Druhá z devíti dokončených Mahlerových symfonií je mimořádně rozměrnou vokálně-instrumentální skladbou. V závěru zhudebňuje ódu Friedricha Gottlieba Klopctocka „Vstát z mrtvých, ano vstát z mrtvých“, která dala symfonii neoficiální, ale běžně užívaný název. Dílo vznikalo několik let, od února 1888 do prosince 1894. Premiéru mělo o rok později za autorova řízení a roku 1909 ještě Mahler učinil v partituře některé korekce.
Se SOČRem, který letos oslaví sté narozeniny, se znovu představí sopranistka Kateřina Kněžíková, pro kterou se jedná o druhou spolupráci s rozhlasovými symfoniky v této sezoně: „Mahlerova Druhá symfonie je výjimečná svou naléhavostí a křehkostí. Pro sólistku je to hluboký ponor do emocí a zároveň silný zážitek sdílený s velkým orchestrem, sborem i diváky. Těším se na opětovnou spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a také na setkání se skvělým dirigentem Tomášem Hanusem“.
Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ sice není programní skladbou v pravém slova smyslu, přesto sleduje jasnou filozofickou a metafyzickou linii. Gustav Mahler zde překračuje možnosti čistě hudebního vyjádření i tradičních formálních postupů. První věta volně navazuje na jeho První symfonii: hrdina je zde doprovázen na poslední cestě v podobě smutečního pochodu monumentálního, brucknerovsky mohutného charakteru. Druhá, lehká věta v rytmu ländleru působí jako něžná a šťastná vzpomínka.
Třetí část, založená na písni Antonín Paduánský káže rybám ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, vyjadřuje chaos, skepsi a existenciální zoufalství. Následující věta Prasvětlo, rovněž inspirovaná stejným písňovým cyklem, přináší altové sólo s prostým, ale hlubokým poselstvím touhy po návratu člověka k Bohu.
Závěrečné finále má ohromující sílu: zaznívá představa posledního soudu, otevírají se hroby, mrtví kráčejí nekonečným průvodem a žesťové fanfáry ohlašují apokalypsu. Nakonec se však hudba utiší a vstoupí sbor s poselstvím naděje: „Vzkříšen bude, vzkříšen zas tvůj prach…“ V závěru se zjevuje světlo, klid a blaženost. Symfonie končí očistně – v extázi i spočinutí zároveň. Člověk umírá, aby mohl žít.
Symfonie působí úžasným dojmem, jako kdyby zněla z jiného světa: posluchač si v ní opravdu projde hudební cestu svým vlastním nitrem. Málokterá kompozice je schopna vyvolat tak mocné účinky.
