Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (45)

Deníky o hudbě (26)

4. 12. 1985 Moskva, Velké divadlo
Verdi: La traviata. Violetta – Julia Varady, dirigent Algis Žurajtis
Moskevský debut Julie Varady. Byla v té obtížné roli ohromná, i když není právě pro její hlas. Jako umělkyně a zpěvačka je dokonale jistá a absolutně přesvědčivá a své partnery daleko předčí. Bylo to překvapení a velká radost. A teď k Žurajtisovi. Stalo se z něj hudební (anti)monstrum. O rytmu nemá ani ponětí a zná jen metrum. Vykastrovaný suchar. Rychlé úseky hraje dvojnásob rychle, pomalé o polovinu pomaleji. Je to hrozné a dokážu si představit, jak těžké je pod jeho taktovkou zpívat. Byly tam obvyklé škrty – z Traviaty tak nezbylo nic než potpourri.

11. 12. televizní záznam z Prosincových večerů v Puškinově muzeu 1984
Britten: Lachrymae (2. část), Jurij Bašmet a S. R., Sonáta pro violoncello a klavír (4. a 5. věta), Natalia Gutmanová a S. R.; Stravinskij: Movements, S. R., dirigent Jurij Nikolajevskij; Šostakovič: Trio e moll op. 67, Oleg Kagan, Natalia Gutmanová, S. R.
Jako vždycky při takových přenosech vysílají jen úryvky (jako dneska u Brittena) a to je podle mě strašné. Stravinského zato vysílali celého a zdálo se mi to poměrně zdařilé, jak od Nikolajeva, tak ode mne. Šostakovičovo trio mi taky připadalo dobré. Je to jedno z jeho nejlepších děl a interpretovali jsme jeho stísněnou a tragickou náladu, která k němu patří. Ale… bylo skutečně utrpení se na to všechno dívat. Naše zkřivené obličeje (Olegův i můj, a dokonce ani Nataša nebyla výjimkou) tolik bránily soustředění na hudbu, že jsem proklínal fakt, že k tomu televizi pozvali. Je to nesnesitelné a mnohem lepší je hudbu jen poslouchat.

16. 12. Prosincový večer v Puškinově muzeu
Robert Holl (bas), Konrad Richter (klavír)
Vynikající zpěvák zpívá vynikající hudbu a vedle něj u klavíru sedí profesionální vrah a hrobař hudby, který posluchači (v tomto případě mně) uštědřuje smrtelné rány. Nechápu, jakým omylem se stalo, že tihle dva lidé vystupují spolu.

27. 12. Prosincový večer v Puškinově muzeu
Chopin: Impromptus As dur, Fis dur, Ges dur, Fantasie-Impromptu cis moll, Fantasie f moll, Ukolébavka, Barkarola, Sonáta h moll, Murray Perahia
Co se to stalo? Silná tréma, nedostatek sebedůvěry nebo vnější okolnosti, které neznám (že prý ho obtěžovala nějaká hloupá průvodkyně), každopádně hrál tenhle slavný umělec skoro všechno špatně a jeho Chopin mě vůbec nezaujal. Když jsem se ho ptal, proč neopakoval expozici Sonáty h moll, zatvářil se překvapeně a zvolal: „Ale to přece nikdo nedělá,“ a dodal, že to nedělá ani u Schubertových sonát?!?! Vypadal nešťastně.

6. 2. 1986 záznam z koncertu
Schnittke: Koncert pro violu a orchestr, Jurij Bašmet, dirigent Lucas Vis
Nové Šnitkeho dílo charakterizuje „zahalená tragičnost“. Bylo komponováno pro Bašmeta a by to jeho triumf. Nemohu říci, že by se mi to líbilo, je to velmi chorobné (skladatel byl opravdu velmi nemocný, když to psal) a lopotné. Ale pro mladé hudebníky je to událost, to přiznávám. Nevím, kdo v naší zemi by dneska vytvořil tak profesionální dílo… ale… to „ale“ zůstává.

20. 5. v autě cestou z Vídně do Mantovy
Hindemith: 1. klavírní sonáta, Glenn Gould
Poslouchám tu podle mého názoru velmi spornou nahrávku znovu, ale tentokrát celou. První čtyři věty se mi zase nelíbí, ale pátá je zahrána skvěle. Myslím, že je to proto, že je to šíleně virtuózní, těžká věta. Je to tak rychlé, že se člověk ani na nic nezmůže. Najednou slyší Hindemitha, a ne Goulda.

7. 5. Vídeň, v autě, rozhlas
Chopin, Nokturna H dur a E dur, Maurizio Pollini
Tenhle Chopin je svalnatý. Za prvé je všechno „silně“, za druhé v tom není poezie, ani kousek něžnosti (i když je všechno bezvadné a přesné) a ani sebemenší náznak improvizace. Heroismus, to ano, víc než dost, ale to byl „polský trend“ v době, v níž si Pollini odnesl cenu z varšavské soutěže. Tehdy musel být Chopin bezpodmínečně vlastenec a revolucionář. Špatné.

13. – 14. 6. v noci v autě cestou z Vídně do Kodaně
Telemann: Tafelmusik (Trio Es dur pro dvoje housle a basso continuo), němečtí interpreti
No ano, člověk si může nacpat břicho, pozorovat okny vozu noc a konverzovat s partnerem, který není moc zajímavý. Přesto je tahle hudba plná (a nemyslím to zle) ušlechtilé dokonalosti.

18. 8. Čeboksary [hlavní město Čuvašska]
Liszt: Sonáta h moll, S. R.
Konečně vyšla dlouho očekávaná deska a naše skupina se sešla v mém (strašně zaneřáděném) pokoji, aby si ji poslechla. Na stole zbytky jídla, lahve s kefírem, drobky černého chleba a podobně. Cesta do země Sovětů…

8. 11. Čita [město na jihu Sibiře], na hlavním náměstí v radiu (s echem)
Chopin: Polonéza As dur (kdože to hraje?)
Revoluční nadšení. Toulám se velkými veřejnými prostranstvími Čity. Ze všech stran zní Chopinova Polonéza As dur jako koláž ozvěn. Nevím, kdo ji hraje, ale hraje ji velmi hrubě a vojensky. Velmi neuspokojivé!

4. 12. Kustanaj [město v Kazachstánu], v Paláci pionýrů po mém koncertě, nahrávka
Liszt: Funérailles, Fantazie na maďarské lidové písně, dirigent János Ferencsik; Sonáta h moll, S. R.
Po odchodu publika, když se vyprázdnil sál, jsem ještě s Voloďou Čajkovským zůstal a poslechli jsme si nahrávku Liszta na plné pecky z reproduktorů v Paláci pionýrů. Udělil mi svůj naprostý souhlas (bez přehnané chvály), což jsem ostatně očekával. Nebylo by špatné, kdyby Voloďa zhubnul.

15. 12. Moskva. Prosincový večer v Puškinově muzeu
Čajkovskij: Velká sonáta G dur op. 37, Dětské album op. 39, Michail Pletněv
Tenhle mladý muž je velmi talentovaný. Ačkoli jeho interpretace neměla s „mojí“ sonátou nic společného, přesto se mi líbila (až na 3. a 4. větu); a Dětské album se mi líbilo celé. Proč vypadá Pletněv tak nešťastný? Dělá dojem, že je pro něj hra na klavír utrpením.

26. 12. Prokofjevova hudební škola
Čajkovskij: Serenáda pro smyčce, Orchestr Goskino [Státní komise pro kinematografii], dirigent Jurij Nikolajevskij
Mrzutosti Jurije Nikolajevského s publikem a hudebníky nabývají epických rozměrů. Je to něco jako psychóza. Mohou za to vnější okolnosti i jeho pracovní zběsilost. Pobuřuje mě to. Vážím si ho a rád s ním pracuju, ale hráči orchestru, kteří jsou jako vždycky líní, toho výtečného muzikanta bojkotují.

Leden 1987, Vídeň
Brahms, Sonáta č. 3 f moll, Annie Fischer
Annie Fischer je velká umělkyně s dlouhým dechem a skutečnou hloubkou. Brahmsova Sonáta f moll je jedním z jejích vrcholů. Na pár falešných not se můžeme (s prominutím) vykašlat.

Únor, Mantova u Girardiniových, gramofonová deska
Šostakovič: 8. symfonie, dirigent Bernard Haitink
Šostakovičova 8. symfonie se mi v Haitinkově interpretaci vůbec nelíbila, byla celá ztuhlá, s krásným tónem, který se k ní ale nehodil. Jediný dirigent, který mohl tuhle symfonii dirigovat, byl Jevgenij Alexandrovič Mravinskij.

Duben, Bad Wiessee v Bavorsku, nahrávky koncertů z Amsterodamu, Heide a Prahy
Beethoven: 33 variací na Diabelliho valčík, S. R.
Zkoušel jsem, kde byly „Diabellky“ nejlepší. Je těžké rozhodnout při té neuvěřitelné rozhlehlosti a délce díla. Ale vydavatel čeká netrpělivě na mé rozhodnutí, aby mohl desku vydat. Nesnadná situace.

Wels-Schusterberg, na cestě do Vídně v autě, magnetofonový pásek z Amsterodamu
Beethoven: 33 variací na Diabelliho valčík, S. R.
Auto řídí inženýr Otmar Drugowitsch; je mi velmi sympatický. Chtěl slyšet nahrávku z Amsterodamu a já s tím souhlasil. Tahle nahrávka je opravdu nejlepší. Tu dovolím vydat.

Duben, Vídeň, hotel Ambassador
Beethoven: 33 variací na Diabelliho valčík, S. R. (nahrávka z Amsterodamu); Liszt: Pensées des Morts, Andante lagrimoso, Ave Maria; Franck: Preludium, chorál a fuga, S. R. (nahrávka z tyrolského Pollingu)
Ještě jednou „Diabellky“, už po kolikáté. A pořád stejné a rozčilující pochyby. Liszta jsem si poslechl s potěšením. To by se vydat mohlo. Ale momentálně o to nikdo nestojí, protože to na jednu desku není dost dlouhé (pořád tyhle technické problémy). A Franck – nevzpomínám si, jak jsem to hrál… Je to zvláštní dílo, směs nedůtklivé přísnosti a krásy.

11. 5. Moskva, stará nahrávka z koncertu ve Velkém sále konzervatoře
Liszt: Mefistův valčík, Rej skřítků, S. R.
Nahrávka Mefistova valčíku je někdy z roku 1949. Určitě ne úplně špatná, ale s několika pochybnými tóny. Jako vždycky!
Rej skřítků je docela dobrý. Určitě jsem to hrál jako přídavek. Je to ve správném tempu. Jen si neumím představit ty skřítky. Spíš jsou to elfové, jak si vesele hrají.

21. 5. nahrávka
Rachmaninov: 1. klavírní koncert, S. R., dirigent Stanisław Wisłocki
Teď mám pocit, že je to opravdu dobrá nahrávka. Wisłockého „krotký“ doprovod nepřekáží vnímání celku. I když se moje pojetí tohoto koncertu může zdát neobvyklé, nepovažuji ho přesto za neodůvodněné. Koneckonců jsem jen napodobil skladatelův styl.

3. 5. Velký sál konzervatoře
Debussy: Pelléas a Mélisanda, mladí francouzští pěvci, dirigent: Manuel Rosenthal
Ach, ten ubohý Rosenthal! Podařilo se mu zkrátit Pelléa (bez škrtů) o dvacet minut, tak to hnal. Uškrtit je málo. Tenhle zločinec řádící v umění si dovolil vložit ruku na mistrovské dílo. Francouzští zpěváci mají úroveň dobrých žáků (jen taktak), ale on, který publikum sprostě podvedl, bude tak jako tak považován za nejlepšího interpreta téhle opery!

18. 7. gramofonová deska
Beethoven: Sonáta D dur op. 28 (Pastorální), Sonáta Es dur op. 81a (Les Adieux), Ivan Moravec
Už je to dávno, co mi Ivan Moravec tuhle desku daroval. Konečně jsem našel čas a dostal chuť si ji poslechnout. Nechtěl bych na jeho interpretaci hledat mouchy, ve skutečnosti ani žádné nemá. Tyhle sonáty nemám v repertoáru, a tak si dovolím si je poslechnout pro své potěšení (zárukou potěšení je pochopitelně skladatel). Moravec je profesionální pianista, plně zaslouží úctu. Rozumí tomu, co hraje.

Televizní přenos z Glinkova sálu v Leningradě
Szymanowski: Zamilovaný muezzin (písňový cyklus), Galina Pisarenko a S. R.
Galja roztomile vypráví o naší práci na „Muezzinovi“. Samozřejmě zase skládá dithyramby na mě… Vypadá moc hezky v červených šatech a atmosféra Glinkova sálu se k tomu hodí. Ale nahrávka vlastně nezprostředkovává ten pravý dojem z těchto písní. Částečně za to může Galja, ale ještě víc můj doprovod.

29. 7. nahrávka
Bruckner: 5. symfonie B dur, dirigent Franz Konwitschny
Poslouchal jsem, ale s obtížemi. Pro můj narušený sluch se mi pletly modulace, tóniny a harmonie… Také je to samozřejmě přístrojem, který tóninu nereprodukuje přesně. Symfonie je to samozřejmě významná, ale v jiných jsem víc doma.

30. 7. nahrávka
Beethoven: Symfonie č. 4 B dur op. 60, dirigent Wilhelm Furtwängler
Jednoznačně nejlepší podání téhle symfonie! Chce snad někdo odporovat?

19. 8. nahrávka
Debussy: L’isle joyeuse, Masques, Estampes; Jean-Philipp Collard
Jean-Philipp Collard mě zvlášť neinspiruje, ale chci slyšet Masky, které jsem ještě nikdy neslyšel. (Collard mimochodem nahrál moc krásně Schumannovu třetí sonátu).

24. 8. Svenigorod u Moskvy
Beethoven: Tria Es dur op. 1 č. 1 a c moll op. 1 č. 3, Sonáta pro housle a klavír F dur č. 5 (Jarní), Trio D dur op. 70 č. 1; Oleg Kagan, Natalia Gutmanová, Vasilij Lobanov
Musím uznat, že Tria Es dur a c moll hráli nádherně. Kdyby se to nahrávalo, mohlo se to hned vydat. Ale Jarní sonáta byla pravý opak, prostě skandál! Zase jednou ne dost svědomitě nacvičená, slabá příprava z nedostatku času. V takovém případě by bylo lepší ji nehrát! Olegu, Olegu! Trio D dur mělo úroveň a bylo výborné, možná ne dost uvolněné. Aspoň já, který jsem tu skladbu slyšel prvně, jsem uvolněný nebyl a poslouchal jsem to trochu s vypětím.

30. 8. Nikolina Gora, kazeta z koncertu v Mantově
Brahms: Sonáta C dur č. 1 op. 1, S. R.
Takhle to nejde, spousta falešných tónů. V nepříliš inspirativní přítomnosti Mr. Mitchuma a jeho dýmky mě můj italský agent Emi Moresco umluvil, že prý je všechno v nejlepším pořádku a že to musí co nejrychleji vyjít na desce; a navíc bylo čtyřicetistupňové vedro. Co se dá za takových okolností jiného čekat?

31. 8. kazeta z koncertu v Mantově
Brahms: Sonáta fis moll č. 2 op. 2, Variace na Paganiniho téma a moll op. 35, S. R.
Tohle je přímo katastrofa! Navíc jsem musel během koncertu ve finále prvního sešitu Variací hru přerušit, ne proto, že bych si popletl prsty, ale protože bylo v sále pekelné vedro.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv