Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (39)

Deníky o hudbě (20)

31. 3. 1981 Velký sál konzervatoře
Grieg: Peer Gynt (1. suita), Devět písní (orchestrace Jevgenij Světlanov), Norské tance a Pochod ze scénické hudby k Sigurdu Jorsalfarovi, Galina Pisarenko – zpěv, dirigent Jevgenij Světlanov
Světlanov je talentovaný hudebník, inteligentní člověk a výtečný dirigent. Nadto dobrý klavírista a miluje komorní hudbu. Griegovy písně, které Pisarenko zpívala s velkým úspěchem, skvěle zinstrumentoval. Ale nedokážu pochopit, co ho k tomu vedlo. To je ta věčná mánie chtít ukázat, že s orchestrem zní všechno líp, mánie, kterou trpí skoro všichni dirigenti (dokonce i takový Jevgenij Mravinskij chtěl „dirigovat“ Lisztovu Sonátu). Mnozí se shodují v názoru, že se dají Obrázky z výstavy poslouchat jen v orchestrální verzi. Považuju to za strašlivý omyl. Dílo se musí vždycky hrát v původní podobě, jinak ztrácí na autentičnosti. Něco jiného je, pochází-li přepracování od samotného skladatele, ale cizí ruka je vždycky na nepatřičném místě. Světlanov je také skladatel, ale tahle jeho činnost nebyla korunována úspěchem, vzdor všem snahám. Také si o sobě dost myslí… Ať je tomu jakkoli, dnešní koncert byl velmi přesvědčivý. Musím však přiznat, že jakkoli mám Griega rád, k Pochodu ze Sigurda Jorfasala nechovám žádné zvláštní sympatie.23. a 24. 4. (Zelený čtvrtek a Velký pátek), nahrávky 
Bach: Matoušovy pašije. Dietrich Fischer-Dieskau, Peter Pears, Elisabeth Schwarzkopf, Christa Ludwig, Nicolai Gedda, Walter Berry, dirigent Otto Klepmerer
Velká tradice. S Klempererem to není nikdy lehké. Je to, jako by byl člověk nucen šlapat pěšky na věž v Pise, váhat a přemýšlet o každém kroku… Než konečně uzří hvězdné nebe. Abychom se vrátili k tradici, bylo by dobré, ji víc pěstovat. Nuže, děláme to jednou za rok. Podle kalendáře. Ale kdyby to nebylo takhle zařízeno, udělalo by si lidstvo čas a mělo chuť se pozvednout k takovým výšinám častěji? Všichni jsou tak zaměstnaní a k tomu tak milují prázdné žvanění, že nezmlknou, dokud je k tomu člověk nedonutí. Proto musíme děkovat Bohu, že nám dal kalendář, abychom se snažili se mu přizpůsobit. Kdo nedokáže chápat krásu takové tradice a krásu takovéhle hudby, ucítí přesto po takových okamžicích uspokojení (i když pasivně) z uskutečněného zázraku a alespoň nějakou dobu s ním setrvá v harmonii. Jsme vděčni velkým umělcům této nahrávky za bohatství, kterým nás obdařili.

10. 6. nahrávka z Tbilisi
Prokofjev: Sonáta č. 6 A dur, op. 82. Ivo Pogorelich
Před nějakou dobou nás navštívila jedna „dáma“ z Tbilisi. Přinesla fotografie S. Paradžanova a Lili Brikové a nahrávku svého muže Iva Pogoreliche. Na obalu nahrávky bylo jeho foto, hezká, mladá, kadeřavá hlava. Ta „dáma“ je učitelka; povídala také, že je pravnučkou Liszta. Vypadala spíš jako zelinářka. Poslechl jsem si tu desku… Zase jedno dokonalé nepochopení Prokofjeva. Exhibicionistický temperament a nečisté používání pedálu.

14. 6. nahrávka
Brahms: Variace na téma Paganiniho op. 35 (výběr). Arturo Benedetti Michelangeli
Protože právě toto dílo cvičím, poslechl jsem si zase nahrávku Michelangeliho. A… Bohužel (ano, bohužel) jsem nenalezl to, co jsem očekával. Všechno bylo jaksi křečovitě stažené a povrchní, velmi „etudovité“. Vím dobře, že je těžké se úplně osvobodit od technické stránky té hudby, ale byl bych raději, kdyby z toho udělal něco většího. Řekne se to snadno… A taky bych nechtěl kritizovat takového velkého umělce.

20. 6. Tours, Velké divadlo
Bellini, Donizetti, Bizet, Wagner, Rossini, Verdi. Nicolai Gedda
Tématem Fêtes musicales de Touraine je letos zpěv. Na prvním koncertě vystoupil Nicolai Gedda. A sál byl, ó hrůza, poloprázdný! Že by Francouzi neměli rádi zpěv? Ale ne, je to mnohem horší. Všichni sedí před televizí a čekají na výsledek prezidentských voleb! A tohle má být inteligentní a kultivovaný národ!?! Jako by to něco změnilo, když budou viset na té protivné obrazovce. Pro mě je to jen doklad totální dekadence naší doby. „O tempora, o mores!“ Gedda zpíval přirozeně nádherně a sporé publikum dělalo všechno možné, aby to vypadalo jako nadšení a ovace plného sálu. Gedda je, jak každý ví, neobyčejně sympatický. Po koncertě jsem mu v jeho šatně přehrál úryvky z tenorové partie Pfitznerova Palestriny (kterého moc miluju) a on žasl, že znám tuhle hudbu zpaměti, když on ji úplně zapomněl.

28. 6. Grange de Meslay
Schubert: Pět písní; Sibelius: Šest písní; Schumann: Láska básníkova op. 48. Tom Krause – zpěv, Irwin Gage – klavír
Tohoto zpěváka jsem slyšel poprvé. Vynikající dojem. Seriózní a promyšlený projev, skutečná kultura… Schubert a Schumann v nejušlechtilejší tradici; Sibelius…?! … Nevím, co to má být. Je mi úplně cizí, neslaný jako finská jezera. Zpěvák sám vypadá trochu komicky. Je velmi vysoký a jeho tvář má něco dětsky bezvýrazného, ale přesto je sympatický… Se zpěváky je to tak často, ten dojem „pořád to samé“, možná proto, že jsou málokdy také herci (nejdřív myslí na hlas a pak noty), ale možná je to ode mne jen malicherné rýpání. Irwin Gage je vynikající klavírista, ale také má komický obličej. Prosím za odpuštění.

2. 7. Grange de Meslay
Mozart: Sonáta pro dva klavíry D dur KV 448; Schubert: Fantazie f moll na čtyři ruce (D 940); Brahms: Sonáta f moll op. 37 pro dva klavíry. Christoph Eschenbach a Justus Frantz
Hráli toho večera skvěle, hlavně Mozarta. Myslím, že Eschenbach, který je vůdčí osobností dua, má klíč k pochopení této hudby a jejího výjimečného půvabu a ta pod jeho prsty ožívá. Také Schubert a Brahms – skutečný požitek. U Brahmse však přece jen dávám přednost verzi pro klavírní kvintet, kterou jsem hrával.

3. 7. Grange de Meslay
Schubert, deset písní; Brahms, pět písní; pět spirituálů. Barbara Hendricks – zpěv, Stefan Scheja – klavír
Barbara Hendricks je nová hvězda a mladá konkurentka Jessye Norman. Udělala vynikající dojem – hlas, zpěvní kultura, půvab, umělecké cítění. Její program byl sestaven velmi vkusně a přirozeně jej uzavírala tradičními spirituály (žánrem, k němuž necítím žádnou náklonnost). U publika v Tours měla velký úspěch, i když je množstvím dobrých programů a vynikajícími umělci jako Fischer-Dieskau, Schwarzkopf, David Oistrach, Benjamin Britten, Benedetti Michelangeli atd. za těch posledních 17 let velmi zhýčkané. Za jednoho ze svých pařížských pobytů jsem se seznámil s manželem (a impresáriem) Hendricksové, velmi krásným mladým mužem, kypícím zdravím, s ním a s Alexandrem Slobodjanikem jsem jedl v jednom nočním lokále osvětleném barevnými neony v Rue Mazarine. Ta noc končila v jednom velmi pochybném nočním baru. Nad námi visela houpací síť, ve které se prováděly neslušné pohyby. Nemá to nic společného s tímhle koncertem, jen jsem to chtěl zmínit.

4. 7. Grange de Meslay
Monteverdi, Berio, Debussy, Stravinskij, Kurt Weill. Cathy Berberian – zpěv, Massimiliano Damerini – klavír. Imitace: 1) žačky Régine Crespin, 2) anglické oratorní pěvkyně – africké písně (s vějířem místo tamburíny), ázerbájdžánské písně, Offenbach, Gershwin
Letos pořádala Elisabeth Schwarzkopf v Tours mistrovské kurzy, kterých se zúčastnila starší dáma se světle plavými vlasy a poněkud neklidným pohledem. Všechny hodiny, které Schwarzkopf proměňovala se svojí výjimečnou energií v divadelní představení, pozorně sledovala… Tahle dáma byla Cathy Berberian, osobnost a umělkyně vzácného druhu a skvělá zpěvačka. Cokoli dělala, neslo pečeť autentičnosti. Ať to byla stará hudba (Monteverdi) nebo soudobá (Berio, Kurt Weill a Stravinskij), vždy ty věci získaly vlastní tvář. Myslím, že Debussyho nikdo nedokáže zpívat náležitěji. Její přednes byl něco mezi recitací a zpěvem a úplně mě to fascinovalo. Je to mistryně proměn, ženský chameleon. Byla strašlivě nastydlá, ale její zpěv to v nejmenším nepoznamenalo. Mistrovství a dokonalá svoboda. A s jakým humorem uváděla své imitace; a jak při ázerbájdžánské písni, Offenbachovi a Gershwinovi tančila! Takový úžasný talent! … Na konci byly květiny; poslal jsem jí snítku orchideje, opatrně ji převzala a zpívala přitom přídavek. O něco později jsem se dozvěděl, že opustila pozemský život. Pro umění je to obrovská ztráta.

Červenec, Mnichov, opera
Richard Strass: Rosenkavalier. Gwyneth Jones, Brigitte Fassbaender, Lucia Popp, Kurt Moll atd., dirigent Carlos Kleiber
Setkali jsme se s elitou mnichovské opery.  A Richardem Straussem a – Kleiberem. Není možné nepodlehnout kouzlu, nebýt z toho úplně opilý. Ta lehkost a svoboda, s jakou Carlos diriguje tuhle operu, to je prostě vrchol dirigentského umění. Inscenace je zcela uspokojivá (soudobí režiséři mají zřejmě strach se toho dotknout). Gwyneth Jones je vynikající, ale do Schwarzkopf má přesto daleko. Fassbaender je jako Oktavián pozoruhodná. Její převlek za mladíka je neobyčejný a je v něm podobná Fischeru-Dieskauovi. Ostatní role hlasově i vizuálně skvěle harmonují se vším ostatním. Jen je škoda, že ty disonantní detaily, které Strauss tu a tam umístil, jsou sotva postřehnutelné.

Červenec a srpen, Vídeň, u Lízy Leonské, nahrávka mého recitálu z 20. 6. v Tours
Weber: Sonáta č. 1 C dur; Liszt: Études d’exécution transcendente, S. R.
Ještě jednou jsem musel prožít tohle fiasko. Weber ještě jakž takž ujde, dá se skoro přijmout (Líza si dokonce pořídila kopii), ale Liszt a to ostatní je katastrofa. Zašel jsem opravdu příliš daleko a vůbec se to nepovedlo. Měl jsem to předvídat a nepouštět se do takového dobrodružství.Srpen, u Lízy Leonské, nahrávka 
Richard Strauss: Sinfonia domestica, dirigent: Herbert von Karajan
Nejsem si jist, co vlastně Strauss chtěl, ale taková interpretace jednoho z mých zamilovaných děl je pro mě zkrátka neúnosná. „Domestica“ přece sugeruje jakousi domácí atmosféru, sympatickou a diskrétně hřejivou. Co s tím mají společného ta přehnaná fortissima a celá ta falešná monumentalita?

23. a 25. 8. Svenigorod u Moskvy
Bach: Šest suit pro violoncello sólo. Nataša Gutmanová
To byly dva koncertní experimenty, dalo by se říci, konaly se ve dvou domečcích, které pronajaly na léto rodiny Kaganových a Čemberedžiových v malém městysu Svenigorodu. Bylo tu pár posluchačů, seděli nebo leželi namačkáni na pohovkách nebo se tísnili na těch pár použitelných židlích. Extrémně intimní a stejně cítěná atmosféra. Nataša hraje Bacha se zavřenýma očima, odvrácená, a její oduševnělá tvář má vnitřní krásu. Proniká přímo k podstatě hudby. Kolem nás je venkovský všední den, v kuchyni se vrší špinavé nádobí, umyvadlo je rozbité, jsou tu barevné ručníky a je tu Olegova matka Zinajda Michajlovna Kaganová, která nás obskakuje.

31. 8. Moskva, Puškinovo muzeum (Výstava Moskva – Paříž 1900–1930)
Šostakovič: Kvartet č. 1 op. 40, Preludium a Scherzo pro smyčcový orchestr op. 14; Prokofjev: Předehra na židovská témata op. 34; Ravel: Kvartet F dur. Borodinovo kvarteto, Ludmila Berlinskaja – klavír, Ivan Mosgovenko – klarinet
Borodinovo kvarteto je náš nejlepší soubor, neuvěřitelně sehraný a velmi zkušený. Hrají všechny Šostakovičovy kvartety a vůbec „skoro“ veškerou kvartetní literaturu. Jsou prakticky setrvale ve formě. Bohužel spolu moc dobře nevycházejí, to je osud téměř všech ansámblů, které spolu při zkoušení musejí strávit spoustu času; jdou si pak vzájemně na nervy. Kdysi existovalo Beethovenovo kvarteto; viola nemluvila s druhými houslemi a všechno jim sdělovala jen přes první nebo si posílali cedulky. Borodinovci ještě nejsou tak daleko, ale pozor. Miloška Berlinskaja (dcera violoncellisty) dnes hrála skromný klavírní part Prokofjevovy Předehry; ale před nedávnem udělala výtečný dojem v klavírním partu Brittenovy opery The Turn of the Screw, velké obtíže téhle hudby skvěle zvládla. Z koncertu v Puškinově muzeu jsem měl velmi dobrý pocit. Bylo to zajímavé.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv