Interpreti tohoto koncertu pozvali posluchače zpět do barokní doby, kdy byli oba komponisté kolegy, pracujícími podobným způsobem. Společné prvky zdůraznili jak interpretačním přístupem, tak samotným výběrem skladeb, a vytvořili atmosféru, jež se by se dala popsat slovy: něžná oslava děťátka v jesličkách a jeho matky. Naplnili kostel posluchači i patřičnou náladou, aniž by sáhli k tradičnímu hitu typu Vánoční oratorium (jakkoli je to dílo geniální a právem uváděné).
Umělecká vedoucí Jana Semerádová volila jako vždy originální dramaturgii a jako vždy měla šťastnou ruku. Telemannovo Magnificat in G uchvátilo posluchače od první noty. Obsazení souboru – smyčce, dvě barokní příčné flétny, dva hoboje, fagot a varhanní positiv – přineslo širokou barevnou i dynamickou škálu. Souhra byla dokonalá, radost z muzicírování všudypřítomná a nakažlivá, hluboké a poetické texty přeložené a přiložené. Ideální podmínky.
Na pódiu stáli pouze čtyři pěvci. Protože byly ale hlasy ve sborových částech dublované nástroji, vznikla dokonalá iluze početnějšího sboru, navíc se stoprocentně synchronní výslovností němčiny. V sólových áriích jsme si mohli vychutnat tyto hlasy každý zvlášť a že bylo co vychutnávat! Čtveřice zpěváků Hana Blažíková, Markéta Cukrová, Tomáš Lajtkep (jako pohotový záskok za Václava Čížka) a Martin Schicketanz nemohla být jiná než hvězdná. Kdo je zvyklý sledovat jejich práci s textem – například v Bachových skladbách, musel být u Telemanna nadšen. Autor více než padesáti oper se nezapře ani v duchovním opusu. V rámci jedné árie umožňuje výraznější změny nálad než Bach a s tím si právě zpěváci i instrumentalisté nádherně pohráli. Do jiné nálady si „odskočili“ třeba jen pro jedno slovo. V textech i hudbě měla ale navrch radost a pokoj.
Bachova kantáta Süsser Trost, mein Jesus kömmt, uvedená v druhé půli večera, ještě prohloubila atmosféru nebeského míru a připomněla tu nejněžnější stránku luteránského kantora. (Při poslechu takovýchto skladeb se vtírá myšlenka, zda není tento povahový rys v bachovské literatuře opomíjen. Životopisné knihy si dávají práci s výčtem všech jeho schopností hudebních, manažerských, pedagogických – vůči žákům i synům. Všechny zdůrazňují hlubokou náboženskou odevzdanost, ale na něhu a pokoru otce a svědka dvaceti zrození nezbývá místo ani ve fantazii.)
Následující duet z kantáty Unser Mund sei voll Lachens dal zazářit kromě obou hlasů i baroknímu violoncellu Hany Flekové. Zde skládám velkou poklonu hráčům bassa continua, kteří kultivovaností tónu a plasticitou frázování dotáhli každou árii i po skončení sóla ve stejné kráse až do úplného konce. Jak snadno jinak vznikne dojem, že se sólem to nejlepší skončilo, a vše uzavírá „jenom dohra“!
Závěrečné číslo koncertu, čtyři části z kantáty Ehre sei Gott in der Höhe, přineslo další originální barvy: doprovod altové árie v sestavě dvě flétny a fagot, místy bez continua, a hoboj d’amore jako protihlas v árii barytonové.
Mezi kantátami dále zazněla instrumentální Passacaglia málo známého Johanna Christopha Peze – další zajímavý počin uprostřed již tak objevného večera.
Notový záznam přiložený k programu dával tušit, že přídavek si vyžádá vokální spolupráci posluchačů. Chorál Aj, růže rozvila se se sice ozýval z publika jen místy, ale troufám si odhadnout, že nikdo nebyl zklamán absencí oblíbené přídavkové písně Narodil se Kristus Pán.
Hodnocení autorky recenze: 95%
Barokní podvečery 2016
Ó, sladká útěcho
Jana Semerádová (flauto traverso)
Lenka Torgersen (koncertní mistr)
Hana Blažíková (soprán)
Markéta Cukrová (alt)
Tomáš Lajtkep (tenor)
Martin Schicketanz (baryton)
Collegium Marianum
29. prosince 2016 kostel sv. Šimona a Judy Praha
program:
Georg Philipp Telemann: Magnificat in G – „Meine Seele erhebet den Herrn“ TWV 9:18 (Německé Magnificat)
Johann Christoph Pez: Concerto Pastorale – Passacaglia
= přestávka =
Johann Sebastian Bach:
– Kantáta „Süsser Trost, mein Jesus kömmt“ BWV 151
– Duetto „Ehre sei Gott in der Höhe“ z kantáty „Unser Mund sei voll Lachens“ BWV 110
– Kantáta „Ehre sei Gott in der Höhe“ BWV 197a
přídavek:
Aj, růže rozvila se
