„Těm, kteří se nedožili… Těm, kteří mlčeli…“

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (3)


Poválečná doba, ve které Ivan Medek začal publikovat, měla silnou atmosféru. Atmosféru nových začátků; atmosféru uvolněné energie, předtím spoutané a utlačované; atmosféru, ve které se člověku nechce ohlížet za tím, co bylo. Jenže zároveň na každém kroku potkává něco, co ho k tomu ohlížení nutí. Nebo by mělo. Kromě těch, co přežili, jsou tu také oběti, kromě nových začátků jsou tu příběhy, které se nestačily rozvinout anebo byly brutálně přetnuty. A právě ty je třeba připomínat – a hledat k nim vztah. Tím víc, čím silnější je dobová euforie ze všeho nového, slibného, rozvíjejícího se…

Těm, kteří se nedožili,
byl věnován čtvrteční koncert Umělecké besedy. Úvodem zahrálo Československé kvarteto velmi výrazně smyčcový kvartet Víta Nejedlého. V této skladbě dosáhl Nejedlý snad největší technické komposiční čistoty. I při dramatisující vypjatosti zachovává skladba stále dosti komorní ladění a snaha o vyjadřování jiných představ nežli hudebních není zde tak patrná jako v jeho velkých symfonických projevech. V. Kaprálové cyklus písní Naděje je jedním z nejlepších písňových děl moderní české literatury. Mladá skladatelka zde dosáhla neobyčejné výrazové síly při velmi citlivém vyvážení všech složek. Citově vypjatá, v pravém slova smyslu melodická linie je doplňována samostatným a přec organickým hudebním proudem, jenž dostává někde i zcela vlastní stavebnou funkci. Skladbu zazpívala s technickým i výrazovým porozuměním J. Vavrdová. Doprovázel V. Holzknecht, který také virtuosně zahrál klavírní sonátu od J. Ježka, komponovanou v New Yorku, o níž jsme již referovali. Smyčcový kvartet R. Karla, velmi dobře provedený Československým kvartetem, nám znovu dokázal, jak těžké je ohraničit a vymezit složitou Karlovu osobnost. Tato skladba není romantická. Přísné vedení hlasů, důsledná komornost projevu a hlavně důkladná, vše zpracovávající stavebnost dávají dílu nevzrušený, ponurý ráz, který je vyvrácen až poslední nejživotnější větou.
(Svobodné Československo, 13. 2. 1946)

Brněnská konservatoř obětem války
Posluchači brněnské konservatoře uspořádali ve středu v Domě umělců veřejný večer, na kterém provedli skladby umučených nebo za války zemřelých skladatelů. Úvodem zazpíval J. Válka pathetické a romantické písně V. Helferta, které nám přiblížily tohoto vynikajícího vědce po komposiční stránce. Ježkovo obtížné a zvukově zajímavé duo pro dvoje housle zahráli A. Moravec a K. Sovíček. Lehce nadnesenou a naprosto neproblematickou sonátu od E. Schulhoffa provedl L. Šupák za doprovodu J. Pukla. L. Domanínská zazpívala již velmi dobře známý lyrický cyklus V. Kaprálové Navždy. Podobně i reprodukce dalších skladeb – nejasného klavírního kvarteta od R. Karla, Haasova cyklu písní Vyvolená a V. Nejedlého melodramu Umírající – byla svěřena vesměs zřejmě nejschopnějším žákům brněnské konservatoře, kteří všichni potvrdili vysokou úroveň své školy, které by měla být dána příležitost, aby častěji ukázala své výsledky i zde v Praze.
(Svobodné Československo, 15. 6. 1946)

Skladby Gideona Kleina
V obrovské poušti nacistických koncentračních táborů zmizel koncem ledna 1945 nadaný mladý český pianista a skladatel. Zmizel jako mnoho jiných, jejichž hroby nikdy nenalezneme. Smrtí Gideona Kleina vznikla české hudbě veliká ztráta. Ze skladeb, nalezených v jeho pozůstalosti, slyšeli jsme v pátek v Českém rozhlase smyčcové trio a klavírní sonatinu. Jeho práce prozrazují skutečné nadání, ale můžeme je hodnotit spíš jako přísliby než jako vyhraněné tvůrčí projevy. Smyčcové trio je formálně jasně stavěná skladba, v níž překvapuje zejména důsledné komorní nástrojové myšlení. Základem rychlých vět jsou převážně motorické, dosti samostatně vedené linie jednotlivých hlasů, zatímco druhá, formálně nejpřehlednější věta, jsou variace na slováckou píseň. Klavírní sonatina jest zajímavá hlavně svou místy až orchestrální stylisací. Teprve v poslední větě je využito alespoň části klavírních možností, což překvapuje tím více, uvážíme-li skutečnost, že Klein sám byl znamenitým pianistou. O velmi dobrou rozhlasovou reprodukci se zasloužili členové Československého kvarteta a Pavel Štěpán.
(Svobodné Československo, 10. 3. 1946)

Jiný rys doby, který v poválečných kritikách Ivana Medka najdeme, to jsou návraty těch, kteří v předchozích letech volili cestu do ústraní. Nebo do něj byli vtlačeni. Anebo byli zakázáni. Takže jejich hudba nepromlouvala.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na