeho prvního strhujícího kvartetu. Okamžitě dokazuje dokonalé mistrovství. Stejný případ je Schubert (Král duchů) nebo Brahms (1. klavírní sonáta). Také Kvintet Es dur je překrásný… Jen bych nesouhlasil s tempem pomalé věty, jak ji hrají Filadelfští… absolutně ne.

21. dubna. Nahrávka
Schumann: Fantazie C dur op. 17, Skrjabin: 12 etud (op. 2, 8, 42, 65), 6. sonáta op. 52. S. R.
Stará londýnská nahrávka, sestavená z kousků a kousíčků. Je znát, že nevznikla najednou a je nepodařená. Vzpomínám si, že jsem tehdy celou noc bojoval se Schumannovou Fantazií, než jsem se konečně dostal do sauny hotelu Imperial (který už dávno neexistuje). Nahrávka Skrjabina je z koncertu; v 6. sonátě jsou nějaké ty falešné tóny, ale přesto je zajímavá, živá a poctivá. Etudy z op. 65 mají své kvality. Každopádně žádná katastrofa.

26. dubna. Nahrávka
Bartók: 1. sonáta pro housle a klavír. Oleg Kagan a Alexej Ljubimov
Sonátu jsem hrál s Oistrachem a je z toho živá nahrávka. Je to obtížná sonáta a úplně jsem se s ní nevyrovnal (hlavní chyby jsou na poslední stránce, kde není dostatečně slyšet tónika fis). Oleg a Ljubimov hrají čistě a přesně.1. a 2. května. Nahrávka
Bach: Dobře temperovaný klavír (1. díl). S. R.
Moje nahrávka prvního dílu se rozhodně povedla lépe než druhý díl. V druhém díle jsou právě nejdůležitější preludia a fugy nejméně dobré: es moll, fis moll, a také skvělé Preludium    a fuga b moll, tíží mi to svědomí.

7. května. Nahrávka
Hindemith: 3. klavírní sonáta (B dur). Maria Judinová
Maria Benjaminovna Judinová velmi usilovala o to, aby hrála Hindemithovy skladby. Velmi jí to sedí, na rozdíl od Chopina. Rachmaninova, Skrjabina a dalších „citových skladatelů“! Tady nedělá tyjátr a drží se not.

Nahrávka
Šostakovič: Sonáta pro housle a klavír g moll. David Oistrach a S. R.
Je to dokument: První provedení tohoto významného díla, které ovšem, a to musím přiznat, není mému srdci moc blízké a na zkouškách jsem se s ním potýkal. Nicméně, premiéra se uskutečnila. Úspěch byl ohromný. Šostakovič se přišel na jeviště poklonit a šeptal nám, protože měl strach, aby nebyl slyšet: „Obávám se skandálu… Chápete? Skandálu…“

10. května. Nahrávka
Boulez: Kladivo bez mistra. Dirigent Robert Craft
V tomto případě je to jednoznačně „sans maître“. U pultu stojí jakýsi pan Craft (který se soustavně motá kolem velkých skladatelů) a lepší by bylo „le marteau“ bez pana Crafta, člověka naprosto bez talentu, který se specializuje na „novou“ hudbu.

18. května. Nahrávka
Musorgskij: Obrázky z výstavy. S. R.
Existují dvě moje nahrávky Obrázků, jedna z koncertu v Sofii, druhá z moskevského studia. Obě jsou celkem úspěšné, ale já s nimi nejsem spokojen; schází jim cosi těžko definovatelného, možná jakási blízkost skutečnosti. Sliboval jsem si od toho víc, víc obecného významu, svět s mnoha rozpory. V orchestrální podobě tohle dílo odmítám, protiví se mi. Je to nejlepší ruská skladba pro klavír. Amen.23. a 25. května. Nahrávky
Haydn: Klavírní koncert D dur op. 21, a) Jean Bernard Pommier, b) Vasso Devetzi. Dirigent Rudolf Baršaj
Poslech obou těchto nahrávek s Haydnovým koncertem mě potěšil. Musím se ho konečně naučit, abych předvedl, v jakém tempu má být správně první věta. Všichni ten koncert hrají, jako by se báli, že jim ujede vlak, a ta hudba je pak bezbarvá. Je to zvláštní – ale všiml jsem si toho už dávno –, přehnaná rychlá a vůbec špatná tempa způsobují, že je hudba nudná, je to tak. Hudebníci by o tom měli vážně přemýšlet.

25. května
Strauss: Salome. Dirigent Clemens Krauss
Zase jednou Salome s její zvláštní a rozmazanou instrumentací, Strauss s gigantickými vzlety a pády, s jejím téměř vídeňským šarmem, podivným měsícem a loužemi krve, kterými se brodí Herodes, „špatné znamení.“ Jakou jen fantazii měli její tvůrci. Noční můry a zahrady rozkoše, krása a smrt. Všechno je tu pohromadě a reálnější než ve skutečném životě.

29. května. Nahrávka
Beethoven: Sonáta e moll op. 90, Schumann: Symfonické etudy. S. R.
Moje nahrávka Symfonických etud se opravdu povedla. Beethoven je horší; není to úplně dokonalé. Přehrál jsem své nové nahrávky přátelům; pochopitelně pěli samou chválu. Tak je to vždycky… bohužel.

Nahrávka
Schumann: Bunte Blätter op. 99. Brahms: Intermezzo a moll op. 118, Balada g moll op. 118, Intermezzo Es dur op. 118. S. R.
Totéž platí i o téhle nahrávce. Všechno to vypadá docela korektní, ale přesto se na dně mé duše skrývá jakési zklamání. Je to nepochybně věcí nahrávací techniky, která vždycky něco odřízne. To, co zbyde, je krásné, ale vždycky je to jen ten zbytek.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat