Tanec ve videotéce 54. ročníku Zlaté Prahy

  1. 1
  2. 2
Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha má oproti běžnému filmovému festivalu jednu nespornou výhodu. Tou je během konání festivalu volně přístupná videotéka, čítající desítky filmů ze světa hudby, tance a divadla, které návštěvník a divák může dle svého vkusu, chuti a uvážení zhlédnout, aniž by byl vázán na striktně daný hrací plán jednotlivých kinosálů a promítacích pláten. V letošním roce nabídka čítá dvaasedmdesát soutěžních a dva nesoutěžní filmy, v souhrnu tedy něco kolem 90 hodin kultury. Z celkového součtu se šestnáct titulů zaměřuje na taneční svět a velmi sympatická je diverzita, která je nabídkou filmů nastolena.
Videotéka ve Foyer Nové scény ND Praha – Zlatá Praha 2017 (zdroj ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha)

Jako obvykle jsou k dispozici záznamy tradičních představení souborů kamenných divadel jako například Balanchinův Sen noci svatojánské v podání pařížské Opery (který bylo možno vidět i v rámci živého přenosu do kin v průběhu loňské sezony), z Mariinského divadla Bronzový jezdec a romantická Giselle v hlavních rolích s Dianou Višněvovou a hostující pařížskou étoile Mathieu Ganiem či pro odvážné tuzemský Louskáček a Myšák Plyšák Petra Zusky.

Na velmi úspěšné, před dvěma lety uváděné Labutí jezero Alexandra Ekmana navazuje letos Sen noci svatojánské téhož choreografa s hudbou Mikaela Karlssona a s tanečníky ze švédského Královského baletu, které na jevišti doplňuje smyčcové kvarteto, klavírista, hráč na perkuse a po scéně procházející zpěvačka (Anna von Hausswolff). Na rozdíl od Balanchina, Ashtona či Neumeiera se ovšem Ekman neinspiroval slavnou Shakespearovou komedií, nýbrž skandinávskou tradicí oslavy letního slunovratu.

Své dílo člení dle jakéhosi denního harmonogramu, který začíná v osm ráno „kdesi u Stockholmu” mezi kopami usušeného sena. Pokračuje oslavami a hostinou, poté volně přechází do bizarního snového světa spánku v jeho REM fázi, upadá hlouběji mezi mozkové delta vlny, aby se nakonec probudil druhého dne ráno. Jak je u Ekmana zvykem, jeho balet je nabit jedinečným humorem, balancujícím mezi odlehčenou ironií a kousavým sarkasmem. Hosté se tak scházejí v 10.02, na lidové tradice odkazující radostné taneční křepčení si fotí nadšený antropolog s fotoaparátem a závěr večerní hostiny nevybíravě zachycuje snad i víc, než byste si přáli, přesto žádný z vtípků nepůsobí samoúčelně či ploše. Ostatně onen smích čas od času i povážlivě zhořkne.

Propojování tanečníků s hudebníky a zpěváky je v současné době poměrně populárním trendem, který se zračí i v několika dalších inscenacích. Nejorganičtěji působí spojení v případě Verdiho Requiem, které v Curychu vytvořil umělecký šéf a choreograf Christian Spuck, jemuž se povedlo spojením energií tanečního souboru s pěveckým sborem a sólisty dosáhnout mimořádně komplexního divadelního tvaru.

Mozartova opera Così fan tutte zase získává zcela nový rozměr dualitou hlavních postav, které jsou současně ztvárňovány zpěvákem a tanečníkem, a zejména osobitým a stylově vyhraněným rukopisem režisérky a choreografky Anny Teresy De Keersmaeker.

V podání Královského flanderského baletu je možno zhlédnout dvě choreografie na hudbu Maurice Ravela. Exhibition je jakousi inspirací na třetí, kdy choreograf Sidi Larbi Cherkaoui čerpal z Ravelovy orchestrace Musorgského Obrázků z výstavy, jejichž vznik podnítily skutečné obrazy Viktora Hartmanna. Hra s pohledy, perspektivou a jejich změnami je leitmotivem celého díla, z tanečního hlediska upoutá Cherkaouiho výrazná práce paží typická obsáhlými trajektoriemi a důmyslným proplétáním, nejvýrazněji uplatněna v Baletu nevylíhnutých kuřátek.

Druhou choreografii Ma mère l’Oye vytvořil mladý Jeroen Verbruggen na stejnojmennou skladbu, kterou doplnil ještě Pavanou za mrtvou infantku. Příběh mladé královny, jež záhy ztratila manžela, se zrcadlí do stylizovaného bílého jednání romantického baletu a dává zazářit Nancy Osbaldeston, která hlavní roli naplňuje nevinně dívčí čistotou i hlubokou emocionalitou.

Českou taneční scénu zastupují kromě Louskáčka Orfeus bratrů Bubeníčkových, jehož již v tomto roce uvedla ČT art, Zavřeno 420PEOPLE, které bude mít oficiální premiéru v pátek 29. září na Nové scéně, a Naučená bezmocnost v podání VerTeDance s hudbou Karla Šula, v režii Jiřího Havelky. Druhé jmenované dílo, které volně čerpá z knihy Byly jsme tam taky Dagmar Šimkové, se odehrává v prostorách bývalých lázní v budově Elektrických podniků a filmový záznam v sobě kombinuje (zřejmě) živé představení, jemuž jsou přítomni diváci, spolu se záběry jakoby nasnímanými průmyslovou kamerou. Výsledkem je mrazivý, neosobní obraz vyvolávající chvílemi až pocity psychického narušení, jenž však pro mě osobně ztrácel na síle a důraznosti zmíněnými částmi s přítomným publikem postávajícím v nedivadelním prostoru.

Zmínit je rovněž třeba kratičké a údajně poslední dílo Matse Eka Sekyra či čtvero choreografií inspirovaných filmy a myšlenkami režiséra Ingmara Bergmana. Alexander Ekman sám interpretuje vlastní titul Some thoughts on Bergman and dance, Pär Isberg vytvořil na Bachovy suity pro violoncello duet Samband-band-saraband zachycující soužití dvojice v jeho nejrůznějších peripetiích, kolizích i krizích, A pre-study je dílem pro jednoho tanečníka a koně od Ponta Lidberga a Onapers zase duetem dvou dívek choreografa Joakima Stephensona s doprovodem hudby Stefana Levina a Bergmanovým zamyšlením nad lidským bytím a nebytím.

Pokud ale mluvíme o Zlaté Praze jako o festivalu filmů, je v taneční nabídce kromě tuzemského Zavřeno už jen jeden zástupce, který byl stejně jako počin 420PEOPLE vybrán mezi dvacet snímků bojujících v hlavní soutěži. Mladí muži, zkrácená televizní verze celovečerního filmu režírovaného Michalem Nunnem a Billym Trevittem, bývalými sólisty londýnského Královského baletu, v podání souboru BalletBoyz, jenž Nunn s Trevittem roku 2000 založili.

Na počátku geneze stál krátký film Young Men, natočený v roce 2014 k výročí sedmdesáti let vylodění spojenců v Normandii. Potenciál ležící ve zkoumání a nahlížení osudů mužů ve válce ale tímto tříminutovým klipem zdaleka nebyl vyčerpán, proto o rok později došlo k premiéře divadelního představení téhož jména, tentokrát však s časovým ukotvením během první světové války. A úspěch na jevištních prknech dal záhy vzniknout celovečerní filmové verzi Mladých mužů.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář