Mahlerova okrajová lyrika jako rozpačitý úvod večera
Večer otevřela orchestrální skladba Blumine Gustava Mahlera, jež byla původně umístěna jako jedna z prostředních vět v autorově První symfonii. Z cyklu ji však sám autor vyňal ještě před jeho prvním vydáním tiskem v roce 1899. Důvodem byla nekompatibilita Blumine s dalšími větami, které se autorovi jevily jako výrazně závažnější. Od té doby se úspěšně toulá jako sentimentální romance po evropských pódiích.
Takových drobností je v přehledu Mahlerových děl jako šafránu, a tak často doplňuje rozměrnější kompozice, jejichž délka ještě nedosahuje standardní trvání poloviny večera, to znamená asi 30 minut. Jako jedno z mála z pozitiv skladby Blumine lze uvést vtíravé trubkové sólo, které zazní na začátku i na konci jejího průběhu. Provedl jej s nadhledem Jiří Houdek. Vzhledem k celkově plytké hudební náplni zmíněného díla se nelze divit, že ani orchestr je za své nepřijal a v interpretaci byl cítit jistý odstup, možná i nevole, že tvořilo úvod závažného koncertu.
Adámkův Tenký led jako dramaturgické i výrazové těžiště
Prvoplánovou sentimentální Mahlerovu skladbu z konce předminulého století vystřídala žhavá novinka, která zazněla v české premiéře jen dva týdny po premiéře světové, skladba Tenký led – koncert pro housle a orchestr č. 2 Ondřeje Adámka. Kompozice nese podtitul Věnováno Christianu Tetzlaffovi a všem, kteří se nenechají umlčet mocí. Sólistou byl charismatický dedikant.
Mezi Mahlerem a Adámkem se rozevřela nevídaná propast. Dlouho jsem nezažil obdobnou situaci, kdy tvůrčí přístupy dvou skladatelů proti sobě stály v tak antagonistickém střetu. Měl-li to být záměrný dramaturgický efekt, tak jej bylo dosaženo s nebývalou intenzitou. Adámkovo odmítnutí romantizujících tendencí ve skladbě bylo zdrcující. Musíme jej však v duchu dnešních trendů soudobé hudby akceptovat. Neotřelý zvukový průběh Adámkovy kompozice ještě akcelerovala náruživá interpretace houslisty Christiana Tetzlaffa i vyvážený výkon orchestru, kompetentně vedeného Jonathanem Nottem.
Tetzlaffova technická suverenita
Hudební svět Ondřeje Adámka je tvořen především barevným spektrem a atraktivními kinetickými průběhy. Ani jeho koncertantní skladba Tenký led není výjimkou. Obsahem této hudby, jak je uvedeno v programovém lístku, jsou čtyři zastavení ilustrující zápas dvou sil na tenkém ledě. V prvním se hudba nejdříve nechává unášet v bujarém tanci. Po varovných signálech se radost mění v chaos a šílenství. Vše končí pádem do propasti.
Ve druhém zastavení je spontánnost ovládnuta dusivou atmosférou cenzurní kontroly, podřízenost je jen předstíraná, křičí však o pomoc a osvobození. Ve třetí větě vzniká iluze svobody. Vzdor a vzpoura vedoucí k ní je ale udušena.
Čtvrtá část je pak bojem za radost a spontaneitu, jejichž vítězství jen probleskuje na horizontu. Protože skladba probíhala v jednom proudu, bylo obtížné zachytit všechny obsahové detaily. Hudba byla vzdor tomu naplněna množstvím kontrastních ploch vytvářejících pevný řád.
Příjemným „zlidštěním“ hudebního proudu byl závan syrového hudectví z maďarských pust, jemuž za podpory pizzicat levou rukou dal Christian Tetzlaff strhující výraz. V duchu pevné cyklické konstrukce se neofolklorní pasáže vrátily i v závěru skladby.
Stejně jako v dalších skladbách Ondřeje Adámka, hraje i v této důležitou roli šumový zvuk. Generují ho zvláštní techniky hry na bicí nástroje nebo i na nástroje dechové. Šum je často moderní prodlevou, na kterou autor navěšuje další linie. Atmosféra technického šumu, nikoliv přírodního šumění, podporuje moderní konotace Adámkovy hudby. Šum byl také častým partnerem Tetzlaffových solistických kreací odvíjejících se v rovině smyčcové i prstové techniky. Technika smyčce těžila z mnoha metod spiccatového rodu či variant lehkých nasazení smyčce a jeho posouvání.
Nemalého počtu efektů bylo dosaženo hrou mimo standardní smykovou oblast, tedy u hmatníku, u kobylky či za kobylkou. Nutno připojit též pestrou směsici provedení flažoletů. Všechny zvukové efekty sólisty nebyly však vždy zřetelně slyšitelné, neboť podlehly akustickému náporu partnerské orchestrální složky. I v doprovodném tělese se nacházelo mnoho instrumentačních efektů.
Je iluzí si myslet, že glissanda žesťů a jejich agresívní skřeky jsou stále aktuálním a nosným hudebním efektem. Mám dojem, že padesát let jejich zavádění do partitur bylo dostatečnou prověrkou sdělnosti těchto efektů. Adámkův nový houslový koncert je reprezentativním dílem svého autora i zrcadlem doby, ve které žijeme. V tomto duchu byl také pražským publikem přijat.
Zemlinského symfonická fantazie jako interpretačně nejkompaktnější část večera
Druhou polovinu večera vyplnila opulentní třívětá symfonická fantazie Alexandra Zemlinského Mořská panna z roku 1905. Životní data jejího autora (1871–1942) připomínají, že byl o půl generace mladší než Gustav Mahler (1860–1911). Jeho přímým generačním vrstevníkem byl náš Vítězslav Novák (1870–1949). S tvorbou zmíněných skladatelů má Zemlinskij společné znaky, předvedená skladba vykazovala především silný vliv Richarda Wagnera (1813–1883). Je to pochopitelné. Autobiografické téma nenaplněné lásky, které Zemlinského Mořskou pannu provází, je veskrze wagnerovské. Lásku Zemlinskému odmítala Alma Schindlerová, pozdější manželka Gustava Mahlera, současně matka dcery Cosimy, jejíhož brzkého skonu tak hluboce umělecky lituje Alban Berg ve svém Houslovém koncertě.
Mořská panna má svůj předobraz v pohádce Hanse Christiana Andersena. Malá mořská víla se však stala obdobně jako ve Dvořákově Rusalce pouhým námětem. V Zemlinského třívětém fantazijně laděném cyklu se díky známému příběhu můžeme pohodlně orientovat. Autor se často upíná k hudebnímu ztvárnění mořského živlu. Proudění hudby, její pohybový a témbrový účinek jsou něčím, v čem autor patrně utápí svoje citové zklamání.
Dirigent Jonathan Nott dal partituře plastickou tvářnost, a tak se objevila jako vůdčí barevná kombinace smyčcových a dřevěných nástrojů, jejich harmonický smysl pak podporovaly lesní rohy. Rozevláté melodické klenby, jakoby v duchu nekonečných melodií Wagnerových oper, přednášely tu sólové housle (Ivan Borisov Ivanov), jinde žesťové dechové nástroje, popřípadě se linie proplétaly v různých nástrojových kombinacích.
Po bouřlivých prvních dvou větách přišla věta závěrečná v jednodušších nástrojových proporcích, kde se ve svých výstupech blýskli první hráči na flétnu (Mario Mesany), hoboj (David Prosek) či klarinet (Aleš Tvrdík). Vyznění celého díla v podání Jonathana Notta a Symfonického orchestru Českého rozhlasu nepřineslo negativní nálady, spíše výrazivo v intencích milostných tužeb a nadějí. Hudebně byl celek sevřen do logických dynamických křivek, které komunikovaly s tematickou náplní skladby.
Početnému obecenstvu Dvořákovy síně se Zemlinského skladba líbila z celého koncertu nejvíce, a tak se na závěr večera odměnilo všem interpretům dlouho trvajícím potleskem.
Jonathan Nott a Christian Tetzlaff
23. února 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha
Program
Gustav Mahler: Blumine
Ondřej Adámek: Tenký led – Koncert pro housle a orchestr č. 2 (věnováno Christianu Tetzlaffovi a všem, kteří se nenechají umlčet mocí)
Alexander Zemlinsky: Mořská panna, symfonická báseň
Účinkující
Christian Tetzlaff – housle
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Jonathan Nott – dirigent
