Talich, Kabeláč a sníh

Texty Ivana Medka (8) 

I ve třetím poválečném roce – 1947 – Ivan Medek publikuje hudební referáty a kritiky. Článků je o něco méně než o rok dříve, což nepochybně souvisí s jeho stále intenzivnějším pracovním nasazením v Talichově Českém komorním orchestru, jehož byl intendantem.

Jeden z Talichových koncertů s Českou filharmonií v lednu 1947 Medek recenzuje; zajímavě charakterizuje Rousselovu hudbu a Šostakovičův styl – z dnešního pohledu provokativně staví první Symfonii nad jeho další symfonická díla. Jisté zklamání pro něj znamená také Prokofjevova novinka – pátá Symfonie, hraná v Praze poprvé v březnu 1947: „V zájmu falešného pedagogického záměru ustoupil Prokofjev od všech svých poctivě dosažených výbojů a předkládá nám zde poněkud primitivní dílo…“

Medkovy texty, to je zajímavý protihlas k pohledu, ke kterému někdy tíhneme: totiž k nerozlišování mezi jednotlivými skladbami velkých tvůrců. Pokud přece něco napsal „klasik dvacátého století“ Šostakovič nebo Prokofjev – nebo v českém kontextu třeba Martinů – přistupujeme k jejich dílu jako k mistrovskému celku, směřujícímu ke stále větší dokonalosti a propracovanosti. A je dobré si v tomto ohledu občas nepřipouštět jakousi povinnou úctu k uznaným autoritám. Což na druhou stranu neznamená jejich záměrné snižování, ale prostě jenom přesnost, věcnost a argumenty.

Česká filharmonie – V. Talich
Svůj abonentní cyklus čtyř koncertů, řízených Václavem Talichem, zakončila Česká filharmonie koncertem, který byl ve znamení dvou zcela odlišných světů; světa typické francouzské zvukové i výrazové kultivovanosti A. Roussela a C. Debussyho, který byl uveden temperamentním a reálně znějícím Berliozovým Římským karnevalem a na druhé straně světa drsného pathetismu první Symfonie Dmitrije Šostakoviče. Geniálně instrumentovaný a skvěle formálně i tempově rozvržený Římský karneval zůstane nadlouho vzorem klasické ouvertury i se všemi dokonale absorbovanými vlivy (například Rossiniho). Typicky oddechové dílo velkého francouzského modernisty Alberta Roussela Pour une fête de printemps je skladba s převahou melodické invence, v jejímž středním díle se výrazně projevuje autorovo kontrapunktické a stavebné mistrovství, které ovšem zde nedojde úplného uplatnění. Výrazově postrádá místy dostatečné napětí, což je způsobeno určitou studeností melodických linií, které v sobě nemají dostatek vnitřní citovosti. Na druhé straně však vysoká kultivovanost Rousselova stavebného projevu zůstává stále vrcholně příkladná. Nokturna C. Debussyho jsou vrcholem impresionistické snahy po odhmotnění invence i zvuku. Debussyho zásadní obrodný význam pro hudbu dvacátého století je ostatně čím dál tím nespornější, i když současná tvorba je na podstatně jiných cestách. Po přestávce provedená první Symfonie D. Šostakoviče je dosud nejvyšším bodem Šostakovičovy symfonické tvorby. Absolutně měřeno zůstává však tato skladba pouze příslibem (byť i svým způsobem geniálním), k jehož konečnému naplnění bohužel nedošlo i přes neobyčejnou kvantitativní převahu následujících autorových skladeb. S pozdějším Šostakovičovým skladebným způsobem má tato symfonie společné časté sekvence, jednohlasé melodické úseky, časté stupnicovité postupy a zálibu v prodlevách. Klady tohoto díla jsou hlavně opravdový, přirozený vtip, charakterističtější zaostřenost invence a podstatně méně nabubřelosti než například v symfonii páté a sedmé. Svým výrazovým naturalismem na nás skladba působí již trochu zvětralým dojmem, který připomíná divadelní pathos starých divadelních představení nebo němých filmů. I tyto vlastnosti jsou však svým způsobem roztomilé a udržují aspoň zájem posluchačů. Stavebně je až na třetí větu symfonie značně roztříštěná. Reprodukční úroveň i tohoto závěrečného večera byla zcela výjimečná a dostoupila vrcholu v přímo dokonalém provedení Debussyho dvou Nokturen. Zmínky zaslouží také skvělé sólo Tancibudkova hoboje v pp třetí věty Šostakoviče. Dirigentské umění Václava Talicha vystoupilo v současné době k takovým bodům dokonalosti, jaké jsou v českém reprodukčním umění dosud neznámé.
(Kulturní politika – 24. 1. 1947)

Ještě jednou M. Lympany
Samostatný koncert anglické pianistky M. Lympany nepřidal celkem žádných nových rysů k celkovému charakteru umělkyně. Lympany je pianistkou neobyčejné technické i úhozové kultury, s dobrým smyslem pro stylovou odlišnost hraných skladeb, které však nejsou nejpečlivěji vybírány. Po přednesové stránce je typem žensky citového interpreta, zčásti značně subjektivní, avšak s přirozeným smyslem pro rytmickou přesnost.

Z celkového programu bylo provedení úvodní Bachovy Chromatické fantazie a fugy nejméně přesvědčivé. Zvláště fantazie byla stavebně, ale i úhozově značně nestejnorodá a nedostatek tempového klidu vadil v důsledném vystupňování. Zato hned následující Brahmsovo Intermezzo b moll bylo krásně diferencované, jak po technické, tak po zvukové stránce. V této drobné skladbě ukázala umělkyně snad nejvíce pianistické i čistě hudební kultury. Z Chopinovy brilantně provedené Sonáty h moll byla nejpřesvědčivější poslední věta, kterou Lympany dokázala zvukově vystupňovat při stálé úhozové kultivovanosti. Skoro až zvláštní nedostatek barevnosti tónu projevil se v provedení dvou Debussyho preludií, která vyzněla šedě. Závěrečné skladby S. Rachmaninova, D. Šostakoviče a A. M. Balakireva potvrdily znovu pianistčinu neobyčejně lehkou, brilantní virtuozitu, s jakou zmáhá největší technické problémy. Hudební obsah těchto skladeb, zejména Rachmaninových tří preludií, je, bohužel, politováníhodný.
(Kulturní politika – 14. 2. 1947)

Hudba kontra sníh
V minulém týdnu, tak bohatém na nejvýznamnější sportovní utkání, konal se jeden mlčenlivý, avšak napjatý zápas mezi sněhovou kalamitou a naší dopravou. Tento zápas se přímo dotkl také muzikantů, kteří museli odříci několik z ohlášených koncertů. Postiženo bylo také Rudolfinum, takže byl odřeknut proponovaný koncert druhého abonentního cyklu České filharmonie, na němž měla být za řízení K. Ančerla provedena mimo jiné se zájmem očekávaná novinka, druhé Symfonie M. Kabeláče. Tím také odpadl původně zamýšlený titul tohoto článku Ve znamení Kabeláče. Neboť ze dvou ohlášených skladeb tohoto autora byla tento týden provedena pouze jedna, a to kantáta Neustupujte, kterou řídil na abonentním koncertě Československého rozhlasu B. Bakala. Skladbu, již známe z rozhlasového provedení, kde v mnohem akustičtějším prostředí, než je poloprázdná Smetanova síň, vyzněla mnohem přesvědčivěji. Avšak i tak jsme si mohli znovu ověřit bezprostřední účinnost této snad nejživelnější Kabeláčovy skladby, ve které autor dokázal poměrně prostými prostředky vytvořit stavebně velmi ucelené dílo s neobyčejným vnitřním napětím. Nejvýrazněji se toto napětí projeví od okamžiku, kdy Kabeláč nasazuje pochodový rytmus, aby pak bylo dílo vystupňováno až k závěru, kde je velmi výrazně citován chorál Kdož jste Boží bojovníci. Mám však pocit, že k úplnému vyvrcholení stavby chybí ještě několik taktů, které by také posluchači umožnily současně cítit vrcholný bod skladby. Skladba je psána pro mužský sbor, dechové a bicí nástroje a je velmi dobře instrumentována. Poměr jednotlivých barevných složek je dobře vyrovnán a celkový zvuk zvláště v plenu vyzní jednolitě. Skladba je v zásadě diatonická s převahou durového tónorodu, a také v harmonii používá skladatel prostého materiálu.

Stejně tak i polyfonie je v této skladbě vedena v harmonickém smyslu. Vtipný a přitom určitý charakter textu lidové poesie je velmi dobře vyjádřen prostou rytmickou kostrou, která je vlastně páteří celé skladby.

Jako novinka večera byla provedena symfonická skladba E. Hlobila Zpěv mládí, převážně melodická skladba, ve které se málo početná pohybová místa střídají s lyrickými částmi sukovského ražení. Vlivy J. Suka se zde projevují nepřímo častěji, hlavně ve způsobu melodického myšlení, ale i v pojímání celkové stavby díla, která v detailech je přímo ovlivněna vzorem Leoše Janáčka (opakování melodických nápadů). Podobně jako Kabeláčova, tak i Hlobilova polyfonie vyrůstá přímo z harmonické struktury, která je v tomto případě měkčího i konservativnějšího charakteru, aniž snad ztrácí něco na výraznosti. Autor prokázal v této skladbě neobyčejnou vyrovnanost mezi všemi složkami myšlenkovými i technickými.
(Kulturní politika – 28. 2. 1947)

Tři premiéry
Česká filharmonie, řízená J. Krombholcem a pianistkou G. Leroux jako sólistkou, provedla na svém sedmém abonentním koncertu poprvé Ouverturu d moll od J. Polívky, a poprvé v Praze Sinfoniettu giocosu B. Martinů a pátou Symfonii S. Prokofjeva. Polívkova formálně přehledná, avšak ne vždy stavebně dotažená předehra je skladba málo výrazné invence, cítěná v romantickém vzruchu, bez dostatečného napětí. Technická stránka skladby má nespornou úroveň a její celkový účinek je kromě již uvedených vlastností oslabován ještě často zbytečnou rozvleklostí. Sinfonietta giocosa pro klavír a menší orchestr je jednou z nejradostnějších a nejbezprostřednějších skladeb B. Martinů od dob Špalíčku. Avšak ani tato takřka dětská bezstarostnost nedokáže zastřít některé podstatné vady skladby, které jsou vysokou úrovní některých technických složek (zajímavá instrumentace a velmi dobrá stylisace klavírního partu) ještě spíš zdůrazňovány. Za hlavní chybu, společnou všem čtyřem větám, bych považoval malou únosnost themat, která jsou ve své až příliš klasicizující formě sama o sobě dosti výrazná, avšak ne tak nosná, aby se mohla stát základem i prostých staveb, jakých zde Martinů používá. To je ovšem příčinou mnoha prázdných míst, která jsou vyplněna většinou sekvencovitými harmonickými kadencemi sólového klavíru a někdy i orchestru. Zejména třetí věta je velmi rozkouskovaná. Je jisté, že by této nepochybně zajímavé skladbě prospěla větší stručnost, úměrná její vnitřní invenční výraznosti. S. Prokofjev se ve své páté Symfonii dává již cele na cestu jakési nové romantické výrazové i stavebné rozbujelosti. Ani důsledně a úmyslně klasický tvar jednotlivých částí nestačí vyvážit formální, stavebnou a konečně i přímo obsahovou nesoustředěnost rozsáhlého díla, ve kterém jen s největší námahou najdeme zbytky Prokofjevova průbojného muzikantství. V zájmu falešného pedagogického záměru ustoupil Prokofjev od všech svých poctivě dosažených výbojů a předkládá nám zde poněkud primitivní dílo, založené na harmonicky prostých kadencích, které jsou občas špiněny ostrými disonancemi (například malé sekundy v trubkách proti jednoduchému tonálnímu melodickému proudu). Také rytmická stránka této Prokofjevovy hudby je velmi „umírněná“ a o polyfonii nelze vůbec mluvit. Pouze v instrumentaci se nevzdal Prokofjev ničeho ze svého obdivuhodného mistrovství. Autor sám se o této skladbě vyjádřil, že charakterisuje proměny a vývoj lidského ducha. Proměny rozhodně.
(Kulturní politika – 21. 3. 1947)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy