Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Válečná léta

Roku 1940 jsem slyšel v soukromém kroužku hudebníků hrát Prokofjeva jeho 6. sonátu, kterou právě dokončil. Ta skladba mě fascinovala a rozhodl jsem se, že se ji naučím. Zanedlouho mi Neuhaus oznámil, že musí v Moskvě uspořádat recital s díly sovětských skladatelů. Pod záminkou, že málo cvičil (ve skutečnosti však proto, že mne při své velkorysosti chtěl představit publiku) mi navrhl, aby s ním spoluúčinkoval. On bude hrát v první půlce Mjaskovského, Krejna a Alexandrova, a já budu mít druhou půli programu. Tak jsem poprvé hrál Prokofjevovu 6. sonátu a seznámil se s ním osobně. Skladbu jsem začal studovat už v létě v Oděse, pořádně však až deset dní před koncertem, protože dokážu cvičit jen v časové tísni. Sonáta je to velmi efektní a měla přirozeně u publika velký úspěch. Prokofjev mi po koncertě gratuloval a navrhl mi, abych hrál jeho 5. koncert, pod jeho taktovkou. Asi dva roky předtím jsem ostatně hrál při studentském koncertu jeho 2. sonátu, skladbu, kterou stejně jako 4. sonátu a 2. koncert věnoval svému velkému příteli, klavíristovi Maximilianu Schmidthofovi. Před první světovou válkou, když byl Prokofjev ještě velmi mladý, ale už známý a kvůli novátorskému charakteru své hodby terčem všemožných útoků, měl hrát 2. koncert v Pavlovsku. Kritika ho dokonale ztrhala. Ale ve skutečnosti se koncert pro špatné počasí vůbec nekonal! Tak daleko dospějí nečisté praktiky kritiky opravdu zřídka. O něco později se stalo něco podobného. Pravda jednoho dne přinesla titulky: „Nina Dorliacová, Anatol Vedernikov a Svjatoslav Richter měli včera večer obrovský úspěch.“ Jednalo se koncert na počest Rachmaninovovy památky, ale já byl nemocný a odřekl jsem.

Prokofjev má několik děl, jejichž charakter je radostný a pozitivní, ale tato tři, 2. a 4. sonáta a 2. koncert mají tragickou atmosféru. Věnování 4. sonáty a 2. koncertu bylo vlastně posmrtné. Prokofjev a Schmidthof si hodně dopisovali. Jednoho dne ale dostal Prokofjev dopis, který zněl: „Serjožo, ještě jednu novinku. Vstřelil jsem si kulku do hlavy. Maximilian.“ Jeho mrtvolu našli až za dva měsíce, v lese.Sergej Prokofjev byl velmi zajímavá osobnost, ale… nebezpečná. Byl schopný člověka zničit. Když jednou hrál jeden žák 3. koncert a jeho učitel ho doprovázel na druhém klavíru, skladatel se náhle zvedl, chytil profesora za límec a křičel: „Ty osle! Vždyť neumíš hrát! Vypadni!“ A tohle udělal profesorovi!

Prokofjev byl skoro brutální, úplně jiný než Šostakovič, který pořád mumlal: „Ach, promiňte, ach, ach…“ Prokofjev byl nezdolný, kypěl zdravím, měl vlastnosti, které se mi docela líbily. Nějaké ty principy nebral příliš vážně. Vždyť měl roku 1948 tu odvahu, že na jednom zasedání ústředního výboru, který odsuzoval novou hudbu a na němž jej Ždanov prudce napadl jako formalistu, mu do očí řekl: „Jakým právem se mnou takhle mluvíte?“

Principy jej nedusily. Když bylo třeba, dokázal napsat na povel cokoli, jako například tu Zdravici, ódu na Stalina, kterou mu nařídili zkomponovat k jeho x-tým narozeninám. Byla to skladba, kterou by dneska nikdo neuvedl: „Zdráv buď Stalin, otec nás všech…“. Jedině, že by se změnil text. To dílo j vlastně geniální. Skutečný pomník, ale pomník Prokofjevův. Podařilo se mu to drzostí, ušlechtilou nemorálností: „Stalin? Jaký Stalin? Aha, no proč ne? Já dokážu všechno, i tohle.“ Pro něj to znamenalo, že napíše hudbu, a to uměl…

Svůj první oficiální recital jsem měl mít v říjnu 1941 v malém sále konzervatoře. Jako i později a vůbec po celý život jsem v zápalu příprav vůbec nedbal na to, co se děje kolem mě. Recital byl přirozeně zrušen, protože Němci stáli před branami Moskvy. Přesto jsem v prosinci hrál poprvé Čajkovského koncert, a potom ten zmíněný Prokofjevův koncert pod jeho taktovkou. To pochopitelně upevnilo mou pozici. Odložený recital z podzimu se konal v červenci 1942. Navrhl jsem na program Beethovenovu Patetickou, Schubertovu fantazii Poutník a do druhé půlky Chopina. Ale to mi nedovolili. Žádali po mně, abych hrál Prokofjeva. Podrobil jsem se a zařadil do druhé půlky jeho 2. sonátu a šest Preludií Rachmaninova, skladatele, kterým Prokofjev opovrhoval, jistě proto, že jím byl ovlivněn. (Stačí se podívat na Rachmaninovovy ostře traktované Etudy-Obrazy, aby člověk poznal, že Prokofjevův klavírní styl z něj v mnohém vychází. Právě tyhle skladby nejvíc nenáviděl. Měl právo nemilovat Rachmaninova nebo Chopina, stejně jako jiný velký skladatel, Benjamin Britten, nesnesl Brahmse a Beethovena, což bylo ale přece jen trochu příliš.)

Byl to určitě špatný program, příšerná směska. Po Patetické a Poutníkovi se Prokofjevova 2. sonáta vůbec nehodila. Proto jsem za nějakou dobu uvedl další recital, tentokrát podle mé volby, s ruským programem: Čajkovského Velkou sonátu, Rachmaninova, Glazunovovu suitu Saša, Skrjabinova Preludia a Fantazii h mollMoje kariéra začala po pravdě řečeno s válkou. Zůstal jsem celou dobu v Moskvě, jiní hudebníci byli evakuováni. Často jsem musel hlídkovat při náletech. Občas jsem se vydal na výlet až sto kilometrů od města. Vždycky jsem rád chodil a často jsem ušel za den až padesát kilometrů. Nedokážu čekat, mám už takovou povahu. Když musím čekat na tramvaj nebo je plná, jdu raději pěšky. Před válkou jsem často podnikal túry po Kavkaze, to však teď pochopitelně nepřicházelo v úvahu. Proto jsem putoval po okolí Moskvy.

Vzpomínám si na osamělou procházku lesem, kdy jsem najednou z nějakého atavistického reflexu začal vrčet jako divoké zvíře, sám od sebe, zničeho nic: Chchchrrrrr! Húúúúúú! Jako tygr, lev nebo vlk. Zase to přešlo, ale uvědomoval jsem si, že jsem udělal něco zvláštního, jako bych se proměnil ve zvíře, které bloumá lesem. Není třeba té příhodě připisovat bůhvíjaký význam, kromě toho, že se stala a občas si na ni vzpomenu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na