Syn kontroverzního ministra, jehož krátký život by vydal na román

Dne 2. ledna 1945, v době, kdy československý armádní sbor generála Ludvíka Svobody postupoval při osvobozování Slovenska po krvavé bitvě v Dukelském průsmyku na západ, zemřel v sovětské vojenské nemocnici v polské Krościence třiatřicetiletý velitel vojenské hudby Vít Nejedlý. Infekce břišního tyfu spojená se zánětem ledvin a dalšími akutními zdravotními komplikacemi způsobila, že česká hudba přišla o jednu ze svých velkých nadějí.Nadaný syn profesora Zdeňka Nejedlého se narodil  22. června 1912 na Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Velké Prahy. Doslova od kolébky se u něj projevily mimořádné hudební vlohy, od čtyř let hrál na klavír a v deseti letech se začal učit klavírní hře u profesora Ladislava Svěceného. Řádně vystudoval pražské Akademické gymnázium ve Vodičkově ulici a po maturitě v roce 1931 se nejprve rozhodl pro studium na přírodovědecké fakultě. Po dvou letech přešel na filozofickou fakultu, kde studoval filozofii, hudební a literární vědu. Velký vliv na něj měly přednášky stoupenců moderních názorů na uměnovědu, profesorů Otokara Fischera a Jana Mukařovského.

Souběžně s tím studoval od roku 1929 kompozici a dirigování u šéfa Symfonického orchestru Československého rozhlasu Otakara Jeremiáše. Otakaru Jeremiášovi také věnoval svou Symfonii číslo 1, op. 1, kterou v roce 1936 uvedla Česká filharmonie.

Jako řada jeho generačních souputníků zastával v době hospodářské krize na počátku třicátých let a posléze v letech narůstajícího hitlerovského nebezpečí levicové názory. Angažoval se v různých levicových uměleckých uskupeních, jakými byl umělecko-dělnický soubor El Car pod vedením Karla Jiráčka anebo Proletscéna vedená Emanuelem Famirou.

Větší význam pro něj měl ale jeho odborný růst jak v oblasti tvůrčí, tak v oblasti teoretické. Rok studoval na mistrovské škole konzervatoře u profesora Václava Talicha, na filozofické fakultě úspěšně obhájil doktorskou disertační práci na téma Počátky moderní české harmoniky. Psal kritiky a především komponoval. V řadě jeho skladeb se odrážela napjatá politická situace. Bylo tomu tak v jeho Symfonii bídy a smrti věnované památce Duchcova 4. února 1931. Toho dne v době vrcholící hospodářské krize četníci střelbou zastavili u železničního viaduktu v Duchcově průvod demonstrujících. Obětí střelby byli čtyři mrtví a čtyři zranění. Jeho třetí Symfonie, op. 14, zvaná Španělská, vznikla jako ohlas španělské občanské války. Z dalších skladeb Víta Nejedlého jmenujme alespoň Symfonietu, op. 14, a Sonátu pro klavír z roku 1935. Vytvořil také řadu úprav českých a slovenských lidových písní.O jeho tvorbě z těchto let napsal profesor Václav Holzknecht: „Vít Nejedlý je první z českých skladatelů umělecky reagujících na předehru šílenství světového, které již v zárodku bylo obsaženo a zhuštěno v oné generální zkoušce na Iberském poloostrově.“

V roce 1936 byl angažován jako korepetitor opery a baletu Městského divadla v Olomouci. V olomouckém divadle tehdy působily v čele souborů dvě velmi progresivní umělecké osobnosti. V opeře to byl dirigent Adolf Heller, v činohře režisér Oldřich Stibor. Působení v olomouckém divadle mělo pro Víta Nejedlého obrovský význam. Pustil se do komponování opery Tkalci na námět naturalistického dramatu německého autora Gerharta Hauptmanna a pracoval také na opeře Nelson.

Kromě svých povinností v opeře spolupracoval úzce s činohrou. Zkomponoval scénickou hudbu pro několik inscenací, pozornost vzbudil jeho hudební doprovod k dramatizaci Puškinovy povídky Piková dáma. V Olomouci také poznal svoji budoucí ženu, operní a operetní sólistku Štefu Petrovou.Po okupaci republiky 15. března a následné emigraci profesora Nejedlého se Vítovi Nejedlému a jeho matce, paní Marii Nejedlé, v červnu téhož roku podařilo dostat přes Polsko do Sovětského svazu, kam ho následovala v říjnu 1940 i jeho snoubenka Štefa Petrová. Začátky v Moskvě nebyly v době, kdy Sovětský svaz uzavřel smlouvu s hitlerovským Německem, nikterak ideální, i když se mu podařilo získat práci v rozhlase a stal se dokonce členem Svazu sovětských skladatelů.

Po přepadení Sovětského svazu německými armádami v červnu 1941 jej následný Molotovův rozhlasový projev inspiroval k vytvoření skladby Vítězství bude naše. Poté následoval nejprve svou ženu, která odjela se souborem Moskevské státní operety do sibiřského Novokuzněcka. Po návratu do Moskvy se stal redaktorem rozhlasu pro hudební vysílání.

Když se v Sovětském svazu utvořila československá vojenská jednotka, stal se jejím příslušníkem. V květnu 1943 v Novochopersku, kde z původní jednotky byla vytvořena československá brigáda, byl jedním z iniciátorů vzniku vojenské hudby. Stal se v hodnosti podporučíka jejím velitelem a v říjnu 1943 s ní odejel na frontu. Pod jeho vedením se původní vojenská kapela rozrostla do podoby velmi kvalitního hudebního souboru, který byl schopen uvádět i symfonické skladby.Dne 11. prosince 1943 dirigoval svůj poslední koncert ve východoslovenské obci Ladomirová. Poté byl ve velmi vážném stavu hospitalizován, nejprve v nemocnici ve městě Krosno, poté ve vojenské infekční nemocnici v Krościence, kde 26. ledna 1945 zemřel.

Z vojenského souboru se stal po válce Armádní umělecký soubor, který nesl jeho jméno a kterým v době jeho existence v letech 1945–1994 prošly tisíce mladých adeptů hudby. Byly mezi nimi desítky mnohých pozdějších velmi významných uměleckých osobností.

Jevištního uvedení se dočkala jeho opera Tkalci. Ve spolupráci s hudebním skladatelem Janem Hanušem, který provedl dokončení a celkovou revizi partitury, se díla chopil nadšený propagátor soudobé operní tvorby Bohumír Liška a uvedl operu v květnu 1961 v Plzni. Režisérem inscenace díla, v němž je propojen operní projev s činoherním, byl Bohumil Zoul, výtvarníkem vynikající scénograf, autor mnoha výborných jevištních výprav k operním inscenacím, Vladimír Heller. Tato trojice inscenátorů uvedla operu v únoru 1962 také v Národním divadle. V obou inscenacích v četných sólových rolích vystoupili čelní členové operního a činoherního souboru.Vítovi Nejedlému se dostalo posmrtného uznání především díky jeho politickým postojům v období první republiky a díky jeho působení v Československém armádním sboru v Sovětském svazu. Znalost odkazu Víta Nejedlého a jeho významu pro české hudební a divadelní dění dvacátého století by neměla zůstat omezená na tyto skutečnosti. Dodnes vlastně existují pouze dvě publikace mapující, každá svým způsobem, jeho život a tvorbu. Tou první je sborník textů redigovaný Josefem Plavcem Vzpomínky na Víta Nejedlého, který vyšel v roce 1948. Druhým je faktograficky velmi podrobná studie muzikologa Jaroslava Jiránka, jenž se studiu životních a uměleckých osudů Víta Nejedlého podrobně a soustavně věnoval, z roku 1959. Dílo je ale pochopitelně velmi poplatné názorům, které panovaly v době jeho vzniku.

Na skutečně objektivní zhodnocení významu a přínosu Víta Nejedlého pro českou hudbu si nejspíš budeme ještě muset nějakou chvíli počkat.

Foto archiv, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda