Tenorista Magnus Vigilius: Janáček psal krásné role pro ženy

Protože o něm u nás toho není moc známo, popovídali jsme si o jeho začátcích, jak se dostal ke zpěvu a hudbě, zda jeho jméno je umělecký pseudonymem, jaké jsou jeho plány do budoucna a které žijící osobnosti ho ovlivnily či zaujaly. Překvapením bylo zjištění, které z rolí patří k jeho největším snům. V březnu 2024 oslaví významné životní jubileum, tak třeba zrovna právě tento rozhovor povede k tomu, že ho budou číst ty správné osoby a alespoň jeden z jeho snů se mu splní.

Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat, vaše jméno je umělecký pseudonym nebo je to vaše občanské jméno?
Za to jméno může můj otec, který je farářem! (smích) Magnus jsem od narození (magnus v latině znamená skvělý, mocný – pozn. autorky). Do mých pěti let bylo moje příjmení Rasmussen, což je nejběžnější dánské příjmení (něco jako české Novák – pozn. autorky). Mému tátovi to připadalo fádní a nechal celou rodinu přejmenovat na Vigilius, což v latině znamená „ponocný“. Takže od pěti let jsem oficiálně Magnus Vigilius, což se k mé umělecké profesi velice hodí.

Váš otec tedy předvídal vaši kariéru v oblasti umění? Pocházíte z hudební rodiny? Jak jste se dostal ke zpívání?
Jak jsem už naznačil, nevyrůstal jsem obklopen klasickou hudbou, ale jsem ze silně věřící rodiny a náš život byl odjakživa těsně spjat s kostelem, kde se často zpívá. Nikdo ale není profesionálním hudebníkem, aby mě to v dětství mohlo ovlivnit. Začátky mého hudebního působení jsou spjaty s žesťovými nástroji a brassbandem, ve kterém jsem hrál. Po střední škole jsem studoval teologii a hudební vědu. Že bych mohl zpívat operu, k tomu jsem byl „nakopnut“ až ve 23 letech. Vystudoval jsem The Royal Danish Academy of Music v Kodani, kterou jsem úspěšně zakončil v roce 2001. Poté jsem byl hercem, muzikálovým zpěvákem, celé Dánsko mě zná z televizních zábavných pořadů.

Moje všestrannost a popularita mi paradoxně komplikovaly život – v muzikálových kruzích jsem byl brán jako operní pěvec, naopak ve světě opery jsem byl považován za člověka, který dělá muzikály a populární show. V Kodani jsem hrál například v muzikálu Fantom opery. Pak jsem dostal šanci zpívat v Londýně, kde jsem si zahrál Ferranda v opeře Così fan tutte. To vše trvalo do roku 2014, kdy jsem se zúčastnil wagnerovské soutěže The Lauritz Melchior International Singing Competition. Tam porota hodnotila nahrávky a neznala jména zpívajících. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud by znali u nahrávky mé jméno, tak by mě neocenili. Ta soutěž znamenala zlom a přinesla mi konečně uznání v oblasti opery. V roce 2018 jsem za interpretaci Siegmunda ve Wagnerově opeře Die Walküre (Valkýra) v Den Ny Opera v Esbjergu získal Reumert Award for Best Singer, což je dánská divadelní cena, která oceňuje vynikající výkon zpěváka nebo zpěvačky v operním nebo muzikálovém představení. Cena je pojmenována po slavném dánském herci Poulu Reumertovi (1883–1968) a je udělována každoročně od roku 1998. Byla to moje první velká wagnerovská role a sklízel jsem za ni úspěch jak u kritiky, tak i u publika.

Na internetu v diskuzích vám lidé vyčítají, že zpíváte i jiné role než Wagnera. Jak to cítíte vy? Považujete sám sebe za wagnerovského pěvce?
Začínal jsem pochopitelně v lyrických rolích, moje první byla Rodolfo v Pucciniho La bohème. Zpíval jsem také Pinkertona v Madama Butterfly and Cavaradossiho v Tosce. Na německém repertoáru jsem začal pracovat v roce 2012, mými mentory byli Tonny Landy a Stig Fogh Andersen. Poté jsem získal ta výše uvedená ocenění ve wagnerovské soutěži – a od té doby jsem považován veřejností za wagnerovce. Ovšem já rád přijímám i jiné výzvy, nevidím důvod, proč dál nezpívat rozmanitý repertoár.

Poměrně často vystupujete v českých divadlech, jak se to stalo? Můžete říct něco bližšího o vaší „české historii“?
Poprvé jsem se setkal s českou hudbou v roce 2015 v dánském Aarhusu, kde byla uvedena Janáčkova Jenůfa pod vedením Jaroslava Kyzlinka. Tam jsem dostal příležitost zpívat Števu. Rádcem a velkou oporou, co se týče české výslovnosti a pochopení Janáčkovy hudby, mi byl i Peter Berger, který tam vystupoval v roli Laca. Tam jsem zaujal Jiřího Heřmana, který mě potom pozval do Brna. Tím odstartovala moje mezinárodní kariéra. V Brně jsem zpíval Pinkertona v Madama Butterfly a Cavaradossiho v Tosce. Poté jsem byl i Borisem v Janáčkově Káti Kabanové.

Jak se vám hrají ty Janáčkovské role?
Janáčka řadím k nejlepším hudebním skladatelům vůbec, i když přiznávám, že chvíli trvalo, než jsem pochopil Janáčkovu hudbu. Jeho příběhy jsou hluboké, charaktery velmi dobře propracované, hudba ne vždy líbivá, ale tak srdcervoucí a přesvědčivá! Zpočátku jsem měl pocit, že se to ani nedá naučit, pak mi ale ty melodie neustále rezonovaly v hlavě. Janáček psal krásné role pro ženy, ale muži jsou bezcharakterní, chovají se machisticky, zbaběle, slabošsky. Musím říct, že hraju samé „bad human“. Nejsou to zrovna miláčci davů, nikdo nemá rád Števu ani Borise…

V pátek 19. ledna 2024 bude mít premiéru v Národním divadle opera Richarda Strausse Ariadna na Naxu, kde zpíváte hlavní roli Tenor/Bacchus. Bude to váš debut v této roli, nebo už jste se s touto operou někde na své cestě potkal?
Jak už jsem vám říkal, mám za sebou i hereckou kariéru. V Ariadně na Naxu jsem již vystupoval, vtipné na tom je, že to bylo v nezpívané roli Hofmistra. Jako Bacchus a Tenor vystoupím poprvé, bude to moje debutové vystoupení.

Jak se vám ta role zpívá?
Je to role poněkud ošidná, mnoho pěvců ji nerado zpívá. Posledních 25 minut je pro pěvce obtížných, Strauss to napsal ve vysoké poloze – ne že by tam byly extrémně vysoké tóny, ale není tam nikde místo k odpočinku, žádná nižší pasáž. Takže závěrečných 25 minut bude náročných. Moc se mi líbí tato produkce opery, hudební zpracování, jak k němu přistupuje Robert Jindra, také režie Slávy Daubnerové je skvělá. S celou company se mi velice dobře spolupracuje.

Kolikrát vás budeme moci vidět v Praze?
Do konce této sezóny mám vystupovat osmkrát. Bohužel další sezónu jsem musel odříct kvůli závazkům v mé rodné Kodani. Jak se říká, doma není nikdo prorokem – musel jsem nejdříve dosáhnout úspěchu v zahraničí, aby mě „pozvali“ po patnácti letech domů… Ale ve výhledu je ještě možnost, že bych se vrátil k roli Bacchuse v Národním divadle v Praze v sezóně 2025/26, pokud to ještě bude na programu.

Už jste si zazpíval vše, co jste chtěl – nebo stále ještě existují nějaké vaše vysněné role?
Rád bych si zazpíval hlavní roli Tannhäusera. V této opeře jsem už vystupoval, ale v roli Walthera von der Vogelweide na Bayreuther Festspiele 2021. Dále bych rád získal wagnerovskou roli Tristana. Vzhledem k tomu, že mám rád Janáčka, velice rád bych zpíval hlavní roli Skladatele Živného v jeho opeře Osud. Vzhledem k tomu, jak zřídka se ta opera hraje, tak asi nemám moc šancí. Víte, co bych si zazpíval opravdu, ale opravdu moc rád? Roli Prince v Rusalce!

Máte rád i soudobou hudbu? Zpíval jste někdy světovou premiéru nějakého díla?
V počátcích mé kariéry, v mém prvním angažmá, jsem se účastnil poměrně mnoha projektů a provedl s velkým úspěchem několik světových premiér mladých dánských skladatelů. Zasvěcení však vědí, že to znamená mnoho práce a námahy pouze kvůli jednomu provedení. Pokud by mne nějaký projekt zaujal a měl bych rovněž časový prostor, tak se tomu nebráním ani dnes. Má to totiž také neocenitelné klady – stále se cítím být jak pěvcem, tak i hercem, můžu do toho vložit hodně svého. A navíc je to úlevné: nemůžete být srovnáván s Pavarottim, když zpíváte soudobou dánskou hudbu. (smích)

Kolik hodin věnujete cvičení zpěvu denně?
Na hodiny se to nedá jednoznačně říci. Záleží na tom, zda mám večer koncert nebo představení. To se jen rozezpívám, abych zjistil, zda hlas v pořádku funguje tak, jak má. Samozřejmě když se učím roli, tak to zabere i několik hodin. Samozřejmě je i rozdíl v tom, jakou roli studuji – česká role mi zabere 10x více času než role německá. Jsem perfekcionista, vždy chci rozumět tomu, co zpívám. Dohlíží na mě už deset let moje vynikající učitelka zpěvu, dramatická sopranistka Elena Batoukova Kerl. S ní momentálně konzultuji i roli Bacchuse – poslal jsem jí nahrávku ze zkoušky, ona mi to opatřila poznámkami, co bych měl dělat jinak – takže například dnes jsem cvičil opravdu několik hodin.

Máte nějaké rituály před premiérou?
Dostatek spánku – to je můj recept. Rituál jako takový nemám, jen už mám vyzkoušeno, že se musím pořádně vyspat. A když to nejde z důvodu nervozity v noci, tak si musím lehnout na pár hodin odpoledne před představením.

A co po představení – jste vyčerpán nebo naopak nabit energií?
Pokud nejsem nemocný, necítím se unaven ani po šestihodinovém představení, mám pocit, že bych to klidně mohl zazpívat ještě jednou. Chvíli trvá, než opadne ten adrenalin.

Mohl byste jmenovat nějaké žijící osobnosti, které vás ovlivnily a které obdivujete?
Mým velkým vzorem je kanadský tenorista Ben Heppner. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale často si pouštím jeho nahrávky a inspiruji se z nich. Osoba, kterou obdivuji, je sopranistka Lise Davidsen. Je to norská operní diva, která už debutovala v takových domech, jako jsou Metropolitan Opera, Royal Opera House Covent Garden, Teatro Alla Scala Milan, Bavorské státní opeře a ve Vídeňské státní opeře. Je velmi sympatická a po profesionální stránce jedinečná.

Můžete nám prozradit, jaké projekty vás v nejbližší době čekají?
Letos v březnu budu vystupovat v Amsterdamu v Het Concertgebouw jako Albert Gregor ve Věci Makropulos od Janáčka. V červnu 2024 budu zpívat Siegmunda ve Wagnerově Valkýře během Wagnerovských dnů v Müpa v Budapešti. Potom to bude v září role Siegfrieda v La Monnaie v Bruselu, kde se velmi těším na režii Romea Castellucciho, dirigovat bude Alain Altinoglu, oni tam provádějí postupně ve dvou sezónách 2023–2025 celou Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. A konečně v příští sezóně budu angažován po dlouhých patnácti letech doma v Kodani jako Walter von Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských.
Děkuji Vám za rozhovor.