Stavovské divadlo

Stavovské divadlo je divadelní budova v Praze, založená roku 1783. Je tak jednou z nejstarších činných divadelních budov s nepřetržitým divadelním provozem ve střední Evropě. Budova je dnes jednou ze scén pražského Národního divadla. Roku 1787 zde byla uvedena premiéra Mozartovy opery Don Giovanni. Divadlo neslo v průběhu své historie řadu různých názvů: Stavovské divadlo, Nosticovo divadlo, Hraběcí Nosticovo národní divadlo, Královské Stavovské divadlo, Královské zemské divadlo, Königlich deutsches Landestheater, Ständetheater Prag, Divadlo Josefa Kajetána Tyla a Tylovo divadlo.

Historie

Založení a konec 18. století

Budova divadla vznikla díky hraběti Františku Antonínovi Nostic-Rienecka, který stavbu financoval. Základní kámen byl položen 7. června 1781 a stavba, kterou vedl dvorní stavitel Anton Haffenecker, byla dokončena začátkem roku 1783. Divadlo, zpočátku známé pod názvem Národní divadlo nebo též Hraběcí Nosticovo národní divadlo (Gräflich Nostitzsches Nationaltheater) bylo slavnostně otevřeno 21. dubna 1783 provedením tragédie Emilia Galotti dramatika Gottholda Ephraima Lessinga.

V roce 1798 divadlo prodal zakladatelův syn Friedrich českým stavům, neslo název Královské stavovské divadlo (Königliches Ständetheater). Zpočátku sloužilo vyšší německé vrstvě a nepravidelná česká představení byla pouze trpěna.

Poprvé se zde hrálo česky 20. ledna 1785, kdy byla uvedena veselohra Johanna Gottlieba Stephanieho ml. Odběhlec z lásky synovské v překladu Karla Bully.

V zahajovací sezoně zde byla inscenována Mozartova opera Únos ze Serailu a poté byla za vedení impresária Pasquala Bondiniho (1784–88) uvedena další skladatelova díla. Po úspěchu Figarovy svatby v prosinci 1786, kterou zde pak v lednu příštího roku Mozart sám uvedl, objednal Bondini operu přímo pro Prahu. Byl jí Don Giovanni, provedený ve světové premiéře 29. října 1787 za skladatelovy účasti. Za vedení Bondiniho nástupce, Domenica Guardasoniho (1788–1806), zde 6. září 1791 Mozart uvedl další světovou premiéru, operu La clemenza di Tito. Tři týdny po skladatelově smrti se zde uskutečnil koncert ve prospěch vdovy Constanze a jeho dvou synů, v říjnu následujícího roku pak proběhla pražská premiéra Kouzelné flétny.

Divadlo za J. C. Liebicha

Pražská italská opera pod Guardasonim prosperovala, ale činohra v této době trpěla absencí stálého souboru i neslučitelnými požadavky německého a českého publika. Za nového ředitele Johanna Carla Liebicha (1806–1816) s kapelníkem Wenzelem Müllerem (1806–1812) však ustoupila německému singspielu a činohře a úroveň operních představení poklesla.

V září 1804 byla zahájena odpolední česká představení, která se však v červnu 1806 přesunula do Divadla v Raymannovském domě. Pravidelně se pak česky hrálo od roku 1812 v neděli a o svátcích.

V letech 1813–16 byl kapelníkem Carl Maria von Weber, který německou operu pozvedl a snažil se provádět náročnější díla, mimo jiné např. pražskou premiéru Beethovenova Fidelia. V německých překladech uváděl jak francouzská díla, tak Mozartovy italské opery, provozoval i soudobé německé autory, ale též autory domácí.

Po Weberově odchodu do Drážďan a Liebichově smrti divadlo nepříliš úspěšně vedla jeho manželka Jana Liebichová (1817–21) a poté Franz Ignaz von Holbein (1821–24). Za jejich řízení poklesl též počet českých představení.

Triumvirát Kainz – Polawsky – Štěpánek

Roku 1824 Holbein rezignoval a divadlo získalo (1824–34) trojčlenné vedení: zpěvák Josef Wolfgang Kainz řídil operu, herec Ferdinand Polawsky německou činohru a herec Jan Nepomuk Štěpánek česká představení, jejichž počet se v této době značně zvýšil. Dne 28. prosince 1823 se ve Stavovském divadle hrála první opera v českém překladu Švýcarská rodina Josepha Weigla. Tou bylo zahájeno pravidelné uvádění českých oper, jejichž interpretační úroveň se postupně značně pozvedávala. Dne 2. února 1826 měla premiéru zpěvohra Dráteník Františka Škroupa, jíž začínají dějiny české opery.

Divadlo a Škroup

Dne 21. prosince 1834 byla se Škroupovou hudbou provedena fraška Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka Josefa Kajetána Tyla, který ve Stavovském divadle působil nejprve herecky a později též jako dramaturg a vedoucí českých her. Poprvé zde tedy zazněla píseň Kde domov můj, která se rychle rozšířila a stala se národní hymnou. V letech 1837–57 Škroup působil jako první kapelník a snažil se uvádět soudobá díla, mimo jiné též Verdiho a Wagnera.

Škroup pozvedl také orchestr, jehož úroveň byla v roce 1837 podle hostujícího Louise Spohra nízká. O necelých deset let později však výkon orchestru uspokojil i Hectora Berlioze. Česká hudba se zde uváděla až do otevření Prozatímního divadla v roce 1862 (poslední české představení se hrálo 16. listopadu), kdy se Stavovské divadlo stalo opět německým s názvem Královské zemské německé divadlo (Königlich deutsches Landestheater).

Divadlo ve 20. století

Německojazyčný stav trval až do 16. listopadu 1920, kdy divadlo za protiněmeckých demonstrací zabral český dav spolu s dalšími nečeskými institucemi, a ještě téhož večera se zde hrála Prodaná nevěsta.

Od 1. prosince 1920 bylo dáno do správy Národního divadla a znovu přejmenováno na Stavovské. V této době se zde provozovala zejména činohra, premiéru měla např. Bílá nemoc a Matka Karla Čapka, ale uváděly se též opery nejenom v nastudování Národního divadla, ale i pražské konzervatoře.

Za druhé světové války bylo opět německé, česky se znovu začalo hrát 17. června 1945 Jiráskovou Lucernou.

Roku 1948 bylo přejmenováno na Divadlo Josefa Kajetána Tyla a v letech 1949–90 neslo název Tylovo divadlo, po sametové revoluci se název Stavovské divadlo opět obnovil.

Současnost

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století prošlo divadlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celé divadlo kompletně zrekonstruováno. Během rekonstrukce došlo k zásadní změně barevnosti interiéru. Klasická bílo-zlato-červená kombinace barev byla změněna na bílo-zlato-modrou. Ještě před touto změnou barev stačil Miloš Forman v divadle natočit řadu scén svého slavného filmu Amadeus.

Podzemní podlaží je vytvořeno ve stylu osmdesátých let 20. století, nachází se zde šatna a občerstvení a technické zázemí divadla, které zasahuje až hluboko pod Ovocný trh. Do těchto provozních prostor je možno vstoupit z divadla samotného anebo přímo z Ovocného trhu výtahem.

Během rekonstrukce bylo vytvořeno i moderní otočné jeviště. Původní jeviště je z pohledu diváka sedícího v hledišti poměrně hluboké a nachází se na stejné úrovni jako Ovocný trh, ze kterého lze i přímo na jeviště vstoupit zadním vchodem.

Dvě nejdůležitější lóže jsou císařská a prezidentská. Císařská se nachází přímo naproti jevišti. Prezidentská lóže je napravo od jeviště, výhled z ní je ale velmi špatný, lóže je neustále rezervována pro prezidenta a jeho hosty, nelze sem zakoupit lístek.

Dnes je Stavovské divadlo druhou scénou Národního divadla. Vedle činoherního souboru zde působí také opera Národního divadla, která zde provozuje až na výjimky především mozartovský repertoár.

Zajímavosti

Druhé, ale menší Nosticovo divadlo v podobě zahradního pavilónu si hrabě Nostic dal vystavět na zahradě svého malostranského paláce.

Režisér Miloš Forman ve Stavovském divadle natáčel divadelní scény svého filmu Amadeus.

Mezi významné české divadelníky spojené se Stavovským divadlem patří mimo jiné osobnosti i jeho někdejší ředitel Jan Nepomuk Štěpánek.

V těsné blízkosti budovy se nachází Kolowratský palác (jižně), který je s divadlem spojen podzemní chodbou a v němž sídlí komorní scéna Národního divadla, Divadlo Kolowrat.

Protože W. A. Mozart uvedl v roce 1787 premiéru své opery Don Giovanni ve Stavovském divadle, představuje socha ducha u divadla operní postavu Komtura. Socha je v Praze od roku 2000, podobné sochy umělkyně Anna Chromy vytvořila pro Salcburskou katedrálu, pro Archeologické muzeum v Aténách a pro Knížecí palác v Monaku.

Galerie

Literatura

Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla (Praha 2013).

Odkazy

Stavovské divadlo na Opeře Plus.

Oficiální stránky ND – Stavovského divadla.

Stavovské divadlo v Českém hudebním slovníku.

 

(Autorkou textu je Eva Kolandová.)