Tanec Praha 2025 (4): Emanuel Gat – Izraelský tanec není svázaný tradicí

Jak jste se dostal k tanci?
K tanci jsem se dostal tak trochu náhodou a v době, kdy jsem byl na tanec už poměrně starý – bylo mi 23. V Tel Avivu jsem šel na workshop s několika choreografy pro nezkušené tanečníky a zcela mě to pohltilo. Po nějaké době mě požádali, abych se připojil k jejich souboru, tak jsem s nimi ještě rok tančil, a pak se nakonec rozhodl, že se tomu chci věnovat naplno.

Nejprve jste trénoval s izraelskými choreografy Nirem Ben Galem a Liat Dror. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?
Myslím, že hodně – jejich přístup nebyl zaměřený na techniku nebo zkušenosti, ale na práci s lidmi a tanečníky, které zajímalo sledovat a chápat jejich proces. Byl to velmi otevřený a individuální přístup. Právě ten mi možná umožnil začít profesionální kariéru tak pozdě. Tato zkušenost mě ovlivnila i později – třeba v tom, jak vybírám tanečníky nebo jak vytvářím svá díla.

V roce 2004 jste založil vlastní soubor Emanuel Gat Dance. Jak jste dal dohromady tanečníky, s nimiž dosud tvoříte?
Byl to dlouhý proces. Mám kolem sebe mnoho tanečníků, kteří se mnou pracují už řadu let – někteří i 16. Je to velmi organický proces. Tanečníky téměř neměním, pouze když chtějí odejít, přestat tančit nebo čekají dítě. V takových případech už většinou mám představu o nových členech z jiných projektů či souborů a navrhnu jim, aby se připojili.

Současný izraelský tanec je často popisován jako živelný, přímočarý a emocionálně silný. Odráží se to i ve vaší tvorbě?
Pracoval jsem mnohem víc ve Francii než v Izraeli. Ani si nemyslím, že by styl mé práce byl spojený s izraelskou scénou. Když jsem pracoval v Izraeli, tvořil jsem úplně jinak než ostatní. Obecně si nemyslím, že se dá něčí tvorba zařadit do kulturních škatulek. Žijeme v globalizovaném světě, kde každý ví, co dělají ostatní a navzájem se ovlivňujeme.

Spíš než kulturní škatulky jsem měla na mysli otázku kulturního dědictví. Nemyslíte, že se ve vaší tvorbě odráží váš původ?
Jednou z výhod izraelských choreografů je, že nemáme žádnou tradici. Současný tanec vznikl v Izraeli v 80. letech prakticky z ničeho. Nezatěžuje nás tíha historie jako třeba v Evropě, kde má každé větší město operní dům s baletem a vlastním repertoárem. Měli jsme to privilegium tvořit z místa bez tradice – nemuseli jsme proti ničemu bojovat jako například moderní a postmoderní tanec v Evropě či USA.

Dokázal byste říct, jak se tato nesvázanost tradicemi projevuje ve vašem osobním stylu?
Nemyslím si, že mám styl. Mám spíš způsob, jakým o choreografii přemýšlím – o tom, co choreografie je. Neodvíjí se to od stylu nebo pohybu. Tyto věci mě nezajímají. Zajímá mě logika: co je choreografie, co je pohyb, jak ho organizovat, jak pracovat s lidmi, jak nastavit systém, v němž pracuji. Když na tyto otázky odpovíte, vznikne něco, co může být vnímáno jako styl – ale stále je to jen vedlejší produkt.

Znamená to tedy, že se vaše díla liší podle toho, jak si na tyto otázky odpovíte?
Ve své podstatě ano. Každé dílo je jiné, stejně jako každý den je jiný. Denně si pokládám ty samé otázky, ale odpovědi se mění podle lidí, s nimiž pracuji, a podle sdílené zkušenosti. Vzniká tak nová dynamika a nové směry.

Jak vypadá proces tvorby vašich choreografií?
Je to jednoduché – pracuji se systémem pravidel. Nevytvářím choreografii, obsah ani pohyb. Neříkám tanečníkům, co mají dělat. Přicházím s pravidly. Celá choreografie je proces toho, jak si tanečníci s těmito pravidly poradí. Jsou to právě rozhodnutí jednotlivců a společná rozhodnutí, která utváří celek. Já ovlivňuji proces pouze změnou či úpravou pravidel, jakmile pochopím, jak daný systém funguje. Trénink pak spočívá v rozhodování, porozumění choreografii a vlivu těchto rozhodnutí na celek.

Jsou vaše pravidla vždy stejná, nebo se mění?
Je to jako u sportů, například máte basketbal, fotbal a volejbal – všechno jsou to míčové hry, ale odlišná pravidla z nich dělají odlišné hry. Stejně tak to platí i u mých choreografií – navrhuji různé hry s různými pravidly, která vedou k různým výsledkům.

Vaše tvorba často zahrnuje rozmanité hudební volby – od Bacha a Schuberta po Tears for Fears a Kanyeho Westa. Jak si hudbu vybíráte?
Stejně jako si člověk sestavuje playlist – podle toho, co mám rád. Střídám různé žánry. Každá hudba ve mně vyvolá trochu jinou zvědavost – jak bude fungovat v choreografickém kontextu, jak s ní vést dialog, jak ovlivní práci. Je to velmi intuitivní proces, nemám na to žádnou metodu.

Na festival Tanec Praha přijedete s choreografií LOVETRAIN2020, která vznikla během pandemie…
Vlastně jsme začali zkoušet 3–4 týdny před pandemií. Pak jsme museli na půl roku přerušit práci a premiéra byla zrušena. V létě jsme se vrátili, práci dokončili a premiéra byla v říjnu, mezi dvěma lockdowny. Proces byl velmi roztažený, a pak následoval rok zrušených turné. S turné jsme začali až v říjnu 2021. Nápad na práci s Tears for Fears a další materiál vznikl ještě před prvním přerušením.

Je v tomto díle nějaký moment, který je pro vás osobně výjimečný?
Zjistil jsem během turné, že má toto dílo velmi specifický dopad na diváky. Lidé za mnou často chodili a říkali, že jim to dalo naději. Myslím, že to dílo tuto energii má. I když to nebyl původní záměr, tak vám poskytne naději.

Ovlivnila pandemie vaši tvorbu?
Nejsem si jistý, zdali ji ovlivnila, jelikož proces začal ještě před pandemií. Navíc, jakmile jsem ve studiu, soustředím se výhradně na choreografický proces. Nevycházím z vnějších událostí. Vycházím čistě z procesu choreografie, který je soběstačný. Nezpracovávám témata zvenčí, ale skrze samotný proces nečekaně komentuji a odkazuji k věcem zvenčí – opačný přístup by mě omezoval.

Vnímáte po době lockdownů a online období nějaký rozdíl při návratu k živým vystoupením?
Byla to nejdelší pauza v mé kariéře. Potvrdilo se mi ale, jak zásadní jsou živá vystoupení, že je nelze nahradit třeba Netflixem. Potřebujeme situace, kdy se lidé sejdou a sledují něco živě. S rozvojem AI se domnívám, že choreografie zůstane poslední uměleckou formou, kterou nelze digitalizovat. Materiálem choreografie je lidské tělo – a to musíte zažít živě.

Chystáte se v dohledné době začlenit digitální prvky do svých choreografií?
To není téma, které by mě zajímalo. Určitě budou choreografové, kteří budou tvořit pomocí AI nebo robotů. Ale podstata choreografie je v lidech – v tom, že jsme naživu. Nepovažuji za smysluplné snažit se to dělat jinak.

Viděl jste už nějakou choreografii vytvořenou AI?
Viděl jsem projekty, které pracují s rozmanitými kompozičními návrhy nebo různými druhy robotiky. Určitě toho ale bude přibývat.

Kromě choreografie jste se věnoval i fotografování…
Ano, ale dnes už méně. Dlouho jsem fotil, protože mě frustrovalo, jak fotografové zachycovali mé dílo. Neodráželo to, co jsem chtěl. Začal jsem tedy fotit sám, abych lépe pochopil, jak taneční dílo zachytit. Dělám to jen pro svou tvorbu. Stejně tak si vždy navrhuji světla, aniž bych byl světelný designer. Vnímám to jako rozšíření své choreografické práce.

Jak vytváříte světelný design?
Často mám koncept světel hotový ještě předtím, než začnu pracovat na choreografii. Světlo je od počátku součástí celku. Čím jasněji jsou jednotlivé složky definované, tím lépe spolu komunikují.

Váš poslední počin se jmenuje Freedom Sonata a kombinuje v sobě hudbu Kanyeho Westa a Beethovena. Jak je zatím projekt přijímaný vzhledem k jeho současným skandálům?
Byla chyba zvolit Kanyeho. Pracoval jsem na tom dlouho – ještě před všemi jeho skandály. Poté bylo velmi těžké dílo dostat ven, protože divadla se bála zařadit do programu dílo s hudbou od něj. Ale když se na to představení podíváte, pochopíte, že inscenace nemá s těmi skandály nic společného. Jeho hudba je neskutečně dobrá. Nicméně se obávám, že tento kus bude bohužel mít krátkou životnost, ale to se prostě stane. Nemůžete mít vždy všechno pod kontrolou.

Přemýšlíte už o dalších projektech?
Teď nás čeká ještě pár vystoupení s LOVETRAIN2020 a Freedom Sonata. Není jich moc, ale několik jich ještě bude. Novou choreografii bychom mohli začít tvořit příští léto.

Účast na festivalu Tanec Praha není vaší první návštěvou České republiky…
Myslím, že v roce 2016 nebo 2017 jsem tu byl s jiným dílem Sunny. Je to pro mě už druhá nebo třetí návštěva.

V roce 2017 jste také spolupracoval s Baletem Národního divadla na díle Separate Knots. Jak tato spolupráce ovlivnila váš vztah k Praze?
Byl to velmi příjemný projekt. Původně to byl duet, který jsem následně přepracoval pro tři páry. Spolupráce byla skvělá, tanečníci výborní, velmi kvalitní soubor. Myslím, že Filip Barankiewicz tam odvádí skvělou práci.

Těšíte se zpět do Prahy?
Praha je fantastické město a příjemné prostředí pro tvorbu. Je tu i báječné publikum, které má cit pro tanec a rádo na taneční představení chodí. Takže ano, těším se zpět.