Tanec mezi smrtí a láskou: Francesco Annarumma a Brahmsovo Requiem

Proč jste si vybral hudbu Johannese Brahmse a tuto skladbu? Co na ní shledáváte přitažlivého, náročného? Jaké pocity a obrazy ve vás vyvolává?
Vlastně to nebyla jen moje volba. Když mi volal šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný, abych pro něj připravil novou choreografii, řekl mi, že chce, abych vytvořil abstraktní dílo bez tradiční dějové linky. Domluvili jsme se, že zpracuji Brahmsovo Německé requiem. Mám už zkušenosti s operními inscenacemi – pracoval jsem například na Verdiho Trubadúrovi v divadle Teatro Petruzzelli v Bari, kterého dirigoval Joseph Franconi Lee a režíroval Renato Palumbo z milánské La Scaly. Vím tedy, jak uvést na jeviště operu.

Přesto jsem byl z práce na Německém requiem trochu ve stresu, protože jde o velmi náročné a specifické dílo. Rozhodl jsem se pozměnit původní Brahmsův příběh a zaměřil jsem se spíše na téma smrti a vztahů. Myslel jsem přitom na Brahmsovu minulost, blízký vztah, který měl se svou matkou, a její smrt, jež ho ke zkomponování skladby inspirovala. Na začátku máme obraz ženy jako symbolu smrti – může představovat matku, sestru nebo smrt obecně. Postupně jsem v díle oživil téma vztahů a lásky. Pro mě je tedy Německé requiem především o lásce, vztazích a komunikaci.

Dostal jste od Jiřího Pokorného nějaké další zadání ohledně výsledné podoby díla?
S vedením jsem se vlastně domluvil jen na titulu a hudbě. Vše další už bylo na mně. Jelikož mám rád operu, dali mi volnost jak v uchopení choreografie, tak režie. A samozřejmě i ve vizuální stránce inscenace: světelná dramaturgie, lesknoucí se plocha jeviště – to všechno byly moje nápady. Obecně mám nejraději práci s klasickým repertoárem, který přetvářím do současné podoby. Ale když mi nabídli Requiem, bral jsem to jako výzvu. Řekl jsem si: „Proč ne? Je potřeba se dál učit, abych přinesl na jeviště něco nového.“

Přišel jste do DJKT s jasnou představou, jak bude inscenace vypadat, nebo vše vznikalo až na místě s tanečníky?
Věděl jsem už dopředu, co přesně chci. Mám to tak vždy. Přišel jsem naprosto připraven, nejsem vůbec typ choreografa, který pracuje s improvizací. Jsem člověk, který má jasno v tom, co chce, velmi se soustředím na to, aby výsledek odpovídal mým záměrům. Když mi bylo řečeno, že mám ztvárnit právě Brahmsovo Německé requiem, nastudoval jsem si o něm co nejvíce informací, hodně jsem četl, protože obecně rád hodně čtu a potřebuji u tvorby vždy pochopit podstatu díla, abych nezničil příběh a mohl navázat na historii. A toto Requiem má historii bohatou a krásnou. A k takovému dílu samozřejmě musíte mít respekt – snažím se sice vnést svůj pohled nové generace, ale zároveň ctím Brahmse a jeho odkaz.

Pracujete s korepetitorem nebo s nahrávkou? Je to pro vás jako tvůrce rozdíl, potřebujete při práci na baletním sále slyšet hudbu v celé její plnosti?
Jsem zvyklý mít na sále klavíristu a normálně bych to tak měl i při tvorbě této inscenace, ale v Plzni jsem tuto možnost neměl. Pracovali jsme tedy s nahrávkou. To pro mě byla velká změna, protože jsem zvyklý v procesu tvorby víc komunikovat s dirigentem premiéry. V tomto případě jsme se tedy setkali až na jevištních zkouškách, ale dirigent mi dobře nastínil svou představu o hudebním nastudování. Velmi důležité pro mě bylo, aby tanečníci byli v souladu s hudbou, což se povedlo, a když jsme pak byli na jevišti, neměli jsme žádné větší problémy.

Jakou atmosféru by mělo vaše nové dílo přinést? Requiem obvykle vnímáme jako něco velmi vážného, nikoli coby prostor pro inovativní choreografii…
Myslím, že Německé requiem je trochu temné, ale zároveň velmi sofistikované, elegantní a v jistém smyslu romantické. Je velmi specifickým způsobem krásné, ale neříkám to proto, že je to moje dílo – premiéra měla velký úspěch.

Je vaše inscenace čistě abstraktní a zcela otevřená interpretaci, nebo jste v ní vytvořil dramaturgickou linii? Pokud ano, co by zde měl divák sledovat?
Už jsem o tom vlastně předtím mluvil. Přenesl jsem do díla Brahmse, v tomto případě jsem se cítil jako Brahms, ale snažil jsem se přitom mluvit skrze jeho dílo o současnosti, o nových vztazích, v jakých žijeme nyní. Vzal jsem v potaz i minulost, protože, jak jsem říkal, Brahms měl velmi blízko ke své matce, a snažil jsem se oživit také tyto momenty. Například zobrazit sílu ženy – na začátku vidíme všechny ženy, které působí velmi přátelsky, ale v daném momentu jsou velmi silné. Miluji ženy, jsem jejich velkým obdivovatelem. Pro mě mají v sobě právě tu nejkrásnější sílu a děkuji Bohu, že existují, protože v mých očích právě ony zachraňují svět.

Pak jsou tu také zobrazeny různé typy vztahů – máme tam vztahy více sexuální povahy, kde muž chce ženu, ale necítí lásku. A ženy jsou silné, protože když někoho milují, jsou schopny udělat všechno pro to, aby ho získaly. Mimochodem, já sám jako Ital z Neapole jsem plný vášně, jestli víte, jak to myslím? My máme jiné, přímější vnímání lásky. Když někoho miluji, řeknu mu to do očí. Jsem člověk, který potřebuje na rovinu vyjadřovat to, co cítí. Pro mě je vše černé, nebo bílé. Co na srdci, to na jazyku. Nemám rád nejasné věci.

Jste také uveden jako scénograf a kostýmní výtvarník, už jste se zmínil o zrcadlovém jevišti. Je obvyklé, že navrhujete pro své inscenace i scénu a kostýmy? Jak jste se dostal k tak široké škále aktivit?
Ano, vše bylo podle mého vkusu, navrhl jsem kostýmy i scénu. Na kostýmech se mnou spolupracovala Anna Pokorná, pomohla mi rozvinout mé záměry. Takto to dělám často. Postupně jsem se začal zapojovat do různých uměleckých složek s tím, jak jsem během svého profesního života získával zkušenosti.

Jak byste popsal svůj choreografický styl? Vycházíte spíše z neoklasiky nebo moderních tanečních technik?
Můj styl je současná neoklasika. Také se vyvíjel s časem. Samozřejmě záleží na tom, na čem právě pracuji, co tvořím. Můj slovník může být i velmi současný, ale snažím se především vždycky předávat publiku emoce. Ty jsou pro mě velmi důležité. Nejde o to, co si já myslím nebo co se líbí mně, ale snažím se přijít s něčím, co ocení diváci. Je to pro mě důležité, protože nechci, aby moje taneční tvorba někoho nudila. Lidé umí dobře mluvit, ale důležitý je i překlad, komunikace. To je to podstatné. Mám také hodně sledujících na sociálních sítích, kteří mají rádi mou práci, a představte si, že jedno z pas de deux z Německého requiem už dostalo pozvání na velké gala představení tady v Itálii. Brzy ho sem povezeme.

Kdo vás nejvíc ovlivnil jako tvůrce?
Budu upřímný: jako choreograf považuji za mistrovské dílo práci Williama Forsytha. To je někdo, koho po technické stránce opravdu miluji. Ale když se lidé přijdou podívat do divadla na mou tvorbu – dostávám hodně zpětné vazby a myslím, že má tvorba je velmi specifická – většinou na první pohled poznají, že „to dělal Annarumma“. Můj styl se dá velmi dobře rozpoznat. Vyrůstal jsem s obdivem k mnoha choreografům, velkým hvězdám, ale jako tvůrce jsem se vždycky snažil být sám sebou, být ve své práci jedinečný.

Čím má vaše choreografie ještě promlouvat k publiku, jaký je váš záměr? Nemyslím jen v případě této premiéry, ale ve vaší práci obecně.
Obecně mám rád, když si mě lidé pamatují. Mám své diváky, kteří na mne chodí a pravidelně sledují všechny mé nové inscenace. Snažím se s nimi také dobře komunikovat. V Itálii pracuji v televizi a mé jméno tam lidé znají, pracoval jsem ve velkých domech, jako je Teatro dell‘Opera di Roma nebo Teatro di San Carlo v Neapoli. Přijmout pozvání z České republiky pro mě bylo ctí, je tu úplně jiná kultura a samozřejmě také jiné publikum. Toto je moje první zkušenost se zdejším prostředím a moc se mi tu líbilo.

Jak dlouho jste Německé requiem připravoval?
Vytvořil jsem ho jen asi na dvanáct zkoušek, protože jsem dostal smlouvu velmi pozdě a mezitím jsem přijal další práci ještě tady v Itálii. Dohodli jsme se tedy se šéfem baletu Jiřím Pokorným na určitém systému: od pondělí do čtvrtku nebo pátku jsem pracoval v Plzni a pak jsem se na víkendy vracel zpět do Itálie, protože jsem tam připravoval další premiéru. Bylo to bláznivé a hektické období, zkoušek sice nebylo mnoho, ale byly velmi produktivní.

Jsou pro vás zajímavé i směry současného tance, které vycházejí z postmodernismu (konceptualismus, kontaktní improvizace, non-dance, performance art.…)?
Vlastně s nimi nesouhlasím, protože podle mě je mezi tvůrci v této oblasti mnoho choreografů, kteří do své práce nevkládají sami sebe. Někdy chtějí, aby za ně práci odvedli tanečníci. Ale proč jste tedy choreograf, když celý proces necháváte na improvizaci svých tanečníků? Rozumíte, to pak musíte říct, že spolupracujete s tanečníky a není to už vaše choreografie. Vaše vlastní choreografie je, když sám vymyslíte kroky, určíte rytmus, vytvoříte celou konstrukci díla, a ne když řeknete: „Dobře, dnes se cítím takto. Pojďme to dělat takto.“ Pokud jste choreograf, musíte projevit své vlastní schopnosti a mít od začátku až do konce tvůrčího procesu svou tvář. Převzít za tvorbou celou odpovědnost, to je podle mne podstatou práce choreografa.

Taneční umění v oblasti baletu, ve sféře charakterizované virtuozitou, je stále více založeno na technické bravuře, atakuje fyzické limity, možná i zákony fyziky. Jak vnímáte vztah mezi vysokým technickým výkonem a skutečností, že umění by nemělo (pouze) ohromovat, ale sdělovat určitý obsah? Jak dosáhnout rovnováhy?
Budu zcela upřímný: technika je pro mě nesmírně důležitá, prvořadá. Chci mít na sále dobrou tanečnici nebo tanečníka s kvalitními základy, kteří poctivě pracují. Protože jsem člověk, který se snaží vyzdvihnout kvalitu a mé práce jsou po technické stránce velmi těžké a náročné. Potřebuji také, aby tanečníci dokázali pochopit můj styl a pracovat v jeho duchu, což není vůbec snadné. Proto po nich požaduji dobré technické dovednosti.

Jaké vlastnosti musí mít tanečník, aby byl ideálním nástrojem a partnerem ve vaší práci?
Musí mít velmi dobrou akademickou klasickou taneční školu. Člověk s dobrým klasickým vzděláním má potenciál být také dobrým tanečníkem. Ano, jsou pohybové talenty, jsou lidé, kteří se umí od přírody výborně hýbat, ale přitom nemají dobrou techniku. A pro mě je technika také o způsobu, jak se tanečník učí kroky, choreografii. Protože pokud se umíte jen přirozeně dobře pohybovat, ale já vám ukážu vazbu pěti kroků a nejste schopni se ji naučit, nevím, co s vámi dál dělat. Pak pro mě není zajímavé s někým takovým pracovat.

A měl jste v Plzni právě takové dobré tanečníky, jaké potřebujete?
Ano, měl. Byli skvělí.

To je pro plzeňský balet krásná vizitka. Děkujeme za rozhovor!