Studijní léta
Pojďme začít hezky od začátku. To, jak jste se dostal k baletu, o vás všichni vědí, bylo to přání vaší maminky, která si plnila svůj sen. Já bych chtěla, abychom se trochu vrátili do vašich tanečních začátků. Zajímá mě, jak probíhalo vzdělávání na petrohradském (tehdy leningradském) učilišti A. Vaganovové.
Jaký jste byl žák?
Na začátku, v úplně v prvním ročníku, by si na mě můj profesor hlavního oboru asi nevsadil. Mamka mi docela nedávno vyprávěla, že když byla ve škole první rodičovská schůzka, říkal jí: „Já toho Sašu musím schovávat daleko za ostatní, aby si ho nikdo nevšimnul.“
Proč?
Protože jsem byl jako dítě v té době na baletní svět trošku tlustý, podle něj prý i nemotorný. Tak mě v prvním ročníku raději na závěrečných zkouškách strčil dozadu, aby na mě nebylo tolik vidět.
A co proslulá sovětská tvrdá výuka baletu? Jak jste to jako dítě vnímal?
Výuka i přístup byly tvrdé. Běžně nás pedagog plácal rukou, štípal, abychom propínali kolena, chodili jsme domů a měli jsme od něj modřiny. Ale takové praktiky jsou dnes už i v Rusku zakázané, takové chování už není dovolené.
Někde jsem četla, že vás jeden pedagog házel na zem, když jste dělali provazy, aby vám vytahal nohy. To tedy působí dost drsně.
Pak jsem za to nakonec byl rád. Ale bylo to drsné. Ještě víc u holek – každého čtvrt roku je vážili, a když některá víc přibrala, tak se jich zbavovali už během roku. Spousta z nich přijela z velkých dálek, Česká republika je malý stát, ale Rusko je obrovitánské – byli žáci, co přijeli až z Vladivostoku a bez milosti je poslali zpátky domů. To pak byly řevy. Na druhou stranu to podle mě bylo férové, protože pak se těm dívkám ušetřilo trápení, že zbytečně nedělaly něco, co by pak nikam nevedlo a v baletu by se neuplatnily.
A výuka byla zaměřena asi spíše na klasický tanec?
Výuka byla tradiční, měli jsme kromě klasického tance ještě charakterní tanec a neměli jsme tehdy žádnou modernu.
Nebylo vám to někdy líto, že jste byl jen od rána do večera ve škole a neměl jste čas sám na sebe?
Poslední léta si to všechno, co mně chybělo, vynahrazuji.
Účinkovali jste během školy v Mariinském divadle?
Samozřejmě, každoročně jsme účinkovali v Louskáčkovi. Jako děti jsme to hodně prožívali. Měli jsme to rozdělené, podle nás myši tancovali ti nejhorší, role kavalérie na koníčkách – to už bylo jakž takž, ale ti nejlepší z nás byli vybráni pro vojáčky.
A vy jste byl co? Nejdřív myška a pak vojáček?
Já jsem byl vždycky jen voják. Voják a pak hlavní oficír. A končil jsem v roli Prince.
Absolventské představení probíhá stejně jako u nás, má ho škola v divadle?
Ano, měli jsme na konci roku absolventské představení v Mariinském divadle, ale ještě nad to jsme během roku jezdívali celá škola do Moskvy. Škola vypravila celý vlak a jeli jsme ukázat sebe a své školní představení.
Historicky byla a je veliká konkurence mezi Petrohradem a Moskvou. A je fakt, že se tedy alespoň dříve dal poznat tanečník z Moskvy podle rukou, Petrohrad má hezčí ruce.
To je pravda. Na svoje ruce jsem byl vždycky pyšný. A teď když učím, tak na to dávám velký důraz.
Učíte soukromě a na letních kurzech School of Dance s Nikolou Márovou a Michalem Štípou. Učit na konzervatoři by vás nelákalo?
Zatím ne, vážím si dobrých pedagogů, Nikola s Michalem na škole učí. Já sám pro sebe nevím, jestli by mě bavila každodenní dřina s dětmi, učení klade na pedagoga velké časové nároky, když to berete vážně, jste tam od rána do večera.
Kolik vás bylo na učilišti Vaganovové chlapců ve třídě?
My jsme měli tři třídy, A, B, C a každá třída měla asi 15 kluků.
To je hrozně moc v porovnání s našimi českými poměry a podmínkami. O tom si v českých tanečních školách můžeme jen nechat zdát.
To je pravda, ale je fakt, že v Rusku je dlouholetá, velice silná baletní tradice. Je pravda, že v českých školách zájem o to být tanečníkem upadá. Já, když občas učím nějaké žáky soukromě a ptám se jich, kolik jich je v ročníku, tak mi říkají, že dva, tři nebo čtyři, o moc víc ne. A to je hrozně málo.
A když už máte tuhle zkušenost, byl jste student, nyní učíte, sám máte vlastní dítě. Co je nejdůležitější?
Myslím si, že nejdůležitější je to, aby děti byly do toho, co dělají – v tomhle případě do baletu – zapálené. Protože zájem je to nejdůležitější. Spousta žáků má nějaký talent, ale chybí jim zápal a zaujetí pro věc.
Z Petrohradu do Prahy
Hned po škole jste nastoupil do Státního akademickém divadla Modesta Petroviče Musorgského jako sólista. Musel jste být výjimečně dobrý. Přesto jste po dvou letech v angažmá chtěl odejít z Petrohradu. Podle svých slov někam na Západ. Kam přesně jste mířil a proč jste vlastně chtěl opustil Petrohrad, kde jste měl tak dobré postavení?
Chtěl jsem do Německa a bylo mi jedno, jestli by to byl Düsseldorf nebo Stuttgart nebo Drážďany. Ale neměl jsem preference, věděl jsem jen to, že chci do většího města, protože tehdy bych si asi neuměl představit žít v nějakém menším.
Proč jste tedy nedělal konkurz do zahraničního angažmá, ale odešel jste vlastně na začátku sezony z Petrohradu do Prahy?
Protože každoročně naše divadlo jezdilo na tří až čtyřměsíční zahraniční zájezd. První dva roky po svém nástupu jsem jezdil, ale pak se nám zhoršily vztahy s uměleckým ředitelem. Vzniklo to kvůli mé tehdejší manželce (Keiko Sakamoto, pozn. red), nebyla tehdy spokojená, tlačila na vedení, že chce více tančit. Takže i kvůli těmhle okolnostem jsem se tehdy až v září dozvěděl, že na zahraniční zájezd nejedu, že mě tam neberou. To by ovšem znamenalo finanční i taneční výpadek na 3 až 4 měsíce. Znamenalo by to i platově velký výpadek, protože na zájezdě si člověk vydělal třeba na rok dopředu. A kamarád mi řekl o tom, že Jana Kůrová shání tanečníky, zakládá soubor. Tak jsem jí napsal, poslal jsem jí video a ona mi hned odpověděla, že je to bezvadné, ať okamžitě přijedeme, na konci sezony nás čekalo mezinárodní gala v Praze. V divadle jsem si vzal neschopenku a přiletěli jsme do Prahy. A pak už jsem do divadla v Petrohradu nenastoupil.
Národní divadlo: Soubor za Vlastimila Harapese
Projekt Jany Kůrové nakonec zkrachoval. Jak jste se tedy dostal do Národního divadla?
Protože jsem nemohl pravidelně cvičit a potřeboval jsem se udržovat, zavolal jsem do Národního divadla, jestli můžu chodit na tréninky. Vlastimil Harapes se doslechnul, že tam chodím a okamžitě chtěl, abych nastoupil. A to byl rok 1996.
V jednom rozhovoru jste říkal, že když jste přijel z Ruska sem do divadla, tam byly takové „ruské“ poměry a tady byly ty „evropské“ poměry. Mě to zaujalo. Jak tomu mám rozumět, co to je?
Třeba tradice, že když tanečník přišel do angažmá, musel pozvat tu šatnu ve které seděl, musel jí přichystat občerstvení. Byl to takový trochu vojenský systém mazáků a zelenáčů. V Petrohradě jsme neměli na sále baletizol, ale dřevěnou podlahu a ti, co tam byli první rok, ti zelenáči, ti museli kropit ostatním podlahu. Já jsem na to kašlal, a tak vždycky někdo z těch starších vzal tu konev a tam kde jsem stál já, mi to polil tak, až tam byla obrovská louže. A já jsem dělal, že to jako nevnímám. A cvičil jsem v tý vodě.
A proč, byl jste takovej frajer?
Myslel jsem si, že jsem lepší než oni. Protože hned po škole, první rok mě vzali na sólistu, tak jsem si myslel, že jsem někdo víc. Byl jsem trošku nafoukanej. Naštěstí jsem přijel do Prahy, kde už byl baletizol a ani chlebíčky jsem kolegům nosit nemusel.
Jak byste s odstupem popsal soubor baletu pod vedením V. Harapese?
Nechci to hodnotit nějak víc. Z mého dnešního subjektivního pohledu soubor nebyl v dobré kondici. I když tam byly na jedné straně velké osobnosti, vynikající sólisté jako Terezka Podařilová, Jiří Pokorný, Standa Fečo, Zuzana Parmová (nyní Savková, pozn. red) a další. Ale také tanečníci charakterních rolí Jan Kadlec, Luboš Hajn, a to byly osobnosti a zároveň byli fajn, sympatičtí lidé, a ta mladá generace byla velmi dobrá. Ale na druhou stranu úroveň sboru byla kolísavá. Je ovšem pravda, že brána do tanečního světa byla uzavřenější, to se nedá vůbec porovnat se současným souborem. Kdy se brána otevřela a na konkurzy jezdí lidé z celého světa.
Vzal vás soubor dobře, když jste nastoupil?
V podstatě ano, ale pořád jsem se setkával s tím, že když byla premiéra, byl jsem druhé obsazení. Na zájezd jsem jel jako druhé obsazení a mě to tehdy štvalo. Ptal jsem se na to šéfa, Vlastíka Harapese, a on mi na to řekl: Nejsi Čech. Tečka.
Dnes je to přesně naopak, české tanečníky, aby člověk pohledal. Nastoupil jste do souboru, kde byla taková epocha spolupráce režisérů a choreografů. Na repertoáru byl Romeo a Julie v režii Petra Weigla a choreografii Libora Vaculíka, Isadora Duncan v režii Jozefa Bednárika a choreografii L. Vaculíka. Ale i klasické tituly jako Louskáček či Raymonda v choreografii Jurije Grigoroviče. Obecně se dá říci, že to byly celovečerní autorské dějové balety, inspirované filmovou či literární předlohou. Tento trend přinesl do ND choreograf Libor Vaculík. Jak na ty choreografie vzpomínáte?
Když jsem nastoupil, tančil jsem Merkucia ve Vaculíkově a Weiglově Romeovi a Julii, a ty moderní věci na repertoáru byly tedy spíše choreografie Libora Vaculíka, taneční divadlo. Já jsem vždycky inklinoval k hraní, což v těch Liborových choreografiích byly pro interprety velké možnosti a zároveň se mi to i dobře tancovalo. V té době to byly dobré inscenace a myslím, že diváci to oceňovali. Spousta lidí přijde do divadla spíše pro ten divadelní zážitek, nezajímá je tak ta čistota techniky, ale chtějí vidět příběh.
Tuhle dobu už si vybavuji poměrně dobře, na začátku jsme si s Liborem vůbec nesedli, nepadli jsme si do noty. Byl na mě zlej. Ale pak se to zlomilo inscenací Isadora Duncan. A od té doby byl fajn. A pak jsem už i v Liborových baletech hostoval. V Brně v Ivanovi Hrozném a v Úplném zatmění, které bylo o francouzských prokletých básnících.
Pod vedením Petra Zusky
A jak byste pro sebe zhodnotil éru Petra Zusky?
Petr Zuska, to bylo něco jiného. Petr přinesl novou éru, provětral to tady v divadle, tanečně, proměnil soubor, vyměnil lidi. A podařilo se mu nastavit velmi zajímavý repertoár, což pro tanečníka je velmi důležité. Pro tanečníka je důležitá nejen finanční odměna, ale i inscenace a příležitosti, ve kterých by se mohl uplatnit. S Petrem to byla éra, ve které jsem se cítil dobře.
Tančil jste s mnoha partnerkami, se kterou se vám dobře tančilo, spolupracovalo?
Abych neurazil, tak se všemi. Ale když pak z Hamburku přišla Adélka Pollertová, vytvořili jsme pár na dlouhá léta. Adélka Pollertová kromě toho, že je vynikající tanečnice, byla taky lehoučká. A myslím, že jsme si teď ke konci mé kariéry dobře rozuměli s Terezkou Podařilovou. My jsme jinak s Terezkou v mojí kariéře netančili, vlastně jsme se míjeli anebo měla vyšší tanečníky. Ale ve Valmontovi jsme se potkali osudově a myslím, že jsme oboustranně cítili taneční i interpretační souznění.
To pro vás byla asi velmi hezká práce, je vidět, že na to rád vzpomínáte.
Valmont mě těšil právě v těch hereckých možnostech, které role umožnila. Jako tanečník jsem věděl kroky, znal absolutně choreografii, která je jasně daná, ale pokaždé jsem to mohl prožít trošku jinak, a měl jsem na jevišti pocit, jako by se děj vyvíjel se mnou, s námi. Byl to můj vnitřní pocit, příběh je stejný, ale to prožívání, to procházení tím dějem mě naplňovalo pokaždé znovu.
Na osobní notu
V 13. komnatě jste otevřel témata hodně osobní a citlivé. Nemoc, alkohol. Přiznám se, že mě to zasáhlo, když jsem se dozvěděla, že se léčíte na onkologii.
O nemoci teď asi nechci mluvit, není to uzavřené. Hodně jsem při natáčení Komnaty přemýšlel, jestli je dobré to říkat, ale když točíte dokument a v tom dokumentu bychom kolem toho obcházeli, bylo by to nejasné. Ale tehdy, když se to točilo, bylo to všechno jinak.
Tak to nevzdávejte a bojujte. Já jsem vlastně přemýšlela, proč lidé natáčejí 13. komnatu, proč jste do toho šel?
Chtěl jsem poukázat na to, že jsem bojoval s alkoholem, prošel jsem tu cestu toho odvykání, přišlo mi to důležité. Ale u té nemoci není dobré říkat, že člověk bojuje. Takhle to totiž nefunguje, bojovat nemá význam. Jakmile začnete bojovat, tak prohrajete. Chápu, že jsou to takové věty, které si člověk zvykl říkat: „Bojuj“, ale člověk bojuje sám se sebou. Takže nemůžete bojovat sám se sebou, protože tak jako tak vždycky prohrajete. Ale když se někdo vyléčí z onkologické nemoci, často jsou to lidé, kteří to přijali, a prošli to, ale neřekli si teď: „Já tady bojuji.“
Ta nemoc je velmi podložená duchovním aspektem, jsou velmi různé příčiny vzniku, velmi často jsou důsledkem stresu, ale také tím, když v sobě člověk drží negativní emoce, příliš se soustředí na své ego, všechno má nějaký podklad. Jako každá jiná nemoc vzniká daleko dříve.
Tak nebojujte, ale držte se! Ať to zvládnete.
Mám kolem sebe skvělý lidi a mám dobrou, úžasnou lékařku. Podívejte se, nikdy z toho života neodejdeme živí.
Jaké to je, když je člověku padesát?
Když mi bylo 40 a víc, přítel Daniel Pešta mi říkal, že pro něj to bylo takové zvláštní období, právě mezi těmi 40 a 50 a že od padesáti výš už je to super. I já jsem vlastně měl náročné období právě mezi čtyřiceti a padesáti. Prošel jsem rozvodem, léčil se ze závislosti na alkoholu, přišla nemoc. Padesátiny jsem oslavil v dubnu, tak uvidíme, jak to bude dál.
Vaše přítelkyně je zároveň i vaše kolegyně ze souboru, tanečnice Alice Petit. Je vidět, že ji máte opravdu rád, říkal jste, že je vaše snoubenka, plánujete svatbu?
Uvidíme, říká se, že by to mělo být do roka, a rok už to byl. Jsme spolu už dlouho, stála při mně v těžkých chvílích, hodně se mnou vytrpěla.
Myslím, že i když to není vždy jednoduché a někdy je to komplikované, tak jsem právě díky Alice začal vnímat vztahy jinak a snad jsem se více posunul.
Máte syna. Vidíte v něm sám sebe, toho malého Sašu?
Mě přijde, že je úplně jiný. Já jsem se strašně těšil, až Max dospěje a bude s ním sranda a na to, jak spolu budeme cestovat, chtěl bych mu ukázat L. A., USA, do Japonska bych ho rád vzal. Často spolu vyjedeme na kolo, jsme tam spolu sami, s přírodou, cestou, někdy mlčíme a nebo si hezky popovídáme.
Vím, že jste šel dlouhou dálkovou poutní cestu sv. Františka z La Verny do Říma, cca 540 km. Šel jste od té doby ještě nějakou takovou trasu?
Ne. Chystali jsme se s kamarádem letos v dubnu odjet do Turecka, kde je Lýkijská cesta a tu jsme chtěli jít, ale museli jsme to přesunout kvůli premiéře Sarkasmů, na které jsem se podílel jako asistent. Tak se cesta odložila na říjen 2025. V létě se to jít nedá, je příliš teplo. Tak uvidíme. Asi se to bude muset ještě odložit, až budu zdravý.
Maminku máte pořád ještě v Petrohradě? Kolik jí je let?
Ano, maminka žije pořád v Petrohradě a je to docela komplikované. Je jí 72. Máma je neuvěřitelná, pořád běhá maratony, běhá 54 kilometrů. Teď v prosinci jsem ji vzal na měsíc do Thajska, abychom strávili nějaký čas společně. A ona každé ráno v pět ráno vstala a šla běhat, jen jednou jsem s ní šel a vůbec jsem to nedal.
Stýská se vám po Rusku?
Mám rád Petrohrad. To město je super, je krásné. Rád bych si tam zajel, ale i na Bajkal, na Ural, kde jsem nikdy nebyl. Chtěl bych strašně projet motorkou Rusko a Asii. Od Bajkalu k Himálajím.
Jinak si ale myslím, že jsem našel krásné město, kdyby Praha nebyla tak kouzelná, neměla tu atmosféru, nezůstal bych tady. Vyměnil jsem Petrohrad za Prahu, obě města jsou krásná.
Nechybí vám něco petrohradského? Řeka Něva, bílé noci?
Rád bych Petrohrad ukázal přítelkyni, která má velmi ráda ruskou kulturu. Asi bych se těšil na bílé noci, vidět se s mámou. Ono je to teď složité, kvůli sankcím musíte letět přes Ázerbájdžán, Istanbul. Moje máma sem každé léto lítá, ale velice komplikovaně. A já bych naopak asi těžko dostal vízum, už mám české občanství. Nebyl jsem v Rusku 7 let.
Národní divadlo dnes
Vraťme se zpátky k divadlu. To, že jste repetitor, vyplynulo tak samovolně, nebo jste to měl jako další krok do budoucna, po tom, až ukončíte postupně kariéru?
Když jsem začínal pomalu končit, začal mi Petr Zuska dávat i příležitostné asistence nebo jsem byl jako baletní mistr u jeho věcí a později i u zkoušení repertoáru jiných choreografů. Když mi bylo 45, vystřídalo se umělecké vedení a Filip Barankiewitz mi řekl, že mě chce mít jako baletního mistra. Na plný úvazek. Přitom jsem ještě pořád dělal ty Valmonty a jiná představení. Ale on chtěl začít od nuly a chtěl mít první sólisty nové a samozřejmě jsem věděl, že nemůžu být v 45 první sólista, že už to nemůžu táhnout. Tenkrát mi to vyhovovalo, protože jsem všechny ty role měl na externí smlouvy, takže finančně to bylo velice zajímavé.
A vy sám jste jako tanečník nejvíce zkoušel s jakým repetitorem?
Pracoval jsem nejvíc s Míšou Černou na klasiku a s Veronikou Iblovou na současné balety.
A je něco na co, i když se tomu repetitorství nevěnujete tolik, na co kladete vy sám důraz?
Práce repetitora a choreografického mistra je udržet choreografii tak, jak byla nastudovaná. Zachovat nejen kroky, ale i tanečního ducha. Protože každá choreografie se liší nejen krokově, ale i stylově. Proto Forsyth není Kylián a Petipa není Bournoville.
Mluvil jste o tom, že chystáte nějaký projekt s Martinem Dvořákem, to platí?
Zatím se pořád spíš domlouváme, ale se mnou je to právě kvůli nemoci teď složitější.
A co by to mělo být?
Je to téma, o kterém uvažoval už dramatik Josef Topol s Vlastíkem Harapesem.
Láska k fotografování
Focení je teď víc vaše práce nebo záliba?
Fotím od roku 2014 a fotím s kamarádem Máriem Bakušem, baví nás to. Poslední roky se naplno věnuji tomu, že spolu fotíme vizuály, plakáty pro baletní soubory. Teď jsme naposledy fotili 6 vizuálů pro Divadlo J. K. Tyla, a v současné době pracujeme na chystané inscenaci J. Neumeiera Liliom, který uvede Balet ND na podzim. Je to nárazovější práce a moc mě focení baví.
Vím, že jste dokumentoval i mimořádně zajímavý projekt West Side Story, kterou dělal Zdeněk Prokeš ve vězení.
Zdeněk Prokeš je pro mě vlastně něco jako člen rodiny, známe se od roku 2001. A když mi o tom projektu říkal, že zkouší s vězni, ptal se mě, jestli tam nechci jezdit fotit. Měl jsem z vezení velký respekt, ale na nakonec to byla mimořádná zkušenost.
Čtete rád knihy? Co právě čtete?
Čtu rád. Koupil jsem si čtečku a mám tam asi 6000 knih. V poslední době čtu duchovní knihy, například Sadhguru a rád čtu memoáry a biografie. Teď právě čtu o Stevenovi Tylerovi, americkém zpěvákovi a hudebníkovi (lídr kapely Aerosmith, pozn. red). A vždycky mě v tom zajímá, jak ten život člověk prožil, jak je otevřený, čím prošel a jak hledá svoji cestu.
Kdo je Alexandr Katsapov?
Je to hlavně člověk.
Alexandr Katsapov (* 23. 4. 1975, Petrohrad), emeritní první sólista Baletu Národního divadla, je jednou z největších osobností baletu ND posledních dekád. Vystudoval Ruskou baletní akademii A. Vaganovové, poté byl v letech 1993–1996 v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského. Zde mimo jiné tančil Alberta v Giselle, Modrého ptáka ve Spící krasavici, Prince v Louskáčkovi, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphide či titulní roli v Petruškovi. Od sezony 1997/1998 se stal sólistou Baletu Národního divadla v Praze a v roce 2003 byl jmenován prvním sólistou. Od sezony 2014/2015 působí v souboru jako baletní mistr. K jeho největším úspěchům klasického repertoáru patří Princ a Von Rothbart v Labutím jezeře, hlavní role v Louskáčkovi, Romeo a Merkucio v baletu Romeo a Julie, Abdérachman v Raymondě nebo Albert v baletu Giselle anglického choreografa Christophera Hampsona, Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese nebo role v baletech Augusta Bournonvilla La Sylphide (James) a Napoli (Gennaro). Ztvárnil také Otroka v Pas de trois z baletu Korzár. (Přečtěte si více zde…)
