Talich, Kabeláč a sníh

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (8) 


I ve třetím poválečném roce – 1947 – Ivan Medek publikuje hudební referáty a kritiky. Článků je o něco méně než o rok dříve, což nepochybně souvisí s jeho stále intenzivnějším pracovním nasazením v Talichově Českém komorním orchestru, jehož byl intendantem.

Jeden z Talichových koncertů s Českou filharmonií v lednu 1947 Medek recenzuje; zajímavě charakterizuje Rousselovu hudbu a Šostakovičův styl – z dnešního pohledu provokativně staví první Symfonii nad jeho další symfonická díla. Jisté zklamání pro něj znamená také Prokofjevova novinka – pátá Symfonie, hraná v Praze poprvé v březnu 1947: „V zájmu falešného pedagogického záměru ustoupil Prokofjev od všech svých poctivě dosažených výbojů a předkládá nám zde poněkud primitivní dílo…“

Medkovy texty, to je zajímavý protihlas k pohledu, ke kterému někdy tíhneme: totiž k nerozlišování mezi jednotlivými skladbami velkých tvůrců. Pokud přece něco napsal „klasik dvacátého století“ Šostakovič nebo Prokofjev – nebo v českém kontextu třeba Martinů – přistupujeme k jejich dílu jako k mistrovskému celku, směřujícímu ke stále větší dokonalosti a propracovanosti. A je dobré si v tomto ohledu občas nepřipouštět jakousi povinnou úctu k uznaným autoritám. Což na druhou stranu neznamená jejich záměrné snižování, ale prostě jenom přesnost, věcnost a argumenty.

Česká filharmonie – V. Talich
Svůj abonentní cyklus čtyř koncertů, řízených Václavem Talichem, zakončila Česká filharmonie koncertem, který byl ve znamení dvou zcela odlišných světů; světa typické francouzské zvukové i výrazové kultivovanosti A. Roussela a C. Debussyho, který byl uveden temperamentním a reálně znějícím Berliozovým Římským karnevalem a na druhé straně světa drsného pathetismu první Symfonie Dmitrije Šostakoviče. Geniálně instrumentovaný a skvěle formálně i tempově rozvržený Římský karneval zůstane nadlouho vzorem klasické ouvertury i se všemi dokonale absorbovanými vlivy (například Rossiniho). Typicky oddechové dílo velkého francouzského modernisty Alberta Roussela Pour une fête de printemps je skladba s převahou melodické invence, v jejímž středním díle se výrazně projevuje autorovo kontrapunktické a stavebné mistrovství, které ovšem zde nedojde úplného uplatnění. Výrazově postrádá místy dostatečné napětí, což je způsobeno určitou studeností melodických linií, které v sobě nemají dostatek vnitřní citovosti. Na druhé straně však vysoká kultivovanost Rousselova stavebného projevu zůstává stále vrcholně příkladná. Nokturna C. Debussyho jsou vrcholem impresionistické snahy po odhmotnění invence i zvuku. Debussyho zásadní obrodný význam pro hudbu dvacátého století je ostatně čím dál tím nespornější, i když současná tvorba je na podstatně jiných cestách. Po přestávce provedená první Symfonie D. Šostakoviče je dosud nejvyšším bodem Šostakovičovy symfonické tvorby. Absolutně měřeno zůstává však tato skladba pouze příslibem (byť i svým způsobem geniálním), k jehož konečnému naplnění bohužel nedošlo i přes neobyčejnou kvantitativní převahu následujících autorových skladeb. S pozdějším Šostakovičovým skladebným způsobem má tato symfonie společné časté sekvence, jednohlasé melodické úseky, časté stupnicovité postupy a zálibu v prodlevách. Klady tohoto díla jsou hlavně opravdový, přirozený vtip, charakterističtější zaostřenost invence a podstatně méně nabubřelosti než například v symfonii páté a sedmé. Svým výrazovým naturalismem na nás skladba působí již trochu zvětralým dojmem, který připomíná divadelní pathos starých divadelních představení nebo němých filmů. I tyto vlastnosti jsou však svým způsobem roztomilé a udržují aspoň zájem posluchačů. Stavebně je až na třetí větu symfonie značně roztříštěná. Reprodukční úroveň i tohoto závěrečného večera byla zcela výjimečná a dostoupila vrcholu v přímo dokonalém provedení Debussyho dvou Nokturen. Zmínky zaslouží také skvělé sólo Tancibudkova hoboje v pp třetí věty Šostakoviče. Dirigentské umění Václava Talicha vystoupilo v současné době k takovým bodům dokonalosti, jaké jsou v českém reprodukčním umění dosud neznámé.
(Kulturní politika – 24. 1. 1947)

Ještě jednou M. Lympany
Samostatný koncert anglické pianistky M. Lympany nepřidal celkem žádných nových rysů k celkovému charakteru umělkyně. Lympany je pianistkou neobyčejné technické i úhozové kultury, s dobrým smyslem pro stylovou odlišnost hraných skladeb, které však nejsou nejpečlivěji vybírány. Po přednesové stránce je typem žensky citového interpreta, zčásti značně subjektivní, avšak s přirozeným smyslem pro rytmickou přesnost.

Z celkového programu bylo provedení úvodní Bachovy Chromatické fantazie a fugy nejméně přesvědčivé. Zvláště fantazie byla stavebně, ale i úhozově značně nestejnorodá a nedostatek tempového klidu vadil v důsledném vystupňování. Zato hned následující Brahmsovo Intermezzo b moll bylo krásně diferencované, jak po technické, tak po zvukové stránce. V této drobné skladbě ukázala umělkyně snad nejvíce pianistické i čistě hudební kultury. Z Chopinovy brilantně provedené Sonáty h moll byla nejpřesvědčivější poslední věta, kterou Lympany dokázala zvukově vystupňovat při stálé úhozové kultivovanosti. Skoro až zvláštní nedostatek barevnosti tónu projevil se v provedení dvou Debussyho preludií, která vyzněla šedě. Závěrečné skladby S. Rachmaninova, D. Šostakoviče a A. M. Balakireva potvrdily znovu pianistčinu neobyčejně lehkou, brilantní virtuozitu, s jakou zmáhá největší technické problémy. Hudební obsah těchto skladeb, zejména Rachmaninových tří preludií, je, bohužel, politováníhodný.
(Kulturní politika – 14. 2. 1947)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na