Szabolcs Zempléni – globalizace se projevuje i v hudbě, začínají se stírat národní specifika

Maďarský hornista Szabolcz Zempléni (1981) obdržel ve věku sedmnácti let první cenu a zvláštní ocenění soutěže Concertino Praha a v roce 2001 zvítězil také na Mezinárodní hornové soutěži v Brně. Jako sólista působí po celém světě, debutoval v prestižních koncertních síních jako je Auditorium v Římě, Carnegie Hall v New Yorku či Bartókův sál v Budapešti. V roce 2011 vydal své první CD s názvem Colours of the French Horn. Szabolcz Zempléni pedagogicky působí na Trinity Music College v Londýně a na Tokyo Music College v Japonsku. V roce 2010 přijal místo profesora lesního rohu na univerzitě v Trossingenu, po osmi letech přesídlil v září 2019 na Universitu do Hamburku.

I když oceňovaného maďarského hornistu a vyhledávaného pedagoga Szabolcze Zempléniho vidíte poprvé v životě, připadá vám, že ho znáte dlouhá léta. Sešli jsme se v posledním výukovém dni Letních hornových kurzů v Broumově (1. až 7.srpna), kde letos působil jako zahraniční lektor. Stačí chvilka a získá si vás svou srdečností a bezprostředností, hovoří energicky, s nadhledem, reaguje rychle a s nasazením připomínajícím herce na jevišti.

Má spoustu energie a umí s ní hospodařit, podněcuje, inspiruje. V Broumově pracoval s mladými lidmi z různých koutů světa stejně, jako vyučuje mladé hornisty v několika zemích. A v řadě zemí také stává na koncertních pódiích. Ovšem tím nezapomenutelným pódiem je pódium české. Právě v České republice totiž získal Szabolcz Zempléni svá první významná ocenění.

Ve svých sedmnácti letech jste získal první cenu a zvláštní ocenění soutěže Concertino Praga a o tři roky později v roce 2001 jste zvítězil na Mezinárodní hornové soutěži v Brně. Následovaly další ceny, ale má pro vás Česká republika stále zvláštní přitažlivost?
V České republice jsem opravdu jako doma. Po vítězství na Concertinu jsme měli celou tour po různých místech vaší republiky a hodně jsem ji tehdy procestoval, bylo to fantastické. Byl jsem ve velkých i menších městech, hráli jsme na řadě míst. Postupně a také v pozdějších letech jsem navštívil nejen Prahu a Brno, ale i další místa. Ovšem v Broumově jsem poprvé, a jsem rád, že jsem tak poznal další kout vaší země. Je tu krásně… A také jsem zde setkal s báječnými kolegy, navíc se Zuzkou Rzounkovou a Jindřichem Petrášem se znám již z dřívějších dob.

Máte u nás svůj i oblíbený koncertní sál?
Mám – Rudolfinum, to je fantastický sál! Máte i jiná známá a krásná místa, ale Rudolfinum je pro mě určitě nejkrásnější. Navíc právě tam jsem hrál poprvé po vítězství na Concertinu a vrátil jsem se do něj i v pozdějších letech. Také jsem vystupoval v Českém Krumlově – bylo to tam nádherné a hrozně rád na to místo vzpomínám.

Maďarská hornová škola je vyhlášená a vaši krajané patří mezi nejlepší hornisty. Máte snad pro lesní roh nějaké zvláštní geny?
Vidíte, a já si myslím, že vyhlášená je česká škola! Je pravda, že máme hodně dobrých hráčů. Ale věci se mění a v poslední době došlo k velké mezigenerační výměně. Starší generace hráčů dávaly větší důraz na metodiku a základní vzdělávání, ještě předchozí dvě generace našich hornistů dbaly na tyto věci, ale pak tito pedagogové odešli do důchodu a přístup se postupně změnil. Sám jsem odešel do Německa a když se vracím, tento posun vnímám. Dostali jsme se do situace, kdy se všechno hodně míchá, globalizace se dostává i do umění. Důvodem je to, že všichni chtějí dosáhnout ideálního a nejlepšího tónu, což je na jednu stranu dobře a vidím v tom samozřejmě pozitiva. Na druhou je to ale trochu smutné – tento trend směřuje k tomu, že mizí odlišnosti mezi jednotlivými školami – maďarskou, českou, rakouskou, francouzskou. Vibrato, významné pro kvalitu přednesu, začíná postupně mizet. A hra začíná být všude stejná. Na specifika orchestrů by ovšem měli dbát i dirigenti, ale ne vždy se to tak děje. Není možné řídit stejně orchestr například v Rusku a v Berlíně.

V čem jsou specifika jednotlivých hornových škol? Mohl byste být konkrétnější?
Rozdíl je mezi východní a západní metodikou. Rozdíl je v tom, že západní školy – například francouzská, německá mají tón štíhlejší, koncentrovanější, někdy s minimálním vibratem. Češi i Maďaři a také Rusové hrají objemnějším tónem a s větším vibratem, což oboje má své přednosti. Odlišnosti najdete i v jednotlivých částech Německa. Všechno to má své historické kořeny, z toho plyne i to, že děti na východě, například v Čechách a v Maďarsku se nejprve začínají učit hrát na hornu v F ladění a teprve později přecházejí na B ladění. Neberu v úvahu způsob výuky hry na lesní roh ve Vídni, kde se hraje především na F hornu.

Nemůže rozdíl ve výsledku, tedy v charakteru hry a schopnostech hráčů, spočívat i v samotném základu – tedy ve skladbách, s nimiž děti začínají v dětství?
Myslím si, že v zásadě na tom nezáleží. O tom jak a čím s dětmi začít, jaké skladby vybírat, probíhala velká diskuze. Dříve se hodně začínalo s lidovými písněmi, v poslední době se ovšem začalo hovořit o tom, že je třeba děti ke hraní motivovat, a tak se začaly objevovat filmové melodie, které dobře znají. Když jsem slyšel poprvé takhle hrát melodii z Harryho Pottera, nevěřil jsem vlastním uším. A včera mi tu jedna studentka zahrála melodii ze Star Wars! A já jsem si řekl – vlastně, proč ne! Chápu to, rozumím tomu a vidím v tom určitá pozitiva – děti se na hudbě, kterou znají, naučí určité základy a přinese jim to i zábavu.

A myslíte si, že je to dobře?
Je to těžká otázka. A vlastně nevím, jak bych na ni odpověděl…. Zábava musí být, zvlášť dnes, součástí výuky. Tak jako v každém oboru. Ať je to matematika, jazyk nebo filozofie. Všude je ale nutné naučit se základy, které zábavou nebudou. Když chci být dobrý a umět to, co mě baví pořádně, musím poctivě cvičit, jinak to nejde. My, myslím my pedagogové, máme samozřejmě výhodu – horna je naše práce a zároveň hobby. Ale od práce je také třeba si odpočinout, a i já si potřebuji odpočinout.