Talent, vytrvalost, píle, pokora. Sbormistr Petr Fiala slaví pětasedmdesáté narozeniny

  1. 1
  2. 2
Sbormistr, dirigent, skladatel, pedagog, výrazná osobnost českého hudebního života. Petr Fiala, zakladatel Českého filharmonického sboru Brno a také Velikonočního festivalu, slaví právě dnes pětasedmdesáté narozeniny.
Petr Fiala (zdroj archiv ČFSB / foto Jiří Sláma)

 

Nedá mi to nezačít hned „zkraje“: Jste ze třinácti dětí, jaký vklad to byl do života? Jak to v tak početné rodině bylo se vztahem k hudbě, muzicírování, zpívání?

Pocházím skutečně z velmi početné rodiny jako nejstarší ze třinácti dětí. Mí rodiče nebyli profesionální hudebníci, ale měli krásný vztah k hudbě. Otec zpívával v jihlavské operetě tenorová sóla, i když celý život pracoval jako bankovní úředník. Maminka ráda a pěkně zpívala a hrála na housle, a přestože ovládala dva světové jazyky, celý život se starala o početnou rodinu. Rodiče nás vedli k hudbě, všichni jsme chodili do hudební školy. Téměř každou neděli odpoledne jsme u nás doma ve velkém obývacím pokoji pořádali domácí hudební dýchánky, kde každý něco zahrál a potom jsme všichni zpívali lidové písně, dokonce i vícehlasně, a tak přirozenou a aktivní činností získávali vztah ke krásné hudbě.

Pokud vezmeme za své rčení, že vše zlé je k něčemu dobré, tak minulému režimu vlastně „vděčíte“ za mnohé: Nebýt kádrových překážek, dostal byste se na vysokou školu a stal by se z vás chemik… Přemýšlel jste někdy o tom, jak by to v takovém případě s vaší uměleckou dráhou vůbec bylo?

Takto bych asi otázku neformuloval, určitě nevděčím minulému režimu za mnohé. Je pravdou, že i když jsem se hudbě velmi intenzivně věnoval – od šesti let jsem hrál na klavír, od deseti let na varhany, začal jsem komponovat drobné skladbičky pro své sourozence i spolužáky, při studiu na gymnáziu jsem vedl různé, především chrámové sbory – tak jsem se po maturitě přihlásil ke studiu na vysoké škole, obor chemie. Přijímací zkoušky jsem udělal, ale kvůli kádrovému posudku „pochází z velmi náboženské rodiny“ jsem nebyl přijat. Mám-li odpovědět na vaši otázku, tak i kdybych se stal chemickým inženýrem, určitě bych hudbu rád a s láskou provozoval dál jako amatér.

Sbormistrovské činnosti se věnujete již úctyhodné půlstoletí. Jakým vývojem za tu dobu sborový zpěv prošel? A jakým vývojem jste díky tomu prošel vy?

Z hlediska vývoje sborového zpěvu v českých zemích bych rozlišoval období předrevoluční a období po revoluci. Za totalitního režimu u nás existovala řada velmi kvalitních amatérských sborů, jejichž členové byli ke svému koníčku motivováni  nejen láskou k hudbě a sborovému zpěvu, ale také možností – pro kvalitu těchto souborů – vycestovat za účelem hudební produkce do západních zemí a zúčastnit se – mnohdy s velkým úspěchem – mezinárodních sborových soutěží.

Po roce 1989 může cestovat prakticky každý kamkoliv a kdykoliv, což je jeden z důvodů, proč řada dobrých sborů buď úplně zanikla, nebo je jejich činnost omezena. Členové těchto uskupení se více zaměřují na svá občanská povolání a jejich úsilí o vyšší uměleckou úroveň sboru, v němž působí, ochablo. Já jsem za posledních padesát let své sbormistrovské činnosti prošel přirozeným vývojem. Začal jsem s dětskými a chrámovými sbory, později jsem řídil slovenský sbor Kysuca, dále mužský sbor Foerster, dívčí sbor Amicitia a v roce 1990, v jakési „porevoluční euforii“, jsem založil profesionální Český filharmonický sbor Brno. Určitě to pro mne byla obrovská „škola“ sborového umění, a to nejen po stránce hudební, ale i obecně lidské.

Petr Fiala (zdroj archiv ČFSB)

Vaše nejšťastnější okamžiky za oněch padesát let sbormistrovské a dirigentské činnosti?

Vyjmenovávat nejšťastnější okamžiky mé sbormistrovské a dirigentské činnosti by zabralo velmi mnoho místa. Radostí  je každý kvalitně a zodpovědně provedený koncert, ať se koná v Londýně či v Paříži, nebo v malém českém či moravském městě. Je krásné, když vidíte, cítíte a slyšíte radost a uspokojení jak u samotných zpěváků, tak v publiku, poněvadž posluchač dovede dát výrazně najevo, jaký zážitek mu umělecké těleso připravilo.

Během své umělecké činnosti jste bezpochyby potkal řadu špičkových a dnes už legendárních umělců. Která z těch setkání vám nejsilněji utkvěla v paměti?

V celém svém životě jsem se potkal a se svým sborem spolupracoval s řadou významných, světově proslulých osobností, ať už to byli dirigenti nebo sólisté. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, byl by to velmi dlouhý seznam a určitě bych na někoho zapomněl. Rád bych ale v této souvislosti zmínil jednu zásadní zkušenost. Čím větší umělecká osobnost, tím radostnější spolupráce, protože velké osobnosti se většinou projevují jako skromní a příjemní lidé.

Okamžiky z vaší profese, na které naopak velmi nerad vzpomínáte?

Ty nejméně příjemné okamžiky mé profese nejsou v drtivé většině spojeny s mou uměleckou činností, ale s činností ředitele sboru, který musel a stále i po dvaceti osmi letech činnosti musí vysvětlovat těm, kteří rozhodují o existenčním zabezpečení sboru, že jsme výrazní reprezentanti české hudby u nás i v zahraničí a že bychom si zasloužili větší podporu než dosud. Bohužel jsem si naivně myslel, že když budeme umělecky na výši a úspěšní, budeme i adekvátně podporováni.

Bylo to hodně složité po listopadu 1989 založit Český filharmonický sbor Brno? Jak obtížné bylo dovést jej tam, kde je dnes?

Založení Českého filharmonického sboru Brno v roce 1990 vzešlo z jakési „porevoluční euforie“ a z myšlenky “když mají v Čechách a na Slovensku profesionální koncertní filharmonický sbor, proč by nemohla podobný sbor mít i Morava”, kde působila nejen řada velmi kvalitních amatérských sborů, ale i množství profesionálních orchestrů, které si při provozování velkých vokálně-symfonických skladeb zasloužily možnost spolupráce s profesionálním sborem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na