S inscenováním kasaštyků v opeře bývá potíž. Traviata, Carmen nebo Bohéma už pamatují kde co, počínaje zeffirelliovskou klasikou a třeba luxusním barem či obřím mrakodrapem konče. Jak publikum oslovit něčím jiným, osobitým, a přitom nejít proti podstatě toho kterého díla, když už tu prakticky všechno bylo? 
Před dvěma lety tuto otázku řešil při přípravě nového nastudování Pucciniho Tosky v drážďanské Semperově opeře i německý filmový režisér a také herec Johannes Schaaf (1933), poslední čtvrtstoletí se věnující především divadlu a také opeře (připomeňme jeho opakovanou spolupráci s Nicolasem Harnoncourtem či předními operními domy od Pařížské národní přes Vídeňskou státní až po Královskou operu v Londýně). A řekněme rovnou, že Schaaf měl i tentokrát šťastnou ruku. Nešel cestou žádných schválností, násilných aktualizací či okázalých samoúčelných efektů, naopak: vnější expresivní ilustrativnost potlačil a plně se soustředil na důsledné propracování psychologie trojice protagonistů tohoto politicko milostného thrilleru, na nejednom místě připomínajícího k tragickému vyústění neodvratně směřující antické drama, v němž naděje na záchranu je už prakticky od samého počátku rovna nule. 
Anticky strohá je už samotná scéna drážďanské Tosky (Christof Cremer), v prvním jednání tak trochu připomínající moderní minimalistickou, pouhé půlstoletí starou katedrálu v norském Tromsø; její prakticky holé stěny zůstávají na scéně jen s mírnými obměnami a jakoby stále se zužujícím sevření i v dalších dvou dějstvích, strohost je patrná i v kostýmování (Petra Reinhardt), stejně jako i v režijním aranžmá především sborových scén prvního jednání. 
Opona se přitom překvapivě otevírá ještě před prvními tóny opery, aby se Cavaradossi mohl letmým polibkem rozloučit se svojí z kostela kvapně prchající milenkou Attavanti. Koneckonců proč ne? Právě takový „prolog“ překvapivě dává známému příběhu další „lidský“ rozměr, titulní hrdince přihrává notnou dávku soucitu diváků navíc a nejen její žárlivosti pak nemalý punc hodnověrnosti. Působivý je ale i třeba začátek třetího jednání, kdy si pasáček (chlapecký hlas) svoji tesknou píseň notuje přímo na scéně, u popravčí zdi s kupou bot, bezpochyby zbylých po těch, co tu zemřeli. 
Promyšlenost nechybí ani samotnému finále, kdy na horizontu, za tmavou siluetou Tosky s roztažnýma rukama se chystající skoncovat se životem, nečekaně s posledními takty opery padá dolů široký vlnící se pruh bílého sukna. Jednoduché, efektní, působivé.
Obsazení shlédnuté reprízy drážďanské Tosky bylo vskutku skvostné. Americkou sopranistku Emily Magee jistě netřeba nejednomu z našich operních fanoušků představovat (neodpustím si připomenout – jakkoli zdaleka nejde o její nejparádnější roli – skvělou Donu Elvíru, se kterou Magee zazářila v galapremiéře remaku Kašlíkovy – Svobodovy inscenace Dona Giovanniho před pěti lety ve Stavovském divadle); její Tosku přitom neváhám označit za jednu z nejlepších, kterou lze v současné době slyšet, s úchvatně sytou barvou prakticky v celém svém rozsahu vyrovnaného hlasu, s nevšedně širokou výrazovou škálou, pochopitelně s bezchybnou technikou, přesvědčivou herecky. 
Nemalým překvapením aspoň pro mne byli oba mužští protagonisté. Německý tenorista Klaus-Florian Vogt se po svém přechodu od horny v hamburské Filharmonii ke zpívání poměrně rychle propracoval zejména svým Lohengrinem a Stolzingem na pozici uznávaného wagnerovského specialisty, nicméně jako veristického hrdinu jsem si jej s jeho poměrně světle zabarveným a mladistvě znějícím osobitým témbrem představit dost dobře nedokázal. Omyl. Vogtův Cavaradossi má vše, co mít potřebuje: lyrickou vřelost i potřebnou průraznost, výrazovou přesvědčivost i svítivě jisté výšky, nemalé osobní charisma. A do třetice zazářil svým obdivuhodně vygradovaným partem i polský barytonista Andrzej Dobber, jadrně hutným tónem vykreslený Scarpia, nejen spoléhající na svoji moc, ale i s obratnou úlisností za nitky lidských osudů tahající. 
Dirigent Julian Kovatchev (narozený v Bulharsku, avšak vyrůstající v Německu), jehož jméno se čím dál častěji objevuje na plakátech prestižních světových operních domů, měl v drážďanské Staatskapelle skvělého partnera a tak není divu, že jeho debut v Semperově opeře lze označit za více než úspěšný. Jen málokdy lze zvlášť při běžné repríze zastihnout divadelní orchestr v tak výtečné kondici, jakou se operní dům v Drážďanech může běžně chlubit; Kovatchev přitom zaujal především působivými kontrasty v tempech a také zdaleka ne vždy slýchanou plasticitou rafinovaně vystavěné partitury.
Tato Tosca je v saské metropoli k vidění i na přelomu starého a nového roku. I přes částečně obměněné obsazení je návštěva zde – podobně jako tomu je v případě Bavorské státní opery či divadla na Vídeňce – prakticky vždy sázkou na jistotu. Štěstím že i Drážďany má nejeden z našinců prakticky za humny.
Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Julian Kovatchev
Režie: Johannes Schaaf
Scéna: Christof Cremer
Kostýmy: Petra Reinhardt
Světla: Guido Petzold
Sbormistr: Christof Bauer
Sbormistr dětského sboru: Andreas Heinze
Sächischer Staatsopernchor Dresden
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden
Premiéra 31.ledna 2009 Semperoper Dresden
(psáno z reprízy 17.12.2011)
Floria Tosca – Emily Magee
Mario Cavaradossi – Klaus-Florian Vogt
Baron Scarpia – Andrzej Dobber
Cesare Angelotti – Tomislav Lucic
Der Mesner – Matthias Henneberg
Spoletta – Tom Martinsen
Sciarrone – Peter Lobert
Ein Schliesser – Allen Boxer
Foto M.Creutziger
