Tannhäuser na anarchistické road movie do Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Novou inscenací letošních Bayreuthských slavností je Tannhäuser. A byl to hned několikerý debut. Doyen ruských dirigentů Valerij Gergijev (nar. 1953) má za sebou působení u těch nejprestižnějších orchestrů a operních divadel a je tak až s podivem, že se na Zeleném vršku letos objevuje poprvé. Dalším debutantem je režisér Tobias Kratzer (nar. 1980), který se svým výtvarníkem scény a kostýmů Rainerem Sellmaierem naopak patří k mladší generaci německých operních i činoherních režisérů, nicméně se už prosadil i v mezinárodním měřítku. Poprvé se v Bayreuthu měla představit také ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova, která však kvůli zranění při zkoušce musela z role Venuše odstoupit. A jako Alžběta se do Wagnerovy Mekky na začátku své kariéry poprvé dostala norská sopranistka Lise Davidsen (nar. 1987), považovaná za nástupkyni Kirsten Flagstad. Debuty režisérem přidaných postav černošského transvestitního kabaretiéra pod uměleckým jménem Le Gateau Chocolat a německého vzrůstem trpasličího herce Mannima Laudenbacha jsou nasnadě.
R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Inscenace Tannhäusera zapadá do současného festivalového konceptu Kathariny Wagner, skladatelovy pravnučky a současné ředitelky slavností, která se rozhodla popřít, ba přímo zbořit konvenční tradici, jak ji do jejího nástupu do vedení v roce 2015 udržovali její předchůdci. Vskutku mohl být nadšený ten, komu nevadí, že v Kratzerově novém nastudování Tannhäusera je hudba Gesamtkunstwerku odsunuta do role pouhé filmové nebo scénické hudby a Wagnerův koncept příběhu podle středověkých německých legend s étosem rytířských soutěží minnesängerů a (křesťanskou) čistotou Alžběty klesl na vedlejší vrstvu režisérem nově naroubovaného a z hlediska postav a jejich motivací podstatně přeformátovaného příběhu. Vyšňořené publikum německé střední vrstvy ve zcela vyprodaném Festspielhausu na představení 21. srpna nadšením přímo burácelo.

Připouštím, že když jsem se podvolila přistoupit na princip režiséra Tobiase Kratzera, který se nijak netrápil s rozpory mezi textem libreta a děním na jevišti, ani s pravděpodobností svého nového příběhu, musím uznat, že inscenace je promyšlená, dynamická, napínavá, ba chvílemi dokonce vtipná. Situace i nově přetvořené charaktery a jejich motivace jsou detailně propracované, ve svém významu srozumitelné, mají pointy a sólisté vedle skvělých pěveckých podávají i obdivuhodné výkony herecké tak, že vystihují i nuance při oscilaci mezi různými přidanými vrstvami svých rolí. Inscenace mistrně kombinuje a propojuje divadlo, film a projekce natáčené během představení v různých prostorách budovy včetně zákulisí tak, že divák skoro nestačí sofistikovaný mix opery, fikce, iluze a reality sledovat. Tento Tannhäuser je svým způsobem strhující – „jen “ je o něčem úplně jiném než Wagnerova opera.

R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Kratzer udělal z Wagnerova Tannhäusera o soutěži středověkých pěvců na Wartburgu a hledání milosti, odpuštění hříchů a vykoupení jakousi novodobou akční pohádku o deziluzi z absolutní svobody, ovšem s happyendem jako z červené knihovny. Z minnesängerů jsou současní operní sólisté, kteří zrovna vystupují na festivalu v inscenaci Tannhäusera. Tenorista Jindřich, který měl vztah se sopranistkou, nyní obsazenou do role Alžběty, ale „zběhl“ ke komediantům. Harcuje coby klaun s podivnou tlupou anarchistky, černošského transvestity Le Gateau Chocolat a trpaslíka Oskara (s inspirací v románu Güntera Grasse Plechový bubínek), která po Německu jezdí v dodávce a rozdává letáky propagující absolutní svobodu s Wagnerovým citátem „Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen!“ / „Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků!“ (z jeho politického pamfletu Die Revolution / Revoluce z roku 1849, jehož myšlenky pak převzal i do svého slavnějšího spisu Die Kunst und die Revolution / Umění a revoluce). A právě tento citát zvolil Kratzner znovu, po svém nastudování Tannhäusera v Brémách v roce 2011, za hlavní motto, vizuálně i obsahově procházející celou inscenací. Klíčové motivace jednání Tannhäusera a Alžběty nemají v Kratzerově pojetí s Wagnerovou operou pranic společného: Tenoristu (Tannhäusera) od života s anarchistkou (Venuší) neodvrátí přesycenost smyslnou rozkoší, ale celá ta bizarně pofiderní parta ho už otravuje a poslední „kapkou“ je vražda policisty, jehož anarchistka chladnokrevně přejela. A Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která jako anděl všecka v nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá sebevraždu.

Předehru sice Valerij Gergijev vystavěl od vzdáleného pianissima do strhujících poryvů gradací, divákovu pozornost a zvědavost však při ní vlastně mnohem víc poutá film promítaný na plátno přes celý portál jeviště. Po leteckých záběrech na hrad Wartburg se další sekvence zaměří na dodávku, která ujíždí po asfaltce uprostřed lesů. Potom vidíme, co se děje uvnitř auta: řídí ho žena ve flitrové přiléhavé kombinéze (Venuše) v zamilovaném objetí s mužem v klaunském líčení a kostýmu s rusovlasou parukou a cylindrem (Tannhäuser). Vzadu sedí transvestita a trpaslík, kteří holdují drogám. Jenže se ukáže, že dochází benzín i jídlo. Žena zastaví u King Burgeru a zatímco objednává bohaté menu, trpaslík s transvestitou z cizího zaparkovaného auta hadicí kradou benzín. Když vidí blížícího se policistu, utečou, žena zaplatí falešnou kreditní kartou a prchají v autě. Do cesty se jim postaví policista, kterého žena po chvilce váhání dokonce s lehkým úsměvem bezcitně přejede. Policista zůstane ležet se zkrvavenou hlavou mrtvý. To klaunem otřese. Dodávka ujíždí nočním městem.

R. Wagner: Tannhäuser – Bayreuther Festspiele 2019 (foto Enrico Nawrath)

Po skončení této části filmu s „podkresem“ předehry se otevře opona (první dějství u Wagnera ve Venušině rozlehlé jeskyni s rozkošnými Gráciemi a bakchantkami v dychtivých objetích s jinochy) a ona komediantská dodávka je na jevišti a dle pohybů aktérů „vjíždí“ na odpočivadlo s kioskem v podobě domečku Sněhurky a sádrových trpaslíků na předzahrádce. (Policie, která by dodávku nejspíš ve skutečnosti stíhala, nikde.) Černoch si oblékne Sněhurčiny šaty, trpaslík, jenž s sebou neustále vláčí bubínek, se láduje burgery a anarchistka pustí z radiomagnetofonu zpěv sirén. Klaun už toho má dost, chce odejít, ale anarchistka ho přemlouvá, aby zůstal. Začnou se hádat, přetahují se o klavírní výtah Tannhäusera z vydavatelství Edition Peters, který s sebou muž vláčí ve vaku. Kolem „poletuje“ transvestita s kýčovitě světélkujícími duhovými křídly, trpaslík vylepuje plakáty s hesly o absolutní svobodě. Klaun sice ještě do auta nastoupí, hádka pokračuje a vyvrcholí tím, že klaun za jízdy vystoupí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
isi

Představení jsem viděla on line na BR .Co k tomu dodat?Velice smutné a pokud se opera bude ubírat tímto směrem,v zájmu duševního zdraví bude lepší poslouchat CD a nebo rozhlas .Jsem z celé duše ráda ,že jsem se takových hrůz na jevišti nedočkala.Německá divadla systematicky likvidují už dost dlouhý čas klasické pojetí opery .Ted jde o to ,čím to je ?????Asi by se ve své rozmařilosti nudili .Pak tedy bohužel beze mne .

Vandal

Díky za dobrý tip!
Patřím k té polovině lidstva, která dostává při poslechu Wagnera osypky. Způsob interpretace Valerije Gergieva je mi nesympatický. Z pěvců jsem až na Wilhelma Schwinghammera nikoho neznal. A přece jsem po přečtení Vašeho článku šel na www stránky 3SATu a Tanhausera jsem si pustil. A už jsem neodešel. Fascinovaně jsem jej, jako svou první Wagnerovu operu, dosledoval až do konce. Bylo to šílené, komické, zábavné – a hezké.
Díky.