Taneční Lady Macbeth 1865 – krásná vražedkyně bez trestu a znakový jazyk

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V sobotu 19. března měla na Nové scéně Nového divadla v Plzni světovou premiéru nová inscenace choreografa Libora Vaculíka. Že si choreograf nevybírá jednoduchá témata a že se rád noří do temných zákoutí lidské duše, je dostatečně zřejmé z celé řady jeho předchozích opusů. Jen namátkou – v Národním divadle v Praze Malý pan Friedemann, Psycho, Lucrezia Borgia, v Brně Jana z Arku na hranici, Maria Stuartovna, Ivan Hrozný a v Plzni mj. po Dámě s kaméliemi přišla Anna Karenina, následoval hororový muzikál Čachtická paní a komorní drama pro Malou scénu Slečna Julie. Nyní sáhl Libor Vaculík po temném tématu – volně zpracoval povídku ruského spisovatele a dramatika Nikolaje Semjonoviče Leskova (1831–1895) Lady Macbeth mcenského újezdu o čtyřnásobné vraždě. Spoluatorem libreta je Zdeněk Prokeš.


DJKT – Lady Macbeth – Jarmila Hruškociová a Gaëtan Pires (foto Irena Štěrbová)

Leskov napsal svoji novelu v roce 1864, v nejranějším období své tvorby, a odráží se v ní jeho vzpomínky na skutečnou událost. Svým ´shakespearovským´ titulem je autor věrný tehdejší obecné tendenci ruské literatury připomínat už v názvech slavná díla a typy klasické světové literatury. Leskov píše se zvláštním až satirickým nadhledem, se smyslem pro účinnou zkratku, gradaci děje a s důrazem na přirozenou psychologii postav. Katěrina Lvovna je dívka nijak nežehrající na svůj osud – jako chudá si nemůže vybírat a když si pro ni vdovec Ismajlov pošle, jde a v poklidu se za něj provdá. Pak znuděná po několika letech bezdětného manželství poznává nového mladého příručího v manželově firmě, Sergeje, a zcela mu propadne. Mění se v sebevědomou až provokativně se chovající ženu, která veškeré své chování podřizuje své lásce. Neváhá otrávit krutého tchána, následně při rvačce obou mužů manžela zabít, žít s milovaným Sergejem ´na hromádce´ a otěhotnět s ním. Snaha o narovnání majetkových poměrů po manželově zmizení přivádí po několika měsících na scénu malého osiřelého synovce Ismajlovů, jehož předkové už po léta vlastnili velkou část Ismajlovovy firmy, což se nevědělo. Katěrině existence chlapce a očekávaná ztráta části majetku nevadí, Sergej ji však podněcuje narážkami tak dlouho, až Katěrina chlapce udusí. Vražda je odhalena a ona i Sergej jsou odsouzeni a deportováni na Sibiř. Sergej má však při deportaci pletky s jinými ženami, trestankyněmi, Katěrinu odvrhuje, ponižuje. Ta v podivném vytržení shodí do řeky novou Sergejovu milenku, a přitom padá do proudu dravé Volhy s ní. U Leskova najdeme surrealistické prvky – například černý kocour, který se z ničeho nic objevuje, rozmlouvá s Katěrinou a představuje se jako převtělení jejího otráveného tchána. A v samém závěru, kdy apatická, zlomená žena jako by ztrácela smysly, vidí z hladiny Volhy vystupovat hlavy všech, které zavraždila.

Je zajímavé, co si z Leskovovy surrealisticky laděné novely vzali další umělci a jak ji přepracovali pro jevištní ztvárnění. Stejnojmenná opera Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče měla premiéru v lednu 1934 (v roce 1963 měla premiéru druhá verze opery pod názvem Kateřina Ismailova). Šostakovič částečně pozměnil Leskovovo dílo, vypouští v opeře vraždu dítěte. Sergej zůstává Katěrininým lidsky odpudivým spoluviníkem, slovy Šostakoviče „krutý, lstivý a zločinný Don Juan“. Oba milenci jsou odsouzeni a deportováni na Sibiř. Kateřina podobně jako u Leskova končí při potyčce s novou Sergejovou milenkou svůj život v temných vodách. Šostakovič se ovšem ve své koncepci dopustil významné věcné chyby – Kateřina se za Sergeje provdá, ačkoliv její manžel je pouze krátkou dobu pohřešován a ona není prohlášena vdovou (u Leskova se z logických důvodů žádná svatba nekoná). Jeho mrtvola je objevena náhodou přímo při svatbě. U Šostakoviče zůstává v Kateřině něco lidského a odlesk polehčující okolnosti – velké lásky, za niž nakonec, zrazena a ponížena svým milencem, sama krutě zaplatí.

DJKT – Lady Macbeth – Jiří Žalud, Jarmila Hruškociová (foto Irena Štěrbová)

U Libora Vaculíka však vládne jen permanentní a čiré zlo. Vaculík inscenuje všechny vraždy včetně vraždy malého dítěte, která má navíc v kontextu celé inscenace poměrně velký prostor. Relativně realisticky ztvárňuje i pokus o hromadné znásilnění služebné. Atmosféra krutosti a zloby je na jevišti přítomna od prvního do posledního okamžiku, bez příležitost k oddechu.

Vaculík přenáší děj z ruského prostředí do viktoriánské Anglie, z Katěriny Lvovny Ismajlovny je Katherine, z jejího manžela Alex, ze Sergeje nádeník Bastien. Společenské podmínky obou zemí v téže době byly však zcela odlišné, stačí připomenout, že nevolnictví zrušil car Alexander II. v Rusku až v roce 1861. Kdyby Vaculík zcela opominul život chasy na venkovském dvoře, byl by tento geografický posun vlastně bezpředmětný – koneckonců Anglie je kolébkou detektivní literatury. Ale to Vaculík neučinil, chování pánů vůči služebnictvu a chase odpovídá prostředí ruskému. Navíc – příběhy Leskovova, Šostakoviče a Vaculíka nejsou příběhy detektivní.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments