Příběh Leonory, která v mužském přestrojení a pod jménem Fidelio zachrání před smrtí v žaláři politického vězně Florestana, svého manžela, vypráví o hrdinství a o triumfu spravedlnosti. První podoba jediné opery Ludwiga van Beethovena při premiéře v Divadle Na Vídeňce v listopadu 1805 propadla a po dvou reprízách byla stažena. Druhá verze byla hrána v březnu 1806. Definitivní přepracování opery s novým libretem a už pod jménem Fidelio mělo premiéru ve vídeňském divadle U Korutanské brány až v květnu 1814. Beethoven postupně vytvořil k dílu čtyři předehry. Dnes hraná, i když s číslem jedna, vznikla jako druhá, pro uvedení druhé verze opery v Praze, ze kterého však sešlo.
Antonína Rejchu spojuje s Beethovenem nejen rok narození, ale také město Bonn. Zatímco pozdější vídeňský klasik se v Bonnu narodil, budoucí pařížský pedagog, pražský rodák Rejcha tam nějaký čas působil. Nakonec se však definitivně usadil v Paříži. V Rejchových koncertech pro sólové nástroje dominuje virtuozita a jsou ještě zakotveny v konvenčním stylu hudebního klasicismu. Do určité míry byl v tomto směru Haydnovým dědicem, ale v mnohém přece jen z klasických zásad vybočoval. A to platí i pro Koncert Es dur, napsaný ve Vídni někdy po roce 1802.
Symfonie č. 98 Josepha Haydna je součástí šestice symfonických děl zkomponovaných v Anglii. Premiéru měla v Hanover Square Rooms v Londýně 2. března 1792, jen pár měsíců po Mozartově smrti. Není vyloučeno, že autor v díle vzdal mladšímu kolegovi a příteli poctu: druhá věta, slavnostní a hymnická, využívá materiál z Mozartovy Korunovační mše a z jeho Symfonie Jupiter.
