Tak pravil Zarathustra na Moravském podzimu: Budiž výborné zvládnutí technicky náročných partů

V pátek 13. října 2023 se v Janáčkově divadle v Brně konal další koncert v rámci festivalu Moravský podzim. Představil se Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu (MDR) z Lipska, který společně se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a klavíristou Emanuelem Arciulim provedli nový klavírní koncert Williama Bolcoma. Program byl dále doplněn trochu pozapomenutými skladbami Schumanna a Mozarta a uzavřen notoricky známou, ale ne tak často uváděnou symfonickou básní Richarda Strausse.

V programu koncertu se odráží motto letošního ročníku festivalu, jímž je objevování méně známých a méně hraných skladeb či autorů. Za zmínku stojí, že koncert se konal u příležitosti půlstoletého výročí partnerství měst Brna a Lipska, které shodou okolností spojuje také osobnost šéfdirigenta dvou místních orchestrů – Dennise Russela Daviese. Po úvodním koncertě festivalu s Filharmonií Brno se tak měl možnost představit brněnskému publiku ve své další řídící roli.

Vzhledem k myšlenkové závažnosti zbytku programu dává smysl, že byl večer otevřen skladbou odlehčenějšího charakteru. Předehra, Scherzo a Finále E dur Roberta Schumanna je v podstatě takovou malou symfonií bez pomalé věty, při jejímž tvoření si autor chtěl asi odpočinout od komponování závažnějších orchestrálních kusů. Po několika okamžicích, kdy obecenstvo i nastoupený orchestr museli v napjatém tichu čekat na příchod dirigenta, se rozezněly první tóny, podle nichž bylo okamžitě zřejmé, že máme co dočinění s naprosto profesionálnímu hudebníky. Skupiny smyčců hrály jako jeden člověk, mezi jednotlivými složkami orchestru panovala obdivuhodná souhra a dynamická i výrazová rovnováha, i Davies se zdál trochu živelnější než obvykle. Soubor předával pozitivní atmosféru skladby naprosto přesvědčivě, až to malou část diváků strhlo k potlesku hned po úvodní Předehře.

Několik málo lidí tleskalo také po Scherzu, kterému by šlo vytknout snad jen to, že klíčový tečkovaný motiv věty zněl jako by vycházel z dvouosminové a nikoliv tříosminové pulsace, jak si to autor přál. Díky rytmické konzistenci orchestru však zněl motiv po celou dobu stejně, takže posluchači neobeznámení s detaily partitury si jistě ničeho nevšimli. Finále přišlo s bujarou náladou a svižným tempem a s velkou energií dospělo až do závěrečné tóniky. Publikum odměnilo hudebníky vřelým potleskem, ozvalo se dokonce i jedno „bravi!“.

Jeden z nejuznávanějších amerických skladatelů současnosti, William Bolcom není pro brněnské publikum neznámou osobností, neboť Filharmonie Brno ve své minulé sezóně uvedla s velkým úspěchem jeho Houslový koncert. Tentokrát spojil Davies síly s italským klavíristou Emanuelem Arciulim v provedení Bolcomovy novinky – Druhého klavírního koncertu, který měl světovou premiéru teprve vloni s věhlasným Igorem Levitem u klavíru.

Na rozdíl od postmoderní polystylovosti prvního jmenovaného koncertu, se ve svém novém opusu skladatel pohyboval takřka výhradně ve světě napínavých disonancí. Každá ze čtyř vět (Legenda – Žalozpěv – Noční můra – Introdukce a variace) pak byla vnitřně dále členěna do vzájemně kontrastujících pasáží oddělených často prudkými střihy, takže pro prvoposluchače (kterých byla v hledišti asi drtivá většina, jelikož šlo o českou premiéru) mohlo jít o nesnadně srozumitelnou skladbu. Svědčil o tom i nepříliš dlouhý a spíše vlažnější potlesk po jejím skončení.

Rozhodně by ale bylo liché vinit z toho samotné interprety. Arciuli se představil jako specialista na soudobou hudbu, svůj part přednesl přesvědčivě, s pochopením a vnitřním zaujetím (nejednu orchestrální pasáž si sám pro sebe dirigoval, asi proto, aby se snáze zorientoval v komplikovaném hudebním předivu partitury). Technicky náročná místa měl perfektně zvládnutá, jeho perlivým pasážím bylo skvěle rozumět (budiž Bolcomovi ke cti, že nikde nepracoval s prvoplánovým povrchním efektem, nicméně nějaká občasná lyrická kantiléna by možná neuškodila). Škoda jen, že klavírista používal výhradně perkusivní způsob hry, s pestřejší úhozovou škálou by mohl docílit ještě větších dynamických a výrazových kontrastů.

Orchestrální doprovod byl podle očekávání ze Schumanna výborný. S rytmicky náročnými plochami si hudebníci poradili bez zdánlivých problémů, pochvalu zaslouží zejména souhra dechové a bicí sekce. Davies měl evidentně partituru pečlivě nastudovanou (dodejme, že s Bolcomem jej pojí osobní přátelství), orchestr svými barvami a dynamikou tvořil dobrý balanc v dialogu se sólistou. Ačkoliv všichni interpreti si zaslouží respekt a obdiv za nastudování a provedení koncertu, své stálé místo na koncertních pódiích si tato skladba bude muset ještě vydobýt.

Po přestávce čekal na publikum jeden dlouhý hudební monolit složený ze dvou děl – prvním z nich byla poněkud upozaděná skladba Wolfganga Amadea Mozarta. Ten patřil k nejznámějším členům zednářské lóže, není tedy divu, že jí věnoval i několik svých opusů, včetně včera uvedené Smuteční hudby, K.477. Na Mozarta jde o nezvykle temnou kompozici, která tak stojí pomyslně vedle dramatických pasáží z Dona Giovanniho, Kyrie z Velké mše c moll nebo vedle jeho Rekviem.

A stejně jako autorova nedokončená zádušní mše, i Smuteční hudba má netradiční instrumentář, jehož složení bylo tentokrát pro účely koncertu bohužel trochu pozměněno. Smyčce se snažily o stylové non vibrato, což je jistě záslužné, těžko se tím ale dal zamaskovat jejich velký počet, který Mozart v představě téměř jistě neměl. Zamrzela také absence v tištěném programu avizovaných tří basetových rohů (jejich nahrazení klarinety a basklarinetem však dává smysl, uvážíme-li rozsah díla a fakt, že ve Straussovy by nepoužívané rohy jen překážely na celkem hustě osídleném jevišti). Možná by také neškodilo pracovat trochu kreativněji s dynamickou škálou, nicméně občasná statičnost nakonec z působivosti skladby příliš neubrala.

Závěrečný akord C dur bez pauzy či nádechu vplul rovnou do úvodní basové prodlevy symfonické básně Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse. Dramaturgicky originální nápad připojit pohřební hudbu přímo k rozsáhlé fresce popisující zrod, vývoj a oslavu lidstva sice fungoval, ale nejspíš jenom díky tomu, že začátek Straussovy básně je notoricky známý díky svému užití ve filmu 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka, takže všichni posluchači dozajista poznali, kde končí Mozart a začíná Zarathustra. Sám autor by možná neměl takovou radost z toho, že jeho monumentální poéma inspirovaná knihou Friedricha Nietzscheho nezačíná „ex nihilo“.

I zde orchestr předvedl, že si zaslouží uznání, a to nejen za výborné zvládnutí technicky náročných partů (z nichž nejvíce pozornosti na sebe strhávala exponovaná sóla prvního houslisty a prvního violoncellisty). Skladba i přes svůj rozsah působila dynamickým dojmem a měla přesvědčivý výraz. Na posluchače čekala celá řada silných momentů – mimo velkolepý úvod to byly zejména dynamické klimaxy, temné fugato kontrabasů a violoncell v části O vědě, napínavá generálpauza v části Uzdravující se (do které si po zkušenostech ze Schumanna a první věty Bolcoma nikdo nedovolil zatleskat), valčíková Taneční píseň s již zmíněnými extaticky provedenými smyčcovými sóly (které bohužel v několika místech zanikaly v akustice sálu), imitace ptačího zpěvu v sekci dřev nebo samotný pianissimový závěr skladby. Vygradované napětí se bohužel nepodařilo udržet až do finálních pizzicat spodních smyčců – na vině ovšem nebyli interpreti, ale dvě hlasitá zakašlání přicházející z hlediště.

Účinkující byli zahrnuti intenzivním potleskem, který se u velké části publika postupně přelil v ovace ve stoje. Nechybělo také několik hlasových projevů nadšení. I z ohlasu u posluchačů je zřejmé, které ze dvou Daviesových festivalových vystoupení bylo zdařilejší.

Tak pravil Zarathustra (v rámci 52. ročníku festivalu Moravský podzim)
13. října 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Robert Schumann: Předehra, Scherzo a Finále E dur, op. 52
William Bolcom: Klavírní koncert č. 2 (česká premiéra)
Wolfgang Amadeus Mozart: Zednářská smuteční hudba, K.477
Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra, op. 30

Účinkující:
Emanuele Arciuli – klavír
Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu (MDR) Lipsko
Dennis Russell Davies – dirigent