Název skladby Bohuslava Martinů, dokončené v září roku 1945, odkazuje na stejnojmenný stíhací letoun, za druhé světové války největší jednomístnou jednomotorovou stíhačku. Stroje sloužily jako bitevní letouny a stíhací bombardéry především té části armády USA, která letecky zajišťovala invazi do Francie v červnu 1944. Kompozice nicméně dostala tento název až po dokončení. Původním záměrem autora bylo svižné univerzální scherzo. Příznivě přijatou premiéru měla skladba Thunderbolt P-47 v prosinci 1945 ve Washingtonu v podání National Symphony Orchestra a jeho ředitele a dirigenta Hanse Kindlera,
Půlhodinový Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr Philipa Glasse vznikl na jaře 2010 na zakázku Nizozemského tanečního divadla Jiřího Kyliána jako původní hudba k baletu Swan Song. Sólové nástroje vnímá Glass jako analogii ke dvěma hlavním tanečníkům na jevišti. Před každou ze tří dramatických orchestrálních vět, hlasitých a výbušných, umístil intimní duet sólistů. Čtvrtým duetem pak dílo netypicky klidně uzavírá. V podstatě se tak hudebně vyhnul nejen obvyklému členění a gradování, ale i klasickým koncertantním principům s výrazně virtuózními prvky.
Apoteóza tance. Tak se někdy říká Beethovenově Sedmé symfonii. Začal na ní pracovat během lázeňského pobytu v Teplicích. Premiéru ve Vídni v prosinci 1813 pak sám dirigoval. Ačkoliv se tak stalo v době Beethovenovy největší společenské slávy, nebyla skladba přijata nadšeně. Podle pamětí Václava Jana Tomáška se po Vídni povídalo, že jde o dílo opilce – tak zmateně na posluchače působila. Dostavily se ovšem i pochvalné ohlasy. Sám autor s ní byl velmi spokojený. 7. symfonie je vitální, energická, nicméně daleko známější než rychlé věty je kontrastní druhá, majestátní smuteční pochod.
