TANEC VALMEZ: Festival, který inspiruje mladé duše

Tanec Valmez založili manželé Borovičkovi v roce 2008, letos se konal 17. ročník. Záměrem je od počátku přivážet do Valašského Meziříčí špičkový současný tanec a zvýšit o něj zájem nejen, ale především u mladých lidí. Milada Borovičková festival řídí, její manžel Petr se stará o ekonomickou stránku. Neúnavně spolu obrážejí české i zahraniční přehlídky a oslovují umělce ke spolupráci. Do Valmezu se jim podařilo pozvat už mnoho známých tvůrců, ze zahraničních jmenujme např. Jo Strømgren Kompani či Kadera Attou, z českých třeba DEKKADANCERS, VerTeDance nebo 420PEOPLE. Součástí programu jsou i workshopy, k nimž jsem byl letos již podruhé přizván.

Už loni jsem žasl, jak zorganizovaně a profesionálně festival působí, nikoliv na úkor přátelské, takřka rodinné atmosféry. Po příjezdu mě vyzvedne řidička, odveze mě do příjemného hotelu, kde se do růžova vyspím. Ráno mě čeká opět na parkovišti. Lektorů je pět stejně jako štací, na každé nás čeká zhruba dvacet až padesát dětí, častěji spíš padesát. Začínám s menší skupinkou asi dvanáctiletých dětí. Před začátkem dostávám ještě dárkovou tašku, jejíž obsah mohl zkomponovat jen znalec tanečních potřeb: uvnitř je ručník, voda, ovesná tyčinka, tričko a obligátní láhev slivovice.

Po workshopu se děti vyrojí s plátěnými taškami, které chtějí podepsat, společně se fotíme. Při druhém tréninku jsem už zahřátý a před tělocvičnou plnou náctiletých děvčat se předvádím. Chlapec je v každém kolektivu maximálně jeden. Muži touží po bohatství, aby se mohli obklopit ženami, tito filutové našli zkratku. I já prožil šťastné taneční chlapectví a na mladíky utopené v moři vlasů se proto spiklenecky usmívám. U oběda konverzuji s kolegou, taky vypadá, že mu vyhládlo. A už mě auto převáží k nedaleké tělocvičně, kde pálím kalorie další partě. Všude je bezchybně připravená aparatura, na každé lokaci jsou nám k dispozici pomocníci, kteří se ujišťují, že nám nic nechybí. Všichni kmitají, do Zašové, kde mě čekají poslední lekce, mě veze místní učitelka klavíru.

Večer se scházíme v kulturním domě, který už praská ve švech. Vyzvedávám si lístek a mířím na své místo. V sále šumí natěšená mládež, tepláky vyměnila za večerní outfit. V zadní řadě rozpoznávám nenápadně se krčícího senátora Jiřího Čunka, jeho přítomnost mě dojme. Jistě si sem nepřišel vylepšit PR, jako to dělá třeba náš prezident, který se nikdy neopomene nechat vyfotit. Vše nasvědčuje tomu, že přišel skutečně proto, aby zhlédl taneční představení, podpořil festival. Sál utichá a na scénu nastupují Borovičkovi ve společenských šatech (prastarý kulturní zvyk, který byl ve větších městech nahrazen svou antitezí). Přivítají diváky, představí umělce, poděkují sponzorům. Petr Borovička vysekne své ženě galantní poklonu a světla hasnou. V první části sledujeme duet chilsko-izraelské choreografky Olivie Court Mesy I carry, you hold. Tanečník a tanečnice se oblékají do jednoduchých černých šatů a na bílé podlaze rozehrávají antihierarchickou fyzickou partneřinu. Když se muž rozběhne a žena jej ve vzduchu zachytí, hlediště zalapá po dechu. Spokojeně se usmívám: i tohle tanec dokáže.

Když se po přestávce vracíme na svá místa, z jeviště nás pozoruje osm performerů. Švýcarský soubor MEK přivezl do Valmezu dílo Father Politics choreografa Muhammeda Kaltuka, v Česku vystupují vůbec poprvé. V hledišti svítí ještě pár ajfonů, mladá černoška se už ale zvedá a anglicky spouští svou tvrdou filipiku. Padají slova jako „gender“, „democracy“ a „future“ a děti v první řadě na ni vyjeveně hledí. Začínám se potit. Jenže pak přejde obžaloba ve slam a žena rytmizuje své pohyby. Z beden se ozve známý motiv od Stromae a ostatní tanečníci se zvedají. Můžeme si prohlédnout jejich rozmanité tvary, odhadovat etnický původ. Vysoký blonďák se hýbe obratněji, než bych vzhledem k jeho konstituci čekal. Šlachovitý akrobat předvádí bravurní breakdance. Skupina působí navzdory různorodosti soudržně, v hromadných scénách generuje neuvěřitelnou energii. Korporátní přetvářku ztvárňuje somatotypem výraznější tanečník v saku, zítra povede workshopy. Ke dvěma černoškám se přidává drobná světlovláska a posléze exotická bruneta, ženský kvartet v podpatcích patří k vrcholům představení. Je sexy, intenzitou výpovědi by ale předčil i druhou vlnu feminismu. Přidávám se k aplaudujícím ve stoje. Zatímco se taneční „urban gang“ klaní, zažívám euforii z dobrého tance. Už jsem se smiřoval s tím, že letos nenajdu odpověď do ankety „nejlepší představení roku“, když dostanu tenhle nářez ve Valmezu.

Raut by mohly jiné festivaly Valmezu závidět. Láduju se brambory s masem, neboť už tuším, co má Petr Borovička za lubem. Přiskočí a už máme všichni panáka v ruce. Bodrému inženýrovi se oči pořád smějí a než si stihnu s kritičkou, s níž se známe jen z facebookových debat, potykat, mám opět plnou skleničku. Venku duní hudba, neunavitelné děti si užívají připravenou diskotéku. Petr žertuje, avšak vypráví i o obtížích s organizací. Stýská si, že za sedmnáct ročníků se někteří lidé, již se podílejí na rozhodování o osudu festivalu, neuvolili ani jednou přijet.

Druhý den si oblékám festivalové tričko, to loňské patří k nejlepším kouskům v mém designovém šatníku. Studenti si kroky pamatují, můžeme se posunout o kousek dál. Pozoruji to množství tančících těl a dochází mi, co to tady ve Valmezu Borovičkovi provádějí. Nevím, zda si i návštěvníci uvědomují, jak nesamozřejmou zkušenost prožívají. Někde ve světě se válčí, jinde se tancuje. V zemi, která dává na obranu desetkrát víc než na kulturu, se pořádá událost, která seje něco pozoruhodného. Kdybych měl ignorantovi, užitkem posedlému filištínovi sedícímu na grantech třeba, vysvětlit, v čem spočívá přínos takového festivalu, uvědomil bych jej, že 1) poskytuje příležitost umělcům, kteří mohou prezentovat svou tvorbu a navázat nové kontakty, 2) kulturně obohacuje region i místní komunitu, 3) přitahuje mediální pozornost, což může podpořit pozitivní obraz města, 4) přispívá k vyšší návštěvnosti, čímž podporuje lokální podnikání, zejména v oblasti pohostinství a ubytovacích služeb, 5) v dlouhodobém horizontu může přilákat investory a zvýšit celkovou prosperitu, atraktivitu a prestiž dané oblasti. Především bych ale zdůraznil, že strategická investice tkví v tom, že působí na mladou generaci, jíž do duše vpisuje smysl pro sounáležitost, inspiraci a krásu.

Při cestě na nádraží vzpomínám, jak jsem kdysi do Valmezu jezdil učit do místní zušky. Vždycky tam byla nápadně hezká děvčata, záhadně milí rodiče a podezřele talentované děti. Říkal jsem si, že mají ve Valmezu asi nějaký lepší vzduch. Pátral jsem a narazil na místní lidovou pověst, která vypráví, že v dávných dobách žil na zdejším hradě krutý pán, který utiskoval okolní lid a byl znám svou bezcitností. Jednoho dne se ale poddaní vzbouřili a hrad zapálili. Legenda praví, že duch zlého pána bloudí ruinami dodnes. Co je na tom pravdy, nevím, jisté však je, že od té doby se Valmezu daří dobře. Dokladem toho je i jeden místní festival.

I Carry, You Hold
Choreografie: Olivia Court Mesa
Účinkují: Olivia Court Mesa a Yochai Ginton (creative co-dancer)
Zvukový design: Roey Hason
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart/ Piano Concerto No.23 in A Major, K. 488: II. Adagio. Matthew Herbert / Titles
Kostýmy: Factory 54
Premiéra: Listoopad 2019, Curtain Up Festival, Israel

Father Politics
Choreografie: Muhammed Kaltuk
Tančí: Schanika Mohn, Annakatharina Chiedza Spörri, Manuel Janick von Arx, Egon Gerber // Simon Walti, Lea Korner, Sarafina Beck // Harumi Mumenthaler, Moa Bomolo, Wittha Tonja
Text: Annakatharina Chiedza Spörri
Hudební aranžmá: Tobias Herzog (Clockworked)
Výprava: Kevin Peterhans
Světla, technika: Daniel Tschanz
Concept-Co-Development a dramaturgie: Cindy Jänicke
Production Manager: Fabienne Guldimann
Technique-Partner: nuance Veranstaltungsechnik GmbH