Szabolcs Zempléni – globalizace se projevuje i v hudbě, začínají se stírat národní specifika

I když oceňovaného maďarského hornistu a vyhledávaného pedagoga Szabolcze Zempléniho vidíte poprvé v životě, připadá vám, že ho znáte dlouhá léta. Sešli jsme se v posledním výukovém dni Letních hornových kurzů v Broumově (1. až 7.srpna), kde letos působil jako zahraniční lektor. Stačí chvilka a získá si vás svou srdečností a bezprostředností, hovoří energicky, s nadhledem, reaguje rychle a s nasazením připomínajícím herce na jevišti.

Má spoustu energie a umí s ní hospodařit, podněcuje, inspiruje. V Broumově pracoval s mladými lidmi z různých koutů světa stejně, jako vyučuje mladé hornisty v několika zemích. A v řadě zemí také stává na koncertních pódiích. Ovšem tím nezapomenutelným pódiem je pódium české. Právě v České republice totiž získal Szabolcz Zempléni svá první významná ocenění.

Ve svých sedmnácti letech jste získal první cenu a zvláštní ocenění soutěže Concertino Praga a o tři roky později v roce 2001 jste zvítězil na Mezinárodní hornové soutěži v Brně. Následovaly další ceny, ale má pro vás Česká republika stále zvláštní přitažlivost?
V České republice jsem opravdu jako doma. Po vítězství na Concertinu jsme měli celou tour po různých místech vaší republiky a hodně jsem ji tehdy procestoval, bylo to fantastické. Byl jsem ve velkých i menších městech, hráli jsme na řadě míst. Postupně a také v pozdějších letech jsem navštívil nejen Prahu a Brno, ale i další místa. Ovšem v Broumově jsem poprvé, a jsem rád, že jsem tak poznal další kout vaší země. Je tu krásně… A také jsem zde setkal s báječnými kolegy, navíc se Zuzkou Rzounkovou a Jindřichem Petrášem se znám již z dřívějších dob.

Máte u nás svůj i oblíbený koncertní sál?
Mám – Rudolfinum, to je fantastický sál! Máte i jiná známá a krásná místa, ale Rudolfinum je pro mě určitě nejkrásnější. Navíc právě tam jsem hrál poprvé po vítězství na Concertinu a vrátil jsem se do něj i v pozdějších letech. Také jsem vystupoval v Českém Krumlově – bylo to tam nádherné a hrozně rád na to místo vzpomínám.

Maďarská hornová škola je vyhlášená a vaši krajané patří mezi nejlepší hornisty. Máte snad pro lesní roh nějaké zvláštní geny?
Vidíte, a já si myslím, že vyhlášená je česká škola! Je pravda, že máme hodně dobrých hráčů. Ale věci se mění a v poslední době došlo k velké mezigenerační výměně. Starší generace hráčů dávaly větší důraz na metodiku a základní vzdělávání, ještě předchozí dvě generace našich hornistů dbaly na tyto věci, ale pak tito pedagogové odešli do důchodu a přístup se postupně změnil. Sám jsem odešel do Německa a když se vracím, tento posun vnímám. Dostali jsme se do situace, kdy se všechno hodně míchá, globalizace se dostává i do umění. Důvodem je to, že všichni chtějí dosáhnout ideálního a nejlepšího tónu, což je na jednu stranu dobře a vidím v tom samozřejmě pozitiva. Na druhou je to ale trochu smutné – tento trend směřuje k tomu, že mizí odlišnosti mezi jednotlivými školami – maďarskou, českou, rakouskou, francouzskou. Vibrato, významné pro kvalitu přednesu, začíná postupně mizet. A hra začíná být všude stejná. Na specifika orchestrů by ovšem měli dbát i dirigenti, ale ne vždy se to tak děje. Není možné řídit stejně orchestr například v Rusku a v Berlíně.

V čem jsou specifika jednotlivých hornových škol? Mohl byste být konkrétnější?
Rozdíl je mezi východní a západní metodikou. Rozdíl je v tom, že západní školy – například francouzská, německá mají tón štíhlejší, koncentrovanější, někdy s minimálním vibratem. Češi i Maďaři a také Rusové hrají objemnějším tónem a s větším vibratem, což oboje má své přednosti. Odlišnosti najdete i v jednotlivých částech Německa. Všechno to má své historické kořeny, z toho plyne i to, že děti na východě, například v Čechách a v Maďarsku se nejprve začínají učit hrát na hornu v F ladění a teprve později přecházejí na B ladění. Neberu v úvahu způsob výuky hry na lesní roh ve Vídni, kde se hraje především na F hornu.

Nemůže rozdíl ve výsledku, tedy v charakteru hry a schopnostech hráčů, spočívat i v samotném základu – tedy ve skladbách, s nimiž děti začínají v dětství?
Myslím si, že v zásadě na tom nezáleží. O tom jak a čím s dětmi začít, jaké skladby vybírat, probíhala velká diskuze. Dříve se hodně začínalo s lidovými písněmi, v poslední době se ovšem začalo hovořit o tom, že je třeba děti ke hraní motivovat, a tak se začaly objevovat filmové melodie, které dobře znají. Když jsem slyšel poprvé takhle hrát melodii z Harryho Pottera, nevěřil jsem vlastním uším. A včera mi tu jedna studentka zahrála melodii ze Star Wars! A já jsem si řekl – vlastně, proč ne! Chápu to, rozumím tomu a vidím v tom určitá pozitiva – děti se na hudbě, kterou znají, naučí určité základy a přinese jim to i zábavu.

A myslíte si, že je to dobře?
Je to těžká otázka. A vlastně nevím, jak bych na ni odpověděl…. Zábava musí být, zvlášť dnes, součástí výuky. Tak jako v každém oboru. Ať je to matematika, jazyk nebo filozofie. Všude je ale nutné naučit se základy, které zábavou nebudou. Když chci být dobrý a umět to, co mě baví pořádně, musím poctivě cvičit, jinak to nejde. My, myslím my pedagogové, máme samozřejmě výhodu – horna je naše práce a zároveň hobby. Ale od práce je také třeba si odpočinout, a i já si potřebuji odpočinout.

Na kurzech v Broumově se sešli účastníci z různých zemí, vy sám v různých zemích vyučujete a koncertujete. Můžete porovnat zájem o hru na lesní roh v Evropě a ve světě?
V zásadě to nelze jasně specifikovat, ale ať hovoříme o jakékoliv zemi, v každé je potřeba pěstovat zájem o hru a podněcovat ji. Nejde jen o to začít, ale vytrvat, pokračovat a dovednosti a schopnosti rozvíjet. Je to velmi důležité. A k tomu pomáhají právě takové kurzy, jako jsou ty broumovské. Navíc taková akce může inspirovat i řadu dalších lidí. Uslyší například halali, zalíbí se jim to a přivede k poslechu a postupně třeba i skutečnému zájmu o hraní na hornu. Tím spíš, když vidí, že spolu hrají kluci i dívky různých věkových kategorií. Takovou inspirací pak mohou být samozřejmě i jednotlivci díky svým výkonům a přístupu. Například čínský klavírista Lang Lang je velký příkladem pro ostatní, kvůli němu začalo v Číně hrát na klavír spoustu dětí. A podobným fenoménem je mezi hornisty Sarah Willis, členka Berlínské filharmonie a velká propagátorka klasické hudby. 

Co je pro malé a mladé hráče na lesní roh podle vašich zkušeností nejdůležitější?
Motivace. Na hornu může hrát každý, my jako učitelé můžeme naučit techniku a všechno. Ale nikoliv motivaci. Ta je nesmírně důležitá. Pro malé děti je důležité, aby byla hra skutečně zábavou, aby si chtěli zahrát samy od sebe. A když je budete pořád jen kritizovat, poučovat a hledat chyby, motivovat je to nebude. Opravovat je musíte citlivě, pozitivně. Potřebují povzbuzovat a chválit.

Coronavirová krize přinesla v loňském roce uzavřené školy, on-line výuku a zrušené koncerty. Jaký dopad měla právě na motivaci malých a mladých hráčů?
Obrovský! Znamenala a znamená po všech stránkách stále obrovský problém! Nejen pro děti, ale i pro dospělé. Umělcům zakázali hrát, vystupovat, pracovat. Byli jsme na tom stejně jako sportovci – ti také nemohli závodit, tedy dělat svoji práci. Navíc děti tak docela situaci nerozumějí jako dospělí, je pro ně obtížné si to všechno v sobě zpracovat, vyrovnat se se situací. Cvičit dál i za tak obtížných podmínek bez jasné perspektivy. To je těžké pro dospělého, natož pro dítě a mladého člověka, navíc v krizi izolovaného od kolektivu jeho kamarádů. A pak je tu další praktická stránka věci. Děti také potřebují zkušenost – hrát na koncertech, vystupovat na veřejnosti. Když nejsou koncerty, zkušenost nemohou získat a je těžké se posouvat dál.

Myslíte si, že mladí ztratili elán?
Nemyslím si, že by ho docela ztratili. Ale jsou spíše dezorientovaní, roztěkaní, nesoustředění. A tady jim rodiče a učitelé musejí poradit, pomoci jim, dát jim směr a cíl, aby se v tom dnešním světě neztratili. Aby si udrželi si svůj zájem, svou linii, své hodnoty a priority. Je a bude to ještě hodně těžké.

Název vašeho prvního CD z roku 2011 je Colours of the French Horn s díly Richarda Strausse, Roberta Schumanna, Gioacchina Rossiniho, Jeana Françaixe, Francise Poulenca a Volkera Davida Kirchnera. Jaké barvy tedy má lesní roh?
Je jich strašně moc! Robert Schumann řekl, že horna je duší orchestru. Tento nástroj má neuvěřitelnou škálu možností. Když hraji komorní hru s klavírem nebo smyčcovými nástroji, musím hrát jinak, než když hraji v dechovém souboru a v orchestru. Zvuk a jeho intenzita musí být jiná, taková, aby odpovídala ostatním nástrojům. To jsou barvy lesního rohu a hráč se musí je naučit ovládat. A to jsem chtěl tím cédéčkem říci. V této velké škále výrazových možností je fascinující jedinečnost a krása lesního rohu, kterou mám tak rád.  

Děkujeme za rozhovor!

Maďarský hornista Szabolcs Zempléni (1981) obdržel ve věku 17 let 1. cenu a zvláštní ocenění soutěže Concertino Praha a v roce 2001 zvítězil také na Mezinárodní hornové soutěži v Brně. Mezi další úspěchy patří vítězství na Mezinárodní soutěži v Békési, nebo 2. místo na Mezinárodní soutěži v Markneukirchen v roce 2000. (přečtěte si více…)