Taneční podoba Slečny Julie jako naturalisticky drsná psychologická studie Libora Vaculíka

Dramatická či literární díla ztvárnil Libor Vaculík na jevišti již vícekrát. K těm nezapomenutelným patří z poslední doby například v Divadle J. K. Tyla strhující Anna Karenina či Zvoník od Matky Boží, v pražském Národním divadle Valmont. Nyní sáhl k dramatu, v němž řada faktů, jež jsou a mohou být motivy činů a jednání postav, je řečena v textu. Z podstaty věci není možné všechny tyto momenty do baletu vtělit. Ale Liboru Vaculíkovi se povedlo postihnout zásadní linii díla, psychologické proměny postav i jejich mnohovrstevnatost. Podobně jako v dramatu i zde postupně odkrýváme jejich různé tváře až na samou dřeň.

S tímto přístupem velmi dobře koresponduje hudba současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse (narozen 1946) vybraná z jeho houslového koncertu Tāla gaisma a z díla Musica adventus, ze skladeb zkomponovaných v devadesátých letech minulého století.

Libor Vaculík měl šťastnou ruku i v obsazení rolí. V titulní roli exceluje skvělá Jarmila Dycková, vynikajícím partnerem jí je Marek Lhotský jako Jean a milostný trojúhelník doplňuje jímavě Kristýna Potužníková jako Jeanova milá, kuchařka Kristina. Prostředí dokresluje i elegantní Jiří Žalud jako Hrabě, neboť jeho postava ve Vaculíkově baletu na rozdíl od Strindbergovy hry přímo vystupuje.

Náročná choreografie stojí především na duetech s moderním a typicky vaculíkovským tanečním slovníkem. Od tanečníků ovšem vyžaduje zvládnutí klasické techniky, moderních prvků i výrazového tance. Postavy jsou mírou jednotlivých prvků odlišeny – Julie tančí ve špičkách, Kristina nikoliv. Ve scéně, v níž svádí Jeana, Julie tančí dokonce bosa, špičky si zouvá. Vše, každý detail, perfektně souzní s hudbou, až podléháte dojmu, že Vasks psal svá díla přímo pro tento balet. Zde je třeba zmínit výbornou spolupráci Petra Maláska jako hudebního režiséra.

Vše se odehrává na realistické scéně Radka Honce, jež nápaditě umožňuje proměny prostředí a atmosféry. Z prosvětlené kuchyně se mžikem stávají ponuré ložnice. Čím realističtější scéna je, tím více k nám promlouvají postavy, které na ní prožívají svá dramata. Nejsou abstraktními figurami, ale v duchu románu zcela konkrétními postavami, jež se před zrakem diváků až děsivě proměňují a jejichž rub se dere na povrch s nezadržitelnou silou. Efekt umocňují dobové kostýmy Romana Šolce, který i na takto malé ploše dokázal, že patří k našim nejlepším kostýmním výtvarníkům. Má smysl pro celek i detail. Zdobné kostýmy Julie podtrhují charakter role a dávají vyniknout tanci, dobře volené kostýmy Jeana i Kristiny reflektují jejich společenské postavení.

Do detailu promyšlený je i působivý světelný design Libora Vaculíka a Vratislava Mikana, který podtrhuje jednotlivé momenty děje. V okamžicích proměn, kdy se celá scéna zahaluje do tmy, ozývá se tikot rozsvítivších se hodin, neúprosně odměřujících čas.

V tomto velmi zdařilém a sugestivním výtvarném rámci se rozehrává příběh, v němž se z nezávazného flirtu a hry vyvine krutý boj o život. Libor Vaculík se plně soustředil na postižení vztahů mezi postavami. Až mile domácí, nevinná scéna odchodu Hraběte, které obdivuhodný Jiří Žalud jako silná osobnost vyjadřující stabilitu dodává noblesu, se mění jako mávnutím kouzelného proutku příchodem Julie. Jarmila Dycková mohla v této roli díky své vyspělé taneční technice plně rozvinout i svůj velký výrazový rejstřík a herecký talent. Dala postavě celou škálu výrazů. Krásná Julie je přezíravá, dravá, vrtošivá, zvyklá brát a užívat si, nezávislá, nespoutaná, ubližující lidem kolem sebe, bezohledná. A přece není bez citu – krmí ptáčka v kleci a vidíte, že ho má opravdu ráda. Jen pro svoji kratochvíli chce získat Jeana, i když dobře ví, že tím ubližuje Kristině. Tato role byla velkou příležitostí pro členku plzeňského baletu Kristýnu Potužníkovou. A ona ji plně využila. Kristina je v jejím podání vyrovnaná dívka, vnášející na scénu harmonii a řád. Realistická, ale plná citu, a bolest, jež jí vztah Jeana s Julií způsobuje, se přenáší i na publikum.

Marek Lhotský vystihl charakter Jeana výborně – z uhlazeného, uctivého mládence, který ví, co se patří, má rád svou milou a je k ní pozorný, se mění v cynického floutka. Ví, že pro Julii znamená intimní chvíle s ním pád. A jemu přináší pocit nadřazenosti – on sáhl výš, než dovoluje jeho stav. A dává to Julii se zvrácenou rozkoší znát. Julie náhle vidí Jeanovu pravou tvář. Využil ji. Ale ona se do něj zamilovala, z rozmazlené, dobyvačné a autoritářské ženy se dostává do pozice zcela opačné. Do pozice podřízenosti a závislosti. Jarmila Dycková vystihla tento zásadní přerod bravurně. Zde není třeba Strindbergových slov, v jejích gestech a mimice čteme jak v otevřené knize. Julie krade na Jeanův pokyn peníze z otcova sejfu, balí si věci a chystá se s ním k útěku. Když však Jean nemilosrdně zabije jejího oblíbeného ptáčka, je zděšena. Před zraky publika se odehrává drásavá scéna nešťastné, zlomené ženy, šílející i hledající útěchu a pochopení u Kristiny. A váhá s útěkem z domova. Ale z Jeanova vlivu se už vymanit nemůže, je jím zcela pohlcena. Jean potřebuje zamést stopy, odhalení by ho připravilo o práci, potřebuje hodit veškerou vinu na Julii. Julie si uvědomuje, že se dostala do pasti v důsledku událostí, jež dala sama do pohybu. Její poklesek se promítne na celé rodině. Děsí se své situace. Děsí se Jeana. Děsí se i sama sebe. A přesvědčena o bezvýchodnosti své situace a snad i znechucena sama sebou bere z rukou Jeanových břitvu a páchá sebevraždu. Za oknem se vzpíná vzhůru ruka, z níž se řine krev. Juliina ruka. A Jean likviduje stopy jejich románku. Usedá ke stolu a čeká na návrat hraběte.

Vaculíkova Slečna Julie je obdivuhodné představení. Především v druhé polovině (v první části působí některé duety občas zbytečně zdlouhavě) graduje napětí, eskaluje konflikt a divák bez dechu sleduje psychologickou proměnu postav vedoucí k tragickému konci. Je to hodina napěchovaná krutostí, bolestí. Divákům nepopřává oddechu. Jste vtaženi do děje, v němž vítězí temná, či skrytá stránka lidské povahy, v němž děsí její nevypočitatelnost. Před publikem se odvíjí naturalisticky drsná a mimořádná psychologická studie.

Tím spíše je velká škoda, že vzhledem ke koncepci hlediště Malé scény má jen málo diváků šanci na plnohodnotný umělecký zážitek. Pouze první a snad i druhá řada umožňuje kvalitní pohled na scénu, z dalších řad už relativně velké části z představení nevidíte. Ve Slečně Julii to bylo velmi markantní. A vzhledem k povaze této inscenace, tanečním a dramatickým prvkům, jejich sdělnosti a provázanosti, je to poměrně velký nedostatek. Jistě by diváci následujících repríz ocenili, kdyby se podařilo situaci alespoň zčásti napravit.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Pēteris Vasks / Libor Vaculík:
Slečna Julie
Choreografie a režie: Libor Vaculík
Scéna: Radek Honc
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Libor Vaculík, Vratislav Mikan
Balet Divadla J. K. Tyla
Premiéra 7. ledna 2017 Malá scéna Divadla J. K. Tyla Plzeň

Slečna Julie – Jarmila Dycková
Jean – Marek Lhotský
Kristina – Kristýna Potužníková (alt. Kristýna Piechaczková)
Hrabě – Jiří Žalud

www.djkt.eu