Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (9)

  1. 1
  2. 2

O Prokofjevovi (II)

Nové pocity

Skladba, kterou jsem miloval a díky jí také Prokofjeva, to byl První houslový koncert. Později jsem se setkal s mnoha lidmi, jejichž láska k Prokofjevovi byla také založena na této skladbě. Považuji za nemožné, aby někdo, kdo má k hudbě vztah, jejímu kouzlu nepodlehl. Dojem, jaký vyvolává bych přirovnal k pocitu, když na jaře poprvé otevřu okno a dolehnou ke mně vibrující zvuky ulice. Do toho koncertu jsem se zamiloval ještě dřív, než jsem znal houslový part, když jsem poslouchal, jak Anatolij Vedernikov cvičil klavírní doprovod. Od té chvíle se mne vždycky, když jsem se seznámil s novou Prokofjevovou skladbou, zmocnilo neobyčejné nadšení, dokonce závist.Přemožen houslovým koncertem jsem se rozhodl, že musím bezpodmínečně něco od Prokofjeva hrát. Dokonce se mi zdálo, že hraju 2. sonátu, a tu jsem si také vybral k nastudování. Byla to ale úplně jiná sonáta než ta, jakou jsem si vysnil. Naučil jsem se ji v druhém ročníku konzervatoře roku 1938, ale bez zvláštního potěšení a zůstala velmi vzdálena tomu, aby se mohla stát mou oblíbenou skladbou.

Do té doby spadá mé další setkání se Sergejem Sergejevičem u něj doma. Anatolij Vedernikov a já jsme hráli na koncertě na dva klavíry Stravinského Oidipa rexe. Vedernikov hrál orchestrální part, já vokální. Bylo to seriózně připravené provedení s recitátorem. Těsně předtím se v sále asi konala nějaká schůze, které se zúčastnilo mnoho skladatelů. Někdo se Prokofjeva zeptal: „Zůstanete tady a poslechnete si to?“ „Kdepak, bez orchestru a bez sboru! Prchám!“

Ale přece jej někdo přemluvil, aby zůstal. Snažili jsme se hrát jak jsme mohli nejlépe, oduševněle a energicky. Když jsme skončili, přišel Prokofjev k Vedernikovovi u prvního klavíru. Vypadal spokojeně a prohlásil, že by býval nečekal, že to na dvou klavírech bude tak dobře znít.

Jedním z nejsilnějších dojmů bylo provedení jeho 3. symfonie roku 1939, které řídil. Nikdy v životě jsem při poslechu hudby nepocítil něco podobného. Symfonie na mne působila jako konec světa. Prokofjev v ní používá velmi intenzivní výrazové prostředky. Ve scherzu třetí věty hrají smyčce úsečný motiv, který stoupá vzhůru jako sloup dýmu. Čtvrtá věta začíná temným pochodem – ohromné masy se odpoutají a kamsi se řítí – „apokalypsa“; pak je na chvilku klid, než všechno s dvojnásobnou silou začne znovu, za doprovodu umíráčku. Seděl jsem v sále a nevěděl jsem, co se se mnou děje. Chtěl jsem se někam schovat. Podíval jsem se na svého souseda. Byl celý rudý a zpocený. Ještě o přestávce jsem měl husí kůži. Pak se objevil Neuhaus: „To je Sergeji Sergejeviči podobné! Od něj se dá vždycky čekat něco nového! Nejdřív Romeo, a teď dokonce napsal novou operu, a jakou! Byl jsem na zkoušce, je to úžasné!“

Tou operou byl Semjon Kotko. Její premiéra pro mě byla takový zážitek, že si mě Prokofjev získal jednou provždy. Se spolužáky z konzervatoře jsme ji viděli třikrát nebo čtyřikrát, i když inscenace sama a hudební provedení zůstaly dílu leccos dlužny. Také jsem tehdy viděl film Alexandr Něvský, z něhož jsem si v paměti uchoval především hudbu. Filmová hudba mě nikdy tak neoslovila jako tenkrát a dodnes jsem na to nezapomněl. Po Pátém klavírním koncertu změnil Prokofjev styl, zůstal moderní, ale každému srozumitelný. Myslím, že k tomuto stylu patří i Semjon Kotko. Je to také jeden z jeho nejrozsáhlejších a nejdokonalejších výtvorů a nepochybně jedna z nejlepších sovětských oper. Prokofjev pokračoval touto operou v cestě, jakou nastoupil Musorgskij. Osobitým způsobem už to udělali před ním jiní (Debussy, Janáček), ale já považuji za přímého Musorgského dědice v oblasti národního a lidového hudebního dramatu přece jen Prokofjeva. Jeho melodická kresba velmi zřetelně vychází z intonace lidské řeči. Při poslechu této opery se zcela ztotožníme s jejím obsahem, s jejími postavami i s historickým obdobím, ve kterém se odehrává.

Je to tak dokonalé a srozumitelné dílo, že jeho pochopení závisí pouze na tom, aby byl posluchač připraven poslouchat. A takoví posluchači jsou vždycky, jsem o tom přesvědčen. Postačí jim poskytnout možnost si tuto perlu operní literatury vyslechnout. Toho večera, kdy jsem poprvé slyšel Semjona Kotka, jsem věděl, že je Prokofjev velký skladatel.

6. sonáta

O rekonstrukci původního znění Musorgského Borise Godunova se zasloužil hudební historik Pavel Alexandrovič Lamm. Lammovi bydleli v typickém tmavém bytě staré moskevské zástavby, vybaveném hlavně notami. Scházela se tam společnost hudebníků a vážných zájemců z řad diletantů. Její jádro tvořili moskevští skladatelé a známí hudebníci starší generace. Pravidelně chodil Mjaskovskij; byl to zamlklý a velmi citlivý člověk. Byl-li vyzván, aby řekl svůj názor, odpovídal kompetentně, ale velmi opatrně a jako by nebylo důležité, co si právě on o věci myslí. Mezi hosty bývali také klavíristé a dirigenti. Shromáždění se konala pravidelně a tak trochu byla pokračováním tradice hudebních kroužků z Balakirevových časů. Bylo to docela prosté. Většinou se hrálo na dva klavíry a osm rukou, servíroval se čaj a sušenky. Klavírní přepracování obstarával Pavel Alexandrovič Lamm osobně a na každou středu dokázal připravit něco nového.Jednoho krásného dne přišel i Neuhaus. Měl to být zvláštní den, protože byl ohlášen také Prokofjev. V místnosti bylo skoro tma… na zdi byla plesnivá skvrna… V mžiku jsem se octl u klavíru a spolu se Šebalinem, Něčajevem a Lammem jsem hrál Mjaskovského 13. symfonii, lépe řečeno luštili jsme ji z rukopisu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na