Jak se tak stane, že se člověk ocitne na konzervatoři? Vzpomeneš si ještě, kdy se v tobě zrodila touha stát se tanečnicí?
K baletu jsem se dostala vlastně náhodou. Chtěla jsem být detektiv nebo doktorka, a do té doby jsem na baletním představení ani nebyla. Jednou ale přišli k nám na základní školu hledat talenty – a protože jsem byla drobná a ohebná, pozvali mě na přijímačky na konzervatoř. Prošla jsem všemi třemi koly, a všichni tam říkali, jak mám pěkné nohy – vůbec jsem tehdy nechápala, proč je to důležité. 😊
Do poslední chvíle jsme se rozhodovali, jestli tam vůbec nastoupím, byla jsem spíše studijní typ a šla mi matika. Rodiče mě poslali na přijímačky jen na zkoušku, ať se otrkám, a nepočítali s tím, že mě vezmou. Moje základní škola ale končila ve 4. třídě, takže bych stejně řešila přestup, tak jsem nakonec nastoupila.
Na konzervatoři jsem baletu úplně propadla. Dodnes si pamatuji jedno z prvních představení, které jsem viděla – byla to Šeherezáda. Okamžitě jsem se zamilovala. Pořídila jsem si CD s hudbou a pořád ho poslouchala a „tančila“ po pokoji. Tehdy jsem pochopila, jak silné emoce ve mně hudba vyvolává a jak nádherné je vyjádřit je pohybem. A v tu chvíli jsem věděla, že tenhle svět už nechci nikdy opustit.
Jaké bylo studium na konzervatoři? Byl to kouzelný svět, nebo spíš dřina a únava? Co sis z těch let odnesla nejvíc?
Studium na konzervatoři bylo opravdu náročné. Domů jsem chodila večer a často úplně vyčerpaná. Ale zpětně to vnímám jako důležitou a skvělou přípravu na profesionální kariéru. Potkala jsem tam výjimečné pedagogy, kteří mi dali pevné základy, a také kamarádky, které mám dodnes a jsem moc ráda, že je mám.
Na které pedagogy ráda vzpomínáš a které jejich rady sis sebou nesla celý život?
Ráda vzpomínám na paní Vondrovou, která nás učila Klasický tanec a velmi dobře nás technicky připravila. I když byla výuka náročná, dala mi pevné technické základy, na kterých jsem mohla dál stavět. Líbilo se mi také její pojetí výuky – kombinace byly sice obtížné a vyžadovaly přesnost, ale zároveň měla lidský, téměř mateřský přístup a věnovala se všem studentkám. Právě to mě hodně inspirovalo a ráda bych tento přístup přenášela i do své vlastní pedagogické práce.
Velmi ráda vzpomínám také na pana Kyseláka. Byl sice přísný, ale zároveň výborný pedagog, a na jeho vtipné hlášky dodnes rádi vzpomínáme.
Vzpomeneš si na svoje úplně první představení na velkém jevišti? Jaké to bylo, vstoupit do toho světa poprvé?
Ano, vzpomínám si moc dobře. Náš ročník začal chodit do divadla vypomáhat už od 3. ročníku, takže jsem měla možnost naskočit do představení docela brzy. Byla to pro mě obrovská škola – sledovat profíky, vnímat chod divadla, zkoušet, učit se za pochodu. Bylo to krásné, ale i náročné, protože jsme pak museli ve škole všechno dohánět.
Celý svůj profesní život jsi spojila s Brnem. Co pro tebe tohle město znamená – profesně i osobně?
Brno je můj domov už od narození a mám k němu silný vztah. Mám ráda jeho krásné historické centrum i to, jak blízko je tu příroda – člověk může být za pár minut v lese nebo u přehrady. Profesně pro mě Brno znamená celý můj taneční život, tady jsem vyrůstala, studovala, dospěla jako umělec. A osobně? Mám tu rodinu, přátele, zázemí. Neumím si představit žít jinde… i když člověk by nikdy neměl říkat nikdy. 😊
Na co v Brně vzpomínáš nejraději, v divadle i mimo něj?
Těch vzpomínek je spousta. Například jedním z opravdu krásných zážitků bylo focení ve vile Tugendhat v rámci divadelní propagace. Strávit tam celý den a zažít ten prostor jinak než běžný návštěvník – to bylo výjimečné.
Ztvárnila jsi nespočet rolí v klasickém i moderním repertoáru. Které ti byly nejbližší a proč?
Mám více nejoblíbenějších rolí, každou z nějakého důvodu. Patří k nim určitě Madame Tourvel v Nebezpečných známostech, Lucidor, Marguerita v Dámě s kaméliemi, Odetta/Odillie, ale i Julie, Frygie ze Spartaka… Vlastně mě bavila většina. Stejně tak v moderním repertoáru ráda vzpomínám na D.M.J.1953–1977, Carmen, Petite Mort a Falling Angels.
V některých baletech jsi tančila více různých postav, například v Bajadéře. Mění se podle toho celý tvůj pohled na dílo? Měla jsi raději Gamzatti, nebo Nikii?
Bavily mě obě, každá má své specifické kouzlo a krásné momenty. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost ztvárnit obě – díky tomu jsem mohla hlouběji porozumět celé inscenaci a víc se zamýšlet nad jednotlivými postavami. Pomáhalo mi to i v interpretaci – třeba jsem si uvědomila, že určité gesto se hodí spíš pro Nikii, zatímco Gamzatti by ho provedla úplně jinak, nebo vůbec. Bylo zajímavé sledovat ty kontrasty a hledat pro každou postavu vlastní výrazové prostředky.
Máš raději klasiku, nebo moderní choreografie? Co tě víc naplňuje?
Asi víc tíhnu ke klasice. Přijde mi osobně snazší. Měla jsem pro ni přirozené dispozice, cítila jsem se v ní jistěji a mohla si víc „hrát“ s pohybem, s detaily, s prožitkem. Tančila jsem i krásné moderní choreografie, ale musela jsem na nich více pracovat. Asi nejraději jsem měla dramatické tituly, kde jsem mohla na jevišti prožít nějaký příběh nebo emoce, oprostit se od techniky a jen si roli prožít.
Tanečníci často mluví o silné energii, která proudí mezi jevištěm a hledištěm, když se představení opravdu povede. Jak to vnímáš ty? Cítíš publikum?
Ano, na to věřím. Vždycky jsem se snažila do tance vložit všechno, co ve mně je. I když jsem spíše introvert, na jevišti jsem se mohla otevřít a skrze pohyb předat svou energii divákům. Nejkrásnější odměnou pak byl potlesk – v tu chvíli jsem cítila, že se energie vrací zpět ke mně. Bylo úžasné vnímat, jak představení diváky zasáhlo. Toto mi bude opravdu moc chybět.
Jaký to byl pocit – stát naposledy na jevišti jako Mercedes v Donu Quijotovi?
Byla jsem tak trochu jako ve snu – všechno probíhalo rychle, intenzivně, ale zároveň klidně. Byla jsem moc ráda, že jsem dostala možnost rozloučit se s mým domácím jevištěm. Tanec je umění okamžiku – a přesně takový byl i ten večer. Pomíjivý, ale silný. Plný emocí, vzpomínek i vděčnosti. Zůstane ve mně napořád.
Balet je nádherný, ale i velmi náročný obor. Co ti pomáhalo zvládat krizové chvíle a velkou fyzickou zátěž?
Asi nejlepší by bylo umět při krizích vypnout a myslet na něco jiného – ale to jsem nikdy moc neuměla. Když jsem se do něčeho zakousla a nešlo mi to, nedokázala jsem to pustit z hlavy. Pořád jsem na to musela myslet a zkoušet to znovu a znovu. Až s příchodem dětí se to trochu změnilo – člověk se najednou musí rozdělit mezi víc světů. Ale jen trochu… Pořád jsem beran a jen tak se nevzdávám. 😊
Baví tě ještě upravovat špičky? Necháváš si nějaké na památku? Budeš tančit, nebo cvičit – na špičkách i bez nich – i dál?
Upravovat špičky mě nikdy nebavilo, to mi chybět nebude. Cvičit se ale budu snažit, myslím, že by se moje tělo bez pohybu rozpadlo. Ale samozřejmě jen tak lehce, špičky si už neplánuju obouvat. Ale na památku si pár ještě nechám.
A zamilovala sis někdy kostým ze své role? V baletu je výprava důležitá pro divákův zážitek, ale jistě i tanečníci se musí cítit příjemně.
Kostýmy můžou hodně pomoci se vcítit do role, ale také můžou hodně potrápit. Když se během představení rozjede zip, nic tím nenaděláte a myslíte hlavně na kostým. Ale když jsou krásné a slušivé, jde se na jeviště úplně s jiným pocitem. Teď mě například napadají krásné kostýmy na Dámu s kaméliemi nebo Don Quijote má teď nádherné kostýmy.
Jak se ti podařilo skloubit kariéru sólistky s mateřstvím? Jde to vůbec?
Nad tím také často přemýšlím. Děti jsem vždy moc chtěla, a proto jsem ráda, že se mi to podařilo. Mám obrovské štěstí na úžasné rodiče, kteří mi s hlídáním moc pomáhají – bez nich bych to nezvládla a patří jim za to velký dík. Snažím se ze sebe vydat maximum doma i v práci, ale odpočinek pak často chybí. Jsem ale ráda, že se mi to podařilo skloubit. Dřív mi to přišlo snazší, ale myslím, že nároky na mladé tanečníky neustále rostou, a mladším kolegyním v tomhle ohledu vůbec nezávidím.
Jak vnímají tvoje děti balet, divadlo, tanec – svět, ve kterém jsi žila?
Obě dcerky rády tančí. Jak slyší hudbu, hned to s nimi šije. Starší dcera začala sledovat představení od 3 let a má divadlo moc ráda. A táhne ji to k němu. Dokonce i vystupovala v dětských rolích. Mladší začala navštěvovat představení až tuto moji poslední sezónu. Tak jsem ráda, že mě ještě na jevišti stihla, i když si to asi nebude moc pamatovat.
Co tě čeká teď, po ukončení aktivní taneční kariéry? Máš nějaké plány? Bude prostor pro odpočinek?
Chtěla bych se věnovat pedagogické práci. Je krásné předávat dál to, co jsem se za ta léta naučila. Těším se také na to, že budu mít víc prostoru na věci, které jsem při aktivní kariéře nestíhala – třeba cestování, víc času s rodinou a přáteli, i obyčejný odpočinek. Určitě se ale nechci od tance úplně odpojit – zůstane součástí mého života, jen v trochu jiné roli.
Věnovala ses i porotám a workshopům. Co ti tyhle aktivity daly? Jaké to je, být členkou poroty?
Bylo to pro mě vždy velmi inspirující. Klobouk dolů před tím, co některé děti dokážou – jejich šikovnost, nasazení a odhodlání mě často ohromovaly. Navíc z nich byla cítit opravdová radost a láska k tanci, a to mě vždy znovu motivovalo a připomnělo mi, proč já sama mám tanec ráda.
Co bys poradila mladým tanečnicím a tanečníkům, kteří chtějí uspět v baletním světě?
Štěstí přeje připraveným.
Andrea Popov Smejkalová (*1984) absolvovala v roce 2002 Taneční konzervatoř Brno a získala ihned angažmá v Baletu NdB. Již brzy po svém nástupu se potkala s velkými rolemi klasického baletního repertoáru. Sólistkou souboru se stala v roce 2005, první sólistkou v sezoně 2018/2019. Postupně tančila titulní i hlavní úlohy jak v klasických a neoklasických baletech, tak i v moderním a současném repertoáru. Je to např. Klára (Louskáček), Medora a Gulnara (Korzár), Odetta/Odilie (Labutí jezero), Giselle, Nikie a Gamzatti (Bajadéra), Aurora (Spící krasavice), Lucile/Lucidor (Lucidor a Arabella), Madame de Tourvel (Nebezpečné známosti), Julie (Romeo a Julie), Frygie (Spartakus), Marguerita (Dáma s kaméliemi), Sólo (Mariin sen); tančila v choreografiích Jiřího Kyliána (Falling Angels, Petite Mort), Nacha Duata (Gnawa) ad. Zúčastnila se Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 a Mezinárodní baletní soutěže v St. Pöltenu (2002). Na I. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2003 získala III. cenu, na II. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2006 získala I. cenu. V roce 2006 obdržela prestižní Cenu Philip Morris – „Poupě baletu“. Je držitelkou několika diváckých cen DIVA.
