Nedá mi to nezačít hned „zkraje“: Jste ze třinácti dětí, jaký vklad to byl do života? Jak to v tak početné rodině bylo se vztahem k hudbě, muzicírování, zpívání?
Pocházím skutečně z velmi početné rodiny jako nejstarší ze třinácti dětí. Mí rodiče nebyli profesionální hudebníci, ale měli krásný vztah k hudbě. Otec zpívával v jihlavské operetě tenorová sóla, i když celý život pracoval jako bankovní úředník. Maminka ráda a pěkně zpívala a hrála na housle, a přestože ovládala dva světové jazyky, celý život se starala o početnou rodinu. Rodiče nás vedli k hudbě, všichni jsme chodili do hudební školy. Téměř každou neděli odpoledne jsme u nás doma ve velkém obývacím pokoji pořádali domácí hudební dýchánky, kde každý něco zahrál a potom jsme všichni zpívali lidové písně, dokonce i vícehlasně, a tak přirozenou a aktivní činností získávali vztah ke krásné hudbě.
Pokud vezmeme za své rčení, že vše zlé je k něčemu dobré, tak minulému režimu vlastně „vděčíte“ za mnohé: Nebýt kádrových překážek, dostal byste se na vysokou školu a stal by se z vás chemik… Přemýšlel jste někdy o tom, jak by to v takovém případě s vaší uměleckou dráhou vůbec bylo?
Takto bych asi otázku neformuloval, určitě nevděčím minulému režimu za mnohé. Je pravdou, že i když jsem se hudbě velmi intenzivně věnoval – od šesti let jsem hrál na klavír, od deseti let na varhany, začal jsem komponovat drobné skladbičky pro své sourozence i spolužáky, při studiu na gymnáziu jsem vedl různé, především chrámové sbory – tak jsem se po maturitě přihlásil ke studiu na vysoké škole, obor chemie. Přijímací zkoušky jsem udělal, ale kvůli kádrovému posudku „pochází z velmi náboženské rodiny“ jsem nebyl přijat. Mám-li odpovědět na vaši otázku, tak i kdybych se stal chemickým inženýrem, určitě bych hudbu rád a s láskou provozoval dál jako amatér.
Sbormistrovské činnosti se věnujete již úctyhodné půlstoletí. Jakým vývojem za tu dobu sborový zpěv prošel? A jakým vývojem jste díky tomu prošel vy?
Z hlediska vývoje sborového zpěvu v českých zemích bych rozlišoval období předrevoluční a období po revoluci. Za totalitního režimu u nás existovala řada velmi kvalitních amatérských sborů, jejichž členové byli ke svému koníčku motivováni nejen láskou k hudbě a sborovému zpěvu, ale také možností – pro kvalitu těchto souborů – vycestovat za účelem hudební produkce do západních zemí a zúčastnit se – mnohdy s velkým úspěchem – mezinárodních sborových soutěží.
Po roce 1989 může cestovat prakticky každý kamkoliv a kdykoliv, což je jeden z důvodů, proč řada dobrých sborů buď úplně zanikla, nebo je jejich činnost omezena. Členové těchto uskupení se více zaměřují na svá občanská povolání a jejich úsilí o vyšší uměleckou úroveň sboru, v němž působí, ochablo. Já jsem za posledních padesát let své sbormistrovské činnosti prošel přirozeným vývojem. Začal jsem s dětskými a chrámovými sbory, později jsem řídil slovenský sbor Kysuca, dále mužský sbor Foerster, dívčí sbor Amicitia a v roce 1990, v jakési „porevoluční euforii“, jsem založil profesionální Český filharmonický sbor Brno. Určitě to pro mne byla obrovská „škola“ sborového umění, a to nejen po stránce hudební, ale i obecně lidské.
Vaše nejšťastnější okamžiky za oněch padesát let sbormistrovské a dirigentské činnosti?
Vyjmenovávat nejšťastnější okamžiky mé sbormistrovské a dirigentské činnosti by zabralo velmi mnoho místa. Radostí je každý kvalitně a zodpovědně provedený koncert, ať se koná v Londýně či v Paříži, nebo v malém českém či moravském městě. Je krásné, když vidíte, cítíte a slyšíte radost a uspokojení jak u samotných zpěváků, tak v publiku, poněvadž posluchač dovede dát výrazně najevo, jaký zážitek mu umělecké těleso připravilo.
Během své umělecké činnosti jste bezpochyby potkal řadu špičkových a dnes už legendárních umělců. Která z těch setkání vám nejsilněji utkvěla v paměti?
V celém svém životě jsem se potkal a se svým sborem spolupracoval s řadou významných, světově proslulých osobností, ať už to byli dirigenti nebo sólisté. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, byl by to velmi dlouhý seznam a určitě bych na někoho zapomněl. Rád bych ale v této souvislosti zmínil jednu zásadní zkušenost. Čím větší umělecká osobnost, tím radostnější spolupráce, protože velké osobnosti se většinou projevují jako skromní a příjemní lidé.
Okamžiky z vaší profese, na které naopak velmi nerad vzpomínáte?
Ty nejméně příjemné okamžiky mé profese nejsou v drtivé většině spojeny s mou uměleckou činností, ale s činností ředitele sboru, který musel a stále i po dvaceti osmi letech činnosti musí vysvětlovat těm, kteří rozhodují o existenčním zabezpečení sboru, že jsme výrazní reprezentanti české hudby u nás i v zahraničí a že bychom si zasloužili větší podporu než dosud. Bohužel jsem si naivně myslel, že když budeme umělecky na výši a úspěšní, budeme i adekvátně podporováni.
[clanek id=“288762″]
Bylo to hodně složité po listopadu 1989 založit Český filharmonický sbor Brno? Jak obtížné bylo dovést jej tam, kde je dnes?
Založení Českého filharmonického sboru Brno v roce 1990 vzešlo z jakési „porevoluční euforie“ a z myšlenky „když mají v Čechách a na Slovensku profesionální koncertní filharmonický sbor, proč by nemohla podobný sbor mít i Morava“, kde působila nejen řada velmi kvalitních amatérských sborů, ale i množství profesionálních orchestrů, které si při provozování velkých vokálně-symfonických skladeb zasloužily možnost spolupráce s profesionálním sborem.
Problémem Českého filharmonického sboru Brno je od začátku jeho existence to, že působí jako obecně prospěšná společnost, nemá tedy zřizovatele, a tím ani zákonné právo na státní dotace. Proto musí každoročně žádat o dotace a granty, které jsou každý rok v jiné výši a pokrývají jen padesát procent nákladů na naši existenci. Zbylých padesát procent musí sbor získat svou uměleckou činností u nás a hlavně v zahraničí, což je velmi náročné. Je ale zapotřebí dodat, že v posledních dvou letech se díky vedení města Brna a Jihomoravského kraje podařilo získat víceleté granty, které nám umožňují klidnější uměleckou práci.
Pamětníci nezřídka tvrdí, že dřív byla sborová tělesa na daleko vyšší úrovni než dnes. Souhlasíte?
V oblasti amatérské činnosti pěveckých sborů s tím souhlasím. Jiná situace je v profesionálních sborech, kde je dle mého názoru úroveň velmi vysoká, což je mimo jiné dáno konkurenčním prostředím a schopností rychle studovat i ten nejtěžší repertoár a předvést jej na nejvyšší úrovni na koncertech, při natáčení a podobně.
Čistě operní sbormistrovství vás nikdy nelákalo?
Operní sbormistrovství mě nikdy příliš nelákalo, i když s Českým filharmonickým sborem Brno vystupujeme nejméně jednou ročně jako operní sbor. V minulosti jsme několik let pravidelně zpívali na wagnerovském festivalu v rakouském Wellsu, v současné době jsme již tři roky rezidenčním operním sborem mezinárodního operního festivalu v německém Heidenheimu, kde trávíme každý rok bezmála polovinu léta a vzhledem k našim uměleckým výsledkům nám byla nabídnuta spolupráce až do roku 2025.
Jste také skladatelem. Komponujete snadno? Kterých svých opusů si nejvíce ceníte?
Ano, vystudoval jsem na konzervatoři a JAMU vedle klavíru a dirigování také skladbu. V mládí jsem také preferoval kompoziční a pedagogickou činnost před dirigováním. Díky tomu jsem dnes autorem asi 200 skladeb od instruktivní literatury pro děti a mládež přes komorní hudbu, velké vokálně-symfonické skladby, sborové cykly až po balet a celovečerní operu. Komponuji poměrně snadno a rychle, ale po určité době každou skladbu detailně promýšlím a dopracovávám. Vzhledem ke své náročné a vyčerpávající činnosti ředitele a sbormistra Českého filharmonického sboru Brno komponuji málo, ale komponuji. Své poslední větší dílo jsem napsal v loňském roce. Je to Stabat Mater pro violu sólo, smíšený sbor a orchestr. Jde o půlvečerní oratorium, o které projevil zájem pan dirigent Bělohlávek, který bohužel odešel z tohoto světa.
Pokud vím, v šuplíku máte dosud neprovedený balet a také celovečerní operu. Prozradíte o nich něco víc?
Můj půlvečerní balet Hořící kámen na pohádkové libreto brněnské básnířky Zuzany Novákové-Renčové byl před asi třiceti lety proveden Lidovou školou umění v Letovicích v rámci baletního oddělení. Komorní orchestr složený z učitelů jsem dirigoval sám. Celovečerní opera Kráska a zvíře na text Františka Hrubína má zvláštní osud. V roce 1988 se schylovalo k provedení v Janáčkově opeře v Brně, ale toto provedení bylo zastaveno příkazem krajského výboru KSČ. Zatím žádné kamenné divadlo o tento titul neprojevilo zájem.
V onom pomyslném šuplíku máte ale také řadu ocenění a vyznamenání. Na která z nich jste nejvíce hrdý?
Každé ocenění jistě potěší a povzbudí do další práce, těch uznání a ocenění je celá řada, je to jistě také proto, že moje umělecká činnost trvá již půl století, ale já osobně význam těchto řádů a uznání nepřeceňuji, i když je přijímám s vděčností a pokorou.
V čem hlavně jste pro to všechno, co jste ve své profesi dokázal, hledal sílu? Ve víře? V rodině?
Aby mohl člověk tvořit a pracovat v umělecké profesi, je třeba mít talent, vytrvalost, píli, pokoru a pevné zdraví. A všechny tyto vyjmenované předpoklady jsou darem od Pána Boha a je nesmírně důležité, jak s těmito dary člověk nakládá. Samozřejmě i dobré rodinné zázemí a celoživotní podpora nejbližších lidí jsou velmi důležitými předpoklady pro úspěšnou uměleckou činnost.
Děkuji za rozhovor a za Operu Plus přeji k vašemu jubileu vše dobré!
VIZITKA:
Sbormistr Petr Fiala (1943) vystudoval brněnskou konzervatoř (hra na klavír, kompozice, dirigování) a v roce 1971 ukončil JAMU ve třídě prof. Jana Kapra.
Jako skladatel byl v době studií ovlivněn dílem A. Honnegera, B. Bartóka, S. Prokofjeva, B. Martinů a L. Janáčka. Po absolutoriu JAMU se zařadil mezi autory usilující o syntézu nových postupů (zejména zvukově barevných) s nejlepšími tradicemi klasiků 20. století. Díky citlivému sloučení tradice se současností nacházejí jeho skladby vděčné interprety i širokou posluchačskou odezvu. Z jeho díla jmenujme alespoň řadu vokálních a instrumentálních cyklů pro děti a mládež, množství skladeb sólových (pro klavír, akordeon, kytaru, housle, violoncello, trubku, trombon atd.), pět smyčcových kvartetů, řadu skladeb komorních, koncerty pro varhany, klavír, akordeon, violu a orchestr, tři symfonie, množství sborových cyklů, písňové cykly, oratoria a kantáty a dvě díla hudebně dramatická: balet „Hořící kámen“ a celovečerní opera podle hry Františka Hrubína „Kráska a zvíře“.
Vedle činnosti pedagogické (byl profesorem brněnské konzervatoře) a kompoziční (je autorem asi 180 skladeb) se již 50 let intenzivně věnuje činnosti sbormistrovské a dirigentské. Jako skladatel i jako dirigent je Petr Fiala laureátem řady národních i mezinárodních soutěží, působí jako lektor dirigentských kurzů i jako člen mezinárodních porot. Je zván jako hostující dirigent k našim i zahraničním orchestrům a sborům při provádění vokálně-instrumentálních skladeb. Patří na poli kompozičním i interpretačním k uznávaným osobnostem. Vyniká smyslem pro stavbu velkých ploch a jejich vnitřní kontrastnost. V roce 1990 založil Český filharmonický sbor Brno, který se pod jeho vedením propracoval mezi nejlepší evropská sborová tělesa.
V roce 2009 obdržel od České biskupské konference Řád Cyrila a Metoděje za vynikající výsledky v oblasti dirigování a skladatelské činnosti, která je úzce spjata se současnou duchovní hudbou a s kantátami k poctě českých národních patronů.
V roce 2013 obdržel Petr Fiala Cenu města Brna v oboru hudba za dlouholetou uměleckou činnost a reprezentaci města Brna.
(zdroj cfsbrno.cz)
